Svět věcí a nástrojů.

            V našem povídání jsme se podívaly na řadu zajímavých záznamů z historie našich předků.  O starých řemeslech je povídání jinde.

           

            Pokud vás to zajímá, poodhalme roušku zakrývající to, co v dobách minulých naši předkové používaly.

 

            Tyto věci nás obklopují, aniž bychom si mnohdy uvědomovali, že na nich ulpívají stopy minulých dob kdy se často se předávaly z generace na generaci. Staré věci a nástroje k nám dnes promlouvají a odhalují svou krásu vydávají doklad o své funkci.

            Pokud víte o nějakých věcech, dnes již dávno nepoužívaných a víte k čemu sloužily, prosím napište mi. Za všechny vám předem děkuji Ježek Brtnický .

Předměty denní potřeby.

            Běžné užitkové i zdobné předměty našich předků byly vyráběny z dostupného přírodního materiálu, kterého bylo v místě dostatek a většina z nich se vyráběla podomácku. Málo co si nevyrobili hospodáři sami a toto zboží nakupovali. Na to nebyly peníze. Byly to zejména výrobky z proutí, slámy, z loubků – štípaného dřeva, z kořínků stromů nebo jejich kmínků, z vodních rostlin orobince a rákosu, ale i ze žíní. Vlastně všechno se dalo nějak zužitkovat aby ještě sloužilo.

            Přírodní materiál byl dostupný a nebyl ani náročný na zpracování. Výroba předmětů z tohoto materiálu umožňovala i výrobu pro prodej na trzích a jarmarcích, co přineslo alespoň nějaký peníz, tolik potřebný k obživě. Výroba předmětů z přírodních materiálů byla většinou rozšířena mezi bezzemci, kteří v zimních měsících nemohli najít práci. (Byli to většinou zemědělští dělníci, nebo zedníci.) S příslušníky svých rodin vyráběly tyto předměty bu´d pro prodej na trzích, nebo pro faktory – překupníky, kteří je potom dodávali do měst nebo továren. Překupníci a obchodníci potom jejich zboží často rozesílali i do cizích zemí.

            Předměty denní potřeby z těchto materiálů se používaly při všech pracích. Při  sběru, sklizni a zpracování plodin, při rybolovu, prostě v celém hospodářství a celé domácnosti. Byly to například povřísla na svazování požatého obilí, došky na pokrytí střech, různé rohože a rohožky, ošatky a opálky na obilí, chléb a pečivo, na ovoce, zásobníky na potraviny - na obilí, luštěniny, ale i mouku, sůl, sušené ovoce a houby, na peří nedrané i sedrané, na úly, hnízda pro husy, kukaně pro kvočny, víka a kryty na díže, různé košíky, košíčky, tašky.

            Z vrbového proutí nebo prutů lísky ze zhotovovaly plůtky a ploty, různá hrazení a dokonce i pletené stěny domů, které se potom omazávaly hlínou, vrše na lov ryb, zátky k uzavření rybníků, klece pro ptáky, lísky na sušení, různé klece na homolky, dokonce i celé pletené skřínky na ukládání potravin – „špirníky“ kam se dávalo uzené maso, klobásky, slanina. Rákos byl vhodným materiálem spolu s s proutím sloužil i k výrobě nábytku – vyplétané části. Z proutí se vyráběly košiny k vozům, kočárům i kočárkům. Využívalo se i lýko – jsou známé lýkové nebo orobincové sandály, tašky, kabelky, dámské i pánské klobouky, podložky pod horké hliněné nebo plechové nádobí.

            V neposlední řadě tento materiál pochopitelně býval využit i k výrobě předmětů spojených s různými zvyky, jako byly pomlázky, dožínkové věnce, masopustní masky, ozdoby vánočního stromku.

            A nebyly to předměty jenom z přírodních pletiv, řada výrobků se vyrábělo i z „plného“ dřeva, k tomu bylo ale již zapotřebí trochu toho řemeslného „ foršluftu“ – umění a zručnosti. Bohužel, s nástupem strojní výroby a vynálezem všech těch umělých hmot výroba postupně upadala a toto umění zpracovávat přírodní dostupný materiál zapadlo nánosem prachu dějin.

Babka, vobřeznice, nicohlava.

            Šindel byl druhou nejpoužívanější střešní krytinou před zavedením povinnosti krýt nové střechy nehořlavými pálenými taškami. Šindelovou krytinu, pokud si ji nevyráběl hospodář sám, vyráběli šindeláři. Materiál si vybíraly v lesích vhodné, rovné a zdravé stromy. Strom se vybíral tak, že zasekli sekeru do kmene a táhli „křísku“ vzhůru – „na průbu“, zda se bude dřevo pěkně rovně štípat. V tom bylo jedno z šindelářských umění, na kterém si mistr zakládal. Za zajímavost také stojí to, že vybrané stromy se platily „nastojato“ a natvrdo – hotově. Teprve potom si je mohl šindelář porazit a na místě rozřezat na velké špalky dlouhé na jeden loket. Připravené špalky pečlivě vybrané tak, aby byly bez suků, si potom šindelář odvezl na další zpracování. Zbytkem stromu většinou „platil“ za pomoc při kácení a dopravě.

            Šindelářova dílna – dá-li se tak nazvat většinou pouze jakási kolna či dřevěná bouda bývala na okraji vesnice. Tam byly špalky, ještě nezbavené kůry, na špalku rozštípnuty sekerou na půlky. Po obvodu potom bylo potřeba prsty naměřit pídě, podle kterých se potom špalek širokou sekerou s kulatým ostřím směrem ke středu, údery velké palice rozštípl na štěpiny. Každá štěpina se potom půlila a ta se zase půlila. Tím zručný šindelář naštípal z jedné půle asi osm šindelů o síle asi tři čtvrtiny coulu. Zásadou bylo pracovat tak, aby nebylo mnoho odpadu.

            Naštípané šindele se potom do hladka ořezávaly na babce, které se říkalo vobřeznice. Babka se skládala z trámku, který měl na konci prodlabanou mezeru pro „hlavu“ a „nohu“ se šlapadlem. Za dřevěnou hlavou byl do trámku zavrtán „volouch“ – dřevěná „pružina“  ohebný proutek – který byl spojen provázkem s hlavou. (Hlava a noha byla vlastně páka, kterou se šindel při opracováváni upínala.) Celá babka byla na protilehlém konci zúžena a zasouvala se tímto koncem do zářezu ve stojícím stromě. Aby tam pevně v zářezu držela musela se zaklínit dřevěným klínem. K babce si potom přistavil pohodlný špalek, na kterém při práci seděl. Surový šindel se potom zasunul do čelistí tvořené hlavou a trámem babky – do huby. Šlapadlem se dřevo pevně přitáhlo a již mohl šindelář dřevo po stranách pořízem ořezávat.

            Šindelářský poříz byl poměrně tenký, dělal se bez zábrusu – bez rejfu. Znamenalo to, že jeho ostří nebylo zbroušeno k jedné straně, tak jak u obyčejných pořízů. Na užší straně šindele se seřezával hřbet čili jehla a širší strana prkénka se musela zbavit kůry, srovnat a připravit  ke strouhání. Takto připravený „polotovar“ potom šindelář srovnal do „vejstružně“ ve dvou vrstvách nad sebou, pěkně vždy vrchem ven a hřbetem dovnitř. Posledním šindelem celou soustavu utáhl.

            Vejstružeň – koza, byla zhotovená samozřejmě také ze dřeva – ze dvou hrázek spojených dvěma příčkami, aby byla snadno přenosná. Mívala dvě „klanice“, těm se říkalo nicohlavy, mezi které se šindel rovnal. Do mezer vejstružně vkládal potom křížem po dvou kolících, na kterých potom stála (ta vejstružeň).

            Na vestružně potom na širší straně šindelů (tak srovnaných) vyřezával „struhem“ žlábek, kterému se říkalo „straž“. Struž měl podobu dvouramenného nože na násadě ve tvaru písmene „T“. Jeho ostří se brousilo pilníkem. Hotový šindel, po vykrouhnutí žlábku se ukládal hraniček.

            Staří mistři si potrpěli nejen na pořádné nářadí, které bylo velmi specifické pro každou kterou práci, ale také měli rádi pořádek. Svědčí o tom například to, jak se jednotlivé v tomto případě šindele, ukládali. Hotový šindel se rovnal do čtvercových hranic po třech kopách. Asi loket výšky od země se kladla vrstva po čtyřech šindelích. Dva po krajích a dva uprostřed. Výše se rovnaly jen dva krajní a navrch se srazilo asi šest šindelů do sebe, aby se jimi celá hranice zakryla. Nahoru na šindele se pokládaly „půlky“ – špalky, kterými se hranice zatěžovala. To aby šindel „neležel“. Kopy šindele počítali šindeláři v hranicích na pídě.   

Bečka nebo korblík.

            Dřevo, základní a všude přítomný materiál na výrobu většiny věcí našich předků. Vždyť i lžíce byly zpočátku dřevěné.

Nelze si představit dřívější domácnost, ať již panskou nebo vesnickou, bez dřevěných schrán a nádob, které sloužily k běžnému provozu hospodářství i k ukládání zásob. Výrobky ze dřeva byly většinou „domácí“ produkce, pouze ty, které se vyráběly z dužin, tedy technicky náročněji, se nakupovaly od cizích.

            Byly to výrobky nejen ze štípaných dužin, ale i nádoby dlabané. Zhotovovali je řemeslníci zpracovávající užitné dřevo jako byli bečváři, neckáři, okřínáři, korytníci, pouzderníci, bednáři a kdo ví jak se všem těmto mistrům dřeva říkalo. Však jejich výrobky byly všude potřebné a žádané a nebylo snad větší obce, kde by nebylo alespoň jednoho bednáře nebo bečváře.

            Od první poloviny 15. století se tito řemeslníci sdružují ve společném cechu bednářském. Bečváři vyráběli rozličný tovar, byly to také například okovy o dvou obručích na vodu, pivní troky, necky, škopy a škopky, koryta, máselnice, džbery kuchyňské a jiné. Od konce 16. století se od bečvářů oddělili bednáři, kteří zhotovovali své zboží převážně z měkkého bílého dřeva tzv. jarmareční zboží.

            Jarmareční bednář zhotovoval také bečky, necky, škopky, dřezy, putny, vědra, máselnice, konve a podobné věci, ale z měkkého borového nebo smrkového dřeva, narozdíl od bednářů, kteří své výrobky zhotovovali z dřeva tvrdého. Toto zboží bylo určené k denní potřebě a bývalo bez ozdob. Ti mimo běžné zboží jarmareční vyráběly také zboží zvláštní. Toto zboží bylo vyřezávané, vypalované, opatřené vyřezávanými ozdobnými víky, uchy a kraji. Byly to různé korblíky, slánky, cukřenky, sirníky a jiné často i zdobné výrobky. K vykládané výzdobě těchto výrobků se ponejvíce používalo červený nebo černý dub.

            Bednář si připravoval svoje dříví na dužiny a dna ručně až do konce 19. století, kdy úpadek způsobila průmyslová výroba a užívání kovových nádob. 

 

Brýle.

            Špatný zrak trápil člověka zajisté již od doby lovců mamutů. Nejstarší známé čočky byly nalezeny ve zříceninách antického Ninive. Byly vyrobeny z leštěného křemene a měly průměr téměř 4 cm.

            Aristofanes píše o “skle” pro vypalování děr v pergamenu a k mazání textu na voskových tabulkách a lékaři ho používali k vypalování ran.

            Kdy můžeme tedy klást dobu vzniku kdy se poprvé objevují optické pomůcky - „brýle“ - či jejich předchůdci?

            Pro tuto otázku nebude snadné nalézt zodpovědět. Při archeologickém průzkumu ve staroasyrském Nimrudu byl nalezen krystal, o němž lze předpokládat, že mohl být používán jako zvětšující sklo - dá se tedy říci, že nejstarší doklady o používání optických pomůcek, korigujících oční vady, pocházejí z doby kolem roku 2000 př. n. l.

            Z doby kolem roku nula je znám případ římského krutovládce Nera, který si prý kvůli svému špatnému zraku přidržoval před okem vyleštěný smaragd.

            První pár čoček, zasazený do obrouček, tedy první opravdový předchůdce našich dnešních brýlí, byl poprvé použit (pravděpodobně) ve staré Číně někdy v 10. století.

            Kolem roku 1000 byl vynalezen a od té doby i vyráběn v Benátnii tzv. čtecí kámen, tj. skleněný kulový vrchlík, který se přikládal ke čtenému textu aby ho zvětšil. Používali ho především dalekozrací mniši.

            Od vynálezu čočky již nebylo daleko k brýlím. V jenom italském rukopisu z roku 1289 je už zmínka o brýlích, tj. o čočkách upevněných v obroučkách. Musely tedy být vynalezeny někdy v tomto období.              

            V Evropě se brýle jako takové poprvé objevují na konci 13. století v italské Florencii. V dalších staletích pak brýle postupně začínají dobývat celou Evropu - nejprve jsou používány téměř výhradně učenci, brzy se ale stávají módou: vznikají pak skutečné skvosty - brýle jsou vyráběny ze zlata, stříbra či ze slonové kosti, obroučky bývají posázeny drahokamy.

            Konkávní čočky - vhodné pro krátkozraké - se objevují až v 16. stol. Mimo jiné je používal papež Leo X, který byl velmi krátkozraký.

            Od okamžiku vzniku brýlí řešili jejich výrobci problém jejich správného upevnění, a to jak z hlediska mechanického tak optického. Trvalo jim to 350 let.

            Španělští výrobci v 17. stol. experimentovali s hedvábnými stužkami připevněnými k obroučkám a tvořících smyčku kolem uší. Později španělští a italští misionáři začali používat - po čínském způsobu - místo smyček keramická nebo kovová závaží.

            V roce 1730 londýnský optik Scarlett představuje pevné postranice, které se opírají o horní část ucha. Tento způsob se rychle rozšířil na celý kontinent. Ale už roku 1752 je tu další vynález - postranice s dvojím čepem (“pantem”), které se nechají "ohýbat". Jejich popularita byla obrovská a zanedlouho se objevují na všech druzích maleb i v tisku. Rozšířily se opět velmi rychle, přestože nebyly levné, platilo se za ně až 200 dolarů.

            Přes tato zlepšení mnozí aristokratičtí Francouzi a Angličané nosili brýle jen v soukromí a pokud museli použít nějakou pomůcku na veřejnosti, používali tzv. monokl, "brýle" na jedno oko, který vznikl v Německu.  Nebyl tak nápadný a nechal se lépe skrýt.

Monokl se ihned stává velkým hitem. Později pak přichází móda binoklů, "brýlí" bez obrouček.

            V roce 1780 objevuje Franklin tzv. bifokální čočky, tj. čočky s dvojí ohniskovou vzdáleností. Brýle s takovýmito čočkami tak nahradily dvoje brýle (na dálku i na blízko). Přes nesporné výhody se tyto brýle začaly ve větší míře používat až v první polovině 19. stol. Bifokální čočky byly tmelené ze 2 částí, byly křehké, nevzhledné a v místě spojení byly “nečistoty”. V roce 1908 si nechal Borsch patentovat spojení obou čoček natavením.

            Ještě ke konci 19. století byla koupě brýlí záležitostí ryze obchodní, obchodník se zájemce zeptal na věk a na cenu brýlí a pak mu postupně zkoušel jednotlivé brýle tak dlouho, až byl zákazník spokojen.

            Nicméně, největšího rozšíření se dočkaly brýle v provedení, v jakém je známe dnes - brýle se stranicemi (s "nožičkami"). Vedle nich pak mají své pevné místo kontaktní čočky, vkládané přímo na povrch oka.

Cep.

            Cepy byly běžnou součástí každého hospodářství a v menších hospodářstvích se používaly k výmlatu všeho obilí až do doby kolektivizace. Někdy se jim říkalo i množným číslem „cepy“. Co o nich říci? Skládají se ze tří hlavních částí:

            Dlouhé „toporo“ - držadlo se dělalo z rovného a dobře vyschlého kmínku lísky nebo jasanu či habru. Z jedle nebo smrku nebylo tak pružné. Vybíralo se dřevo pokud možno bez suků a pečlivě se opracovávalo pořízem nakonec se vyhladilo. Správné držadlo se „muselo lesknout jako zrcadlo“. To proto, aby při práci netrpěly dlaně mlatců, neboť držadlo cepu se při práci otáčelo.

            Druhou dřevěnou částí byl „biják“ – silnější válec na který se vybíral nejčastěji habrový nebo bukový oddenek. Délka bijáku bývala kolem půl metru. Je to vlastně pracovní část cepu, kterou se na mlatu mlátilo srovnané obilí. (Mlat – střední část stodoly z udusané hlíny.)

            Poslední a nejdůležitější součástí cepů je „ošití“ – spojení bijáku s toporem. Toto spojení může být buď pevné pomocí provázání, nebo otočné pomocí „ohlávky“. Jednoduchým typem bylo prosté ošití. Biják je v horní části provrtán a na toporu je buď kovové kované očko nebo ohnutý lískový prut. Oba typy jsou spojeny řemínky z hovězí kůže, později jen provázky.   Složitějším typem je „jednohlávkový cep“, který má na bijáku připevněnou ohlávku vyrobenou nejčastěji z nevydělané vyuzené vepřové kůže ze slaniny. Na bijáku jsou dva až tři zářezy, do kterých je ohlávka přivázána řemínkem ze psí kůže. To aby se vytvořilo očko a aby bylo možno a aby bylo možno současně dřevěným bijákem v ohlávce otáčet.

            Poslední „vývojovou novinkou“ je „dvojhlávkový cep“, který má i podobnou ohlávku na topoře. Tyto dvojhlávkové cepy se sice používaly již v 18. století, nicméně všechny druhy cepů se používaly až do doby nástupu mlátiček. Epy se používaly k výmlatu žita i v době nástupu prvních žentourů a motorových mlátiček, neboť nepoškozovaly slámu. Jak víme, sláma se používala k výrobě povřísel, došků, pletených rohoží a ošatek.

Drhlen, trdlice a česlice.

            Len se kdysi u nás hojně pěstoval neboť políčka byly kamenitá a jiné plodiny se nevypláceny a len byl v hospodářství stále potřeba. Setí a sklizeň lnu se řídilo podle toho, zda bylo prvořadou snahou získat kvalitní vlákno, nebo olej. Obé se v městečku zpracovávalo, byla zde jak pazderna, tak i volejna. A tkalců bylo zde také povíce. O tom jaké k tomu bylo potřebné vybavení si teď krátce přiblížíme s popisem zpracování.

            Byl-li potřeba len na vlákno, tak se len sil nahusto a dříve se sklízel – pokud byly stonky ještě téměř zelené. Stonky se vytrhávaly ručně po hrstech oběma rukama, hlína se z kořínků oklepala. Svazek se ovázal několika stonky a kladl se do řádků zpět na strniště. Dvakrát nebo třikrát se chodilo len obracet, aby dobře uschnul.

            Prvním úkolem po usušení a svozu lnu domů bylo jeho drhnutí. Při tom se oddělovaly semeníky od stonků. K tomu sloužil drhlen – hřeben se železnými ostny. U nás se většinou používal drhlen celoželezný kovaný, který měl na obou koncích botce, které se zarážely do špalku. Snopek lnu se rozvázal, švihem se stonky porovnaly a zasekly mezi hroty drhlenu. Tahem k sobě se odstraňovaly na stoncích tobolky, které tak odpadly. Tobolky se pak vymlátily cepem a pak již následovalo jen čištění a třídění semen. Tím byla dokončena jedna část zpracování – získávání semen na olej.

            Odrhnutý len se potom znovu odvážel, většinou někam na louku poblíž potoka, kde se po několik neděl rosil. Močení bylo nutné proto, aby se vlákna uvolnila od dřeviny. Na těchto úkonech mnoho záleželo, neboť ovlivňovaly kvalitu získaného vlákna a tím i jeho způsobilost k předení. Po tomto promáčení se opět musel nechat len řádně proschnout. Za slunečného počasí se sušil venku, nebo v pazderně, kde se sušilo větší množství.

            Pazderna sestávala obvykle o dvou místnostech, v jedné se len sušil a v druhé se pak lámal a třel. Že byla i u nás pazderna o tom není pochyb, kde ale přesně byla se již zjistit nepodařilo. Len sklízený na semeno se před lámáním ještě musel vytloukat paličkou, stonky byly tvrdší, vyzrálejší a paličkou se dřevina stonku drtila podél. Potom následovalo příčné lámání lnu. To se provádělo na trdlicích.

            Trdlice – to byla taková koza s dlouhou rukojetí opatřená ozubem. Při stisknutí rukojeti zapadal tento ozub mezi dvě lišty v podélném směru kozičky – trdlice a tím se len po hrstech lámal příčně přes žlábek  Len se tak odděloval od dřeviny, která v podobě pazdeří padalo kolem trdlice. Lámání svazku se muselo několikrát opakovat, vždy po opětovném protřesení svazku. Hrst se musela lámat po jedné a pak po druhé straně. Současně s lámáním se svazek popotahoval směrem k sobě – třel se.K získání jemného lnu se používalo trdlic se dvěma zuby a žlábky, těm se říkalo potřěračka. Pracovní postup byl stejný. Vytřený len se svazoval po dvou hrstech do žemlí.

            Dalším úkonem bylo česání lnu. K tomu se používala česlice. To byla dřevěná destička s protisměrně vsazenými drátěnými ostny. Mezi nimi se vytřený len protahoval, aby se zacuchaná a potrhaná vlákna – koudel – oddělila od rovných. Při pročesávání se současně silná vlákna dělila na slabší a odstraňovaly se zbytky pazdeří. Pro česání se používala česlice upevněná na vyvýšeném stojánku, který byl součástí jakési sedačky. Při česání se uchopila žemle lnu rukou na jednom konci, švihem se asi v polovině zachytila za ostny česlice a přitáhla k sobě. Pak se vzal len za pročesanou část  a protahovala se druhá půle.

            Česlice měly různou hustotu ostnů. Při řídké hustotě se získávala hrubá vlákna a koudel.  Z hustých česlic bylo vlákno i koudel jemnější. Jestliže se len zpracovával na přízi hrubého koudelného plátna pročesával se ruční česličkou které se říkalo kracle. Tou se také pročesával krátký len.

            V rozvojem průmyslové výroby a zejména s dovozem bavlny postupně nejen u nás končilo pěstování a zpracovávání lnu.   

Jak skla v okna sázeti.

            Pocit pohody vytvářela už od pradávna střecha nad hlavou. Chýše byla opatřena dveřmi, ale bez oken. Se stavbou prvních příbytků vyvstala nutnost osvětlení. Zpočátku byly okenní otvory opatřené pouze okenicemi bez jakékoliv výplně, jimiž zvenčí vydatně foukalo. Když byly zavřené, byla tma. Teprve později se vlastně vyvinula „zasklená okna“.

            Okna se zakrývala zpočátku všelijak. Tkaninami, pergamenem, zvířecími měchýři, mastným papírem nebo lupínky slídy. „Zasklívání“ oken mastným papírem nebo zvířecími blanami se na chudém venkově udrželo dlouho, protože sklo bylo vzácné a drahé.

            Velmi staré je zasklívání oken kolečky se železitého zelenavého skla, zasazených do kruhovitých, navzájem spojených rámečků. Takovým sklům říkaly naši předkové „pucky“. Zprávy o oknech zasklených drobnými kousky sklíček, mnohdy ceněných jako drahokamy, jsou známy již z 10. století. Používalo se ponejvíce sklo v barvě zelené, červené, kouřově šedavé, žluté i modré. Těmito pucky se zasklívala ponejvíce kostelní okna, ale i okna hradů a zámků. Pro jejich drahotu nebyla ostatním přístupná.

            Zasklená okna byla ještě v době husitských válek velkým přepychem a z kupních smluv té doby (zejména královských měst) je zřejmé, že cena domu se zasklenými okny byla téměř dvojnásobná. První sklenáři se objevují v Praze kolem roku 1420. Zpočátku jich nebylo mnoho. Řemeslníci, kteří tenkrát „skla v okna sázeli“ byli rovni mistrům umělcům a proto se sdružovali zpočátku do cechu s malíři.

            Práce se sklem v té době nebyla jednoduchá. Diamantový nůž na řezání skla byl vynalezen až na přelomu 16. a 17. století. Do té doby se sklo dělilo primitivně. Mistr řemeslný si nejdříve označil místo, kde se mělo sklo rozdělit, štětečkem namočeným do bílé barvy s příměsí klovatiny. Zaostřeným mokrým železem, zpočátku zlomenou kalenou tyčkou s ostrou hranou lomu, pak linii řezu naznačil a zespodu pod sklo přiložil horký železný plát. Deska potom praskla v místě, které bylo naznačeno. Tedy měla, často se stávalo, že praskla jinde, prostě se nepovedlo. Nařezaná tabulka se potom omývala a čistila vodou s jemným pískem v dřevěných vanách. Do sucha vytřené tabulky potom upevňovali do dřevěných rámů čtyřmi železnými kovanými hřeby, později hřebíčky z mosazi.

            Koncem 17 století se začalo používat tmelení do rámů pomocí vařené klihovatiny z nadrobno rozmělněného papíru, pšeničné mouky a kamence. Kašovitá směs se potom lila na hlazenou kamennou desku a po vyschnutí se řezala na tenké proužky. Ty se potom oboustranně natíraly klihovým lepidlem a používaly pro přitmelení skla. Mosazné hřebíčky ale stále tabulku v rámu přidržovaly.

            U nás se okna ze skleněných puclíků (Hle kde se vzal název pro dnešní skládačku.) udržela dost dlouho nejen v kostelích, ale i v domácnostech bohatých měšťanů. Mistrovským kouskem pro složení zkoušky nastávajícího sklenářského tovaryše bylo okno z 56 skleněných koleček v rámu o délce pěti čtvrtí lokte a šíři jednoho lokte. Tak to nařizoval sklenářský řád z roku 1598, který měl u nás platnost až do roku 1740.

            O tom, jak bylo sklo vzácné svědčí i zápis o rabování Švédů v Brtnici z 1. srpna 1646, kdy vpadli do městečka znovu a mimo jiných velkých škod odvezli ze zámku všechny okenní tabulky a péřové cíchy.

            Zasklívání oken i vlastní sklo bylo velmi drahé. Okna u starých venkovských chalup byla většinou okna malá a vzhledem k úspoře skla jednoduchá. Proto také bývaly okna dělená na čtyři nebo i šest dílů – menších tabulek. V zimě, aby neprofukovalo, se utěsňovala mechem, později jakousi „matrací“. Zasklívání oken prováděli ještě v první polovině 19. století kočovní sklenáři. Zbůhdarma vyražené okno přišlo zpravidla uličníkovi velice draho a také postižený hospodář musel sáhnou pro zasklení hluboko do kapsy. To byl také zřejmě důvod, proč na selských chalupách se dříve zasklívaly okna jen do „seknice“ a ostatní měla jen kovanou mříž a otvor se na zimu ucpával obvykle pytlem plněným slámou (chlévy, komory, ...) a okna byla opatřena okenicí. Dřevěné okenice, známé již od doby románské, tak neztrácely svoji praktickou funkci ani v nedávné minulosti. Starý typ okenic býval jednokřídlý, teprve později se začalo používat dvoukřídlých okenic uzavíraných zevnitř závorou.

Kafémlejnky.

            Mašina na mletí kafé byla údajně vynalezena v městě Wittenberg někdy kolem roku 1768.V těchto mlýncích na kávu se i zámořské koření mlíti dalo, jak praví starý zápis. Přístroj to byl řádný a vážil několik liber. Trvalo však dlouho řadu let, než tento vynález poháněný ručně klikou vytlačil hmoždíře, ve kterých se pražená káva dříve roztloukala.

            Káva v té době byla velkou vzácností a velkým přepychem a jednu dobu se dokonce vydávala pouze v lékárnách na recepisy pouze pro lidi nemocné. Počátkem 19. století se však pražená kávová zrna doslala do velké obliby hlavně v dámských salonních společnostech a u panstva. Tou dobou se začaly mlýnky na kávu rozšiřovat i k nám. Zhotovovali je zpočátku kováři, později zámečníci. Bývaly to přístroje mohutné. Připevňovaly se ke stolní desce nezřídka i dvěma šrouby.            

            Jejich princip se ale do dnešních dob nezměnil. Násypka byla otevřená dřevěná nebo kovová a umletá káva spadala do šuplíku ve spodní části mlýnku. První mlýnky byly železné obdélníkovité a po stranách často zdobené mosazným kováním. Kávové mlýnky z počátku 20. století měly již horní násypku uzavíratelnou korkovou  s horní strany zdobenou, to aby kávová zrna při mletí nevylétávala.

            Po první světové válce prodělávaly kávomlýnky svůj rozmach a s tím spojený módní vývoj. Začaly se objevovat menší nástěnné mlýnky s porcelánovou nebo skleněnou násypkou. Později byly nahrazeny takzvanými „tureckými mlýnky“ Ty byly válcovitého tvaru, zhotovené z měděného nebo mosazného plechu, který byl na povrchu zdoben rytými vzory. Klička na mletí bývala skládací.

            Kde těmto dobám konec jest, nyní jsou mlýnky elektrické a nebo máme kávu již mletou a vakuovanou.

Koše, nůše a ošatky.

            Košíkářství mělo u nás velmi staré kořeny. Vrbového proutí bylo vždy všude dost a to je v našich podmínkách nejpříhodnější pletařským materiálem. Vrba u nás roste v mnoha botanických odrůdách a každá má jiné proutí, které se hodí na jiné výrobky. Divoce rostoucí proutí bylo a je vhodné pouze na výrobu hrubých užitkových košů.

            Staří košíkáři si pěstovali jednoleté výhony proutí na vrbách, které se řezalo u hlavy kmene a tak vznikaly „babky“. Zimní období je nejvhodnější doba pro sklizeň pletařského proutí na hrubší výrobky. Na jemné výrobky se musí proutí loupat, sklízí se proto v míze, v jarním období, kdy se dají pruty do vody narašit – k tomu se s výhodou využívala proudící voda potoka nebo říčky. Takové proutí bylo po oloupání bílé. Chtěl-li košíkář proutí červené, musel jej dát před loupáním povařit. Vařením získává poutí červenohnědé zabarvení. Pletlo se tedy z loupaného nebo neloupaného poutí a také dle potřeby z proutí štípaného po délce, dle potřeb košíkáře.

            Povětšinou se začínalo plést tak, že se vytvořil kříž. To se zkříží určitý počet kratších, ale silnějších prutů a tento základní kříž se zpevní opletením dvěma proutky. Pruty kříže se potom rozvedou do „hvězdy“ a ta tvoří kostru dna. Na hvězdu pak navazují pruty osnovy, ty jsou rozhodující pro tvarování stěn košíku. Košík se plete „z volné ruky“ a uzavírá se „uzavírkou“. Vytvoří se ucho a košík je hotov.

            Mezi nejčastější staré výrobky košíkářů patřily menší kulaté koše s jedním uchem, ty sloužily, podle velikosti, na trhání ovoce, sběr brambor, na vajíčka a podobně. „Přidávačky“ – to byly velké kulaté koše se dvěma uchy. Většinou sloužily na trávu, ale měli i jiné bohaté využití v hospodářství. Místy se jim říkávalo také „ouhrabečný koš“.

            Mezi velmi často používané koše se řadí také čtyřhranné „nůše“. Ty se nosily na zádech na pole i na nákupy. Na malý nákup nosívaly ženy často menší oválné košíky s jedním uchem a víčkem. Často se používaly i na nošení zboží na trh. Proto se jim říkalo trhové košíky.

            Velmi častým výrobkem košíkáře byly různé ošatky. Ať již na mouku, obilniny a semena, vejce, a na drobné plody. Dle účelu se vyráběly od maličkých, které se často používaly při prostírání jídel, až po velké, na trávu.

Kuchyňské nádobí.

            Kuchyně, respektive kuchyňská část vesnické světnice našich předků prošla radikálním vývojem. Na počátku bylo otevřené ohniště a potom pec. Následovalo zavedení kouřovodu nad ohniště, přenesení otevřeného ohniště do síně a vznik kamen s komínem a troubou na pečení.

            Zastavme se ale tentokrát u nádobí a nářadí používaného při vaření. Bývaly to většinou velmi jednoduché a prosté věci. Byly vždy umístěny tak, aby co nejméně narušovaly provoz v místnosti a aby se především nepoškodily. Jizba nikdy nebyla pouze místem k vaření, i když to byla později samostatná místnost – kuchyně. V tomto prostoru se sice připravovalo jídlo, ale také jedlo a vykonávaly se zde drobné domácí práce. Také se zde většinou spalo a v zimním období zde byly i umístěna mláďata nebo drobné domácí zvířectvo. Každý, kdo se pohyboval v místnosti dbal, aby zvířata nezranil a proto i příprava jídla byla těžší. Byla zde obava před znečištěním při ukládání na lavici u pece. Bylo zde málo prostoru pro použití nářadí a náčiní při vaření a pečení v peci. Nejpracnější bylo udržování koutu se zvířaty v čistotě, hospodyně měla zcela jiné postavení a úkoly než dnes, to si můžeme jen těžko představit.

            Vzhledem k tomu, že většina surovin pro přípravu potravin se zpracovávala doma, musel být i sortiment nádobí a nářadí používaný v tehdejší kuchyni poměrně široký. Dnes si jen těžko představujeme co byl například lopář – lopata k peci která se po užívala při pečení koláčků nebo bochníků chleba. A nejen ten, k celému procesu vaření a pečení v peci patřili ještě také hřeblo – na vybírání popela z pece, ometadlo – tím se pec vymetala před pečením, vidlice – ty bývaly dvě. Jedna na upravování ohně a druhá na manipulaci s nádobím v peci. Dále to byly oblapačky – na vytahování hrnců. Toto základní nářadí bylo umístěno u pece, aby bylo vždy po ruce.

            Hrnce se používaly kameninové, litinové a plechové. Na otevřeném ohništi se vařilo na třínohých rendlících nebo hrncích postavených na drajfusu – třínohé podložce. Ne v každé chalupě patřily do vybavení kuchyně plechy, pekáče, pánve, formy a formičky na pečivo. To bývalo většinou pouze v panské nebo městské kuchyni. Do chalup se tato výbava dostala mnohem později, až se zavedením průmyslových levných výrobků. Pokličky na hrnce se nahrazovaly prkénky a cedníky, později se začalo používat plechové nádobí, to už mělo „křídle“. Ve vybavení kuchyně nesměly chybět šyrláky – kvedlačky, vařečky, dřevěné naběračky, různé sekáčky – nejen na maso a mnohem později na homole cukru. Důležitou výbavou byly také destičky na krájení a sekání.

            Dlouho přežívaly dřevěné lžíce – místo pozdějších plechových – které se zasouvaly do dřevěného, často krásně zdobeného lžičníku. Těsto se zadělávalo kopistídíži, pokud ho bylo méně, tak se zadělávalo rukama v malých neculkách. K další výbavě patřily nezbytné malé lopatky – většinou dřevěné, na nabírání sypkých potravin, kulaté lopatky na koláče. Běžnou výbavou kuchyní byly také hmoždíře, solničky, kořenky, odměrky, ošatky, pražiče kávy, sirníky – na uložení sirek, války, váhy a nože z obyčejného železa s dřevěnou rukojetí. Ty se musely pravidelně čistit. K jejich vycídění se používal dřevěný popel z pece. Nedílnou součástí byly také pytlíky z mlynářského plátna. Do nich se ukládaly sušené bylinky jako koření a čaje. Koření bylo drahé a naši předkové uměly využívat mnohem více to, co rostlo v okolní přírodě.

            Vybavení tohoto prostoru tedy odpovídalo celkovému charakteru stravy a pokrmů z místní oblasti.

            Nádobí smaltované. Podle starých záznamů se uvádí, že výroba litinových odlitků začala v našich oblastech již v 60. letech 17. století. Staré prameny uvádějí, že výroba litinových odlitků a různého nářadí z ní byla zahájena na panství Červený Hrádek, které patřilo Kryštofu z Karlovic. U nás toto zboží nemělo odbyt, a proto převážná část výroby byla vyvážena do Saska.

            Ve starém snáři z roku 1876, jenž ponejvíce našim předkům sloužil nejen k výkladům snů, snů především byl využíván k správnému sázení „numer“ do Lotynky, se praví, že rozbíjení nádobí viděti, znamená jistý zármutek v rodině míti a do Lotynky vsaditi číslo „5“, případně také „85“, což by mohlo přinést i „terno“.

            Z toho vyplývá, že ještě koncem 18. století bylo po většinou v domácnostech hliněné a hrnčířské řemeslo mělo stálý odbyt. Je však také pravdou, že zejména v majetnějších rodinách bylo již používáno nádobí „onačejší“ – cínové, měděné a u urozeného panstva dokonce stříbrné. Ale prostí lidé na tento přepych neměli. V polovině 18. století se u nás objevuje novinka – litinové nádobí.

            Smaltované nádobí se začalo vyrábět v Čechách až v roce 1842 ve slévárenské huti v Novém Jáchymově na Berounsku a také ve slévárně v Blansku na Moravě. Tím se výroba značně rozšířila a nádobí se stalo dostupnější. V dnešní době je již litinové smaltované nádobí velkou vzácností, bylo nahrazeno plechovým. Klasické litinové nádobí – hrnce, pekáčky, pánve, lívanečníky, bábovkové formy i kuthany, naspodu se třemi nožkami a nahoře s držadlem jsou dnes uchovávány pouze jako památky na staré časy i když vaří se v nich excelentně.

            Litinové nádobí bylo již cenově dostupnější a hlavně bylo „bytelnější“. Protože bylo dost hmotné a hlavně trvanlivé, byla po něm dost sháňka. Mnohé hospodyně si libovaly, jak se v něm dobře vaří, peče i smaží a že když takový hrnec, nebo pánev nešťastně vyklouzne z ruky a spadne na zem, nerozbily se.

            Železňáky – jak se lidově tomuto litinovému nádobí říkalo, mělo ve svých počátcích citelnou vadu. Jeho vnitřek se natíral práškovým dřevěným uhlím nebo tuhou. Zaformované nádobí se potom vypálilo. Při dalším používání se však černý vypálený nátěr na vnitřku nádob porušil a v pokrmech se potom objevovali nežádoucí „čerti“. Další nevýhodou bylo, že pokud se nechala v takové nádobě voda delší dobu, způsobovala rychlé rezivění povrchu. Proto byl hledán nový vhodnější způsob úpravy povrchů odlitků, aby jídlo nezískávalo příměs uhlíků z nádobí.

Lívanečníky.

            Množství druhů různých ještě železných a hlavně z pozdější doby litinových lívanečníků nám dokládá, jak byly tyto předměty v kuchyních našich předků časté a oblíbené. O vzniku smaltovaného nádobí jako takového byla již zmínka jinde. Zastavme se tedy u předmětů sloužících k výrobě typického „nalívaného pečiva“.

            Termín „nalívance“ nám dnes zní poněkud neobvykle, přesto vystihuje výstižně způsob přípravy, podobně jako názvy pro hotové pečivo. Tomu se říkalo různě, například „liťáky, lejance či lité vdolky“. Historikové se domnívají, že dokonce pečivo z litého těsta předcházelo pečivu z tužší hmoty. Vezmeme-li v úvahu, že lze toto pečivo připravovat i na otevřeném ohni při použití nějaké železné destičky, je to možné. Ne ve všech dřívějších staveních byly chlebové pece nebo kamna s pečící troubou. A pokud byly, netopilo se v nich denně a v letních měsících vůbec. Potom tedy „pečení“ na otevřeném ohni bylo, vedle vaření, jedinou možností.

            Ještě v koncem 18. a začátkem 19. století měly nalívance v lidové kuchyni časté zastoupení. Jistě to také bylo způsobeno rychlou a nenáročnou přípravou těsta a pečiva samotného a také zejména to, že se k přípravě používala všeobecně ječná mouka, která byla k výrobě jiných druhů pečiva nevhodná. Svou úlohu zde zajisté také sehrálo to, že k přípravě se používalo místo mléka podmáslí, vlastně odpad po výrobě másla, který se jinak zkrmoval.

            Pokud se v kuchyni používal ještě otevřený oheň, lilo se řídké těsto na rozpálený plát položený na ohništi na kamenech, cihlách, později na železné trnoži. Rozlévalo se do placek a ze staré korespondence je známo, že pokud byly děti hodné, maminka jim je roztírala do podoby panáčků nebo zvířátek. Později se začaly používat hliněné nebo kovové lívanečníky. Ty již byly opatřeny třemi nožičkami a stavěly se přímo na oheň.

            Přibližně od dvacátých let 19. století se začaly používat i ve venkovských domácnostech sporáky.To se potom lilo těsto přímo na pláty plotny, či se u hliněných lívanečníků urazily nožičky a dál se používaly. Pláty sporáků mívaly v jednom díle vyndavací kroužky, které ještě dlouhou dobu sloužily k využití nádobí určeného pro přímý oheň. S rozšířením litinových pánví se také rozšířily lívance, které se potom zavinovaly a braly zejména na pole jako různé svítky, někdy i plněné.

            Lité těsto smažené na tuku, bylo spojeno zejména se svátečnějším příležitostem, neboť tuk byl poměrně drahý. Řídké těsto se nabíralo do tvarovaných kovových forem, jenž se do tuku ponořovaly. Po usmažení se pečivo vyklápělo a cukrovalo.

            Teprve mnohem později se začalo v kuchyních využívat přímo tvarovaných forem na malé lívanečky.

Louče, svíčky a lampy.

         O tom jak a čím se svítilo by se dalo napsat hodně. Nebudeme začínat v pravěku, kdy člověk v době kamenné musel čekat, až blesk zapálí strom. Neví se přesně, kdy bylo ke svícení vynalezeno něco lepšího než hořící větev – totiž kahan.            První kahany se dělaly z pálené hlíny, kovu a i ze skla. Ke svícení se v nich používal zpočátku zvířecí, později rostlinný tuk. Obliba kahánků v našich podmínkách se udržela po celá staletí. V chudých domácnostech se ale svítívalo úsporněji – loučemi.

            Louče –„špánky“ byly vyschlé dřevěné třísky a těch bývalo vždy dost. Bývaly uložené na peci, aby byly vždy suché.

            Asi ve 4. století se v našich zemích začaly používat první předchůdkyně voskových svíček. Byly to lněné šňůry napuštěné smolou a obalené včelím voskem. O několik století později se již začaly drahé voskové svíce nahrazovat svíčkami ze směsi zvířecího loje, které zpočátku vyráběli řezníci. Teprve mnohem později vznikla samostatná živnost svícníků.

            Svíček ale nikdy nebývalo dost. Důležitým úkolem rychtáře bylo, zajistit vždy dostatek svící pro potřeby městečka – radnice a běda řezníkovi nebo svícaři, neměl-li jich dostatečnou zásobu. Za to mohl jít i na nějaký čas do šatlavy. Voskovými svícemi  se svítilo zejména na zámku a v kostelích. I když bylo na brtnicku dost včelařů, svíčky voskové vyráběly jen na podej k přilepšení svého chudého živobytí. Většinou si domácnosti vyráběli svíce ze směsi vosku a loje, nebo pouze lojové svíce. Teprve vynález z počátku 19. století – stearinové svíčky znamenal jejich další rozšíření.

            Další rozšíření nastalo po vynálezu pletených knotů, to bylo v roce 1834 a teprve potom začaly svíčky plnit svou funkci jak se patřilo. Následoval vynález zmýdelňování tuků vápnem a to se již začaly vyrábět „milékové svíčky“ které nejen pěkně vyhlížely, ale také dobře hořely. Již tolik nečadily a nepáchly.

            Po roce 1839 se začaly vyrábět dle francouzského vynálezu parafinové svíčky a ty se s malými změnami používají dodnes. Přesto v té době byly stále nejvíce rozšířené svíce lojové. Začalo se u nich používat dutého knotu pro lepší hoření a tyto svíčky dostaly také jiné pojmenování. Říkalo se jim „argandské“. Arganské svíčky měly ještě jednu nezastupitelnou úlohu. Byly používány v „času odměřovači“ – předchůdci našeho budíku jak se v našich končinách říkalo horoloriglu. To se svíčka určité délky a váhy v tomto přístrojku zapálila a po jejím dohoření se spustil cimbálek nebo zvoneček.

            Ale to jsme trochu odbočily od vybavení vesnické chalupy. Je pravdou, že pokrok ve svícení dorazili i tam. Občas si i zde dopřávali světla svíček, ale většinou jen o svátcích a významných dnech rodiny. Svíčky byly stále velmi drahé a rozhodně výhodnější bylo svítit loučemi.

            Louče se dávaly do různých stojánků, zpočátku dřevěných, později železných. Říkalo se jim „loučníky“. Pod loučníky se dával škopek s vodou, to aby se od odpadajících oharků něco nezapálilo. Mimo loučí se také ke svícení používaly „špánky“. Vyráběly se na soustruhu z tvrdých dřevěných válečků. Soustružnický nůž z nich „ukrajoval třísku“ i několik sáhů dlouhou. Byla odebírána přes léta – byla tedy velmi křehká. Musela se proto dávat do loučníků vodorovně, aby se nelámala. Soustružení špánků bývala výnosná živnost. Vždyť se těch špánků za večer něco spálilo.

            V 18. a počátkem 19. století se v seknicích na statku. nebo i v některých měšťanských domech, svítilo také ve „vysutém krbu“. Vysutý krb byla vlastně taková kovaná obruč s roštem a závěsem na řetízek, to aby se mohl pověsit od stropu. Krb s řetězem míval tu výhodu, že se dal buď spouštět nebo vytahovat a také dával víc světla než louč. Do krbu se dávalo několik špánek. A také bylo od něho trochu tepla. Pod krb se dával škopek s vodou, pokud visel nad stolem, třeba když se dralo peří, na stabilním místě závěsu býval v podlaze velký plochý kámen, kam padaly oharky. Aby vysutý krb nekouřil do místnosti a měl dobrý tah, dělával se nad ním ve stropě malý čtvercový otvor. Tím odcházel kouř na „půlnebí“ – na půdu. V domech, kde tuto vymoženost měli se na hůře svítilo všechno dřevo jak bylo vyuzeno a pěkně hlaďoučké, ohlazené a hlavně dobře konzervované. A na víc, na takovém dřevě se nedržela voda a nehnilo – tedy přirozená konzervace. Později se komínek dělával plechový a ve svém ústí míval klapku se dvěma provázky jimiž se mohla se seknice zavírat nebo otevírat.

            Louče a podobné druhy svícení začaly být v polovině 19. století vytlačovány olejovými a později petrolejovými lampami. Olejové lampy, ponejvíce cínové, na vysoké noze, zlobívaly své majitele nepříjemným „bubláním“ a prskavým plamenem. Petrolejové lampy e začaly u nás používat kolem šedesátých let 19. století. Zpočátku k nim byla malá důvěra. Šla o nich zvěst, jak jsou nebezpečné, že z ničeho nic bouchají a že od nich snadno chytí celé stavení. V jedné rodové kronice si hospodář o nich zapsal: „Novým světlem – petrolínem, jsme začali svítit v zimě roku 1865. Libra petrolínu se prodávala u materialisty za 29 krejcarů. Ale není nad louče! Síla peněz vychází za ten nový olej...“.

            To už ale pomalu nastupuje éra elektřiny. Jak již víme v říjnu 1927 byly podniknuty přípravy k elektrifikaci a elektrická energie zazářila v obecních žárovkách poprvé 28. února 1928 kolem 14. hodiny a večer potom i v četných příbytcích. Od těch dob se mnohá změnilo, ale to základní zůstává, chceme-li rozsvítit, stačí stisknou vypínač a „budiž světlo“.

Podlaha vesnické chalupy

 

            Podíváme-li se na podlahu na vesnicích v polovině 18. století zjistíme, že bývala pouze z udusané hlíny. Prkenné podlahy mívali jen ve statcích nebo u zámožných chalupníků.

            Hlavní seknice bývala středem domácího rodinného života. Tehdy se na čistotu moc nehledělo. Často ji navštěvovaly slepice, které si sem zaskočily ze dvora pro něco dobrého slupnout. Bývala zde chována mláďátka hospodářských zvířat – selátka, housátka, kachňátka, někdy i kůzlátko se tam objevilo.

            Dětská drobotina, „oblečená“ většinou jen do košilky, s oblibou lezla po podlaze a vyčůrat se zde nebývalo nijak neobvyklé. Podlaha byla jako houba, všechno do sebe stáhla. Večer před spaním hospodyně světnici trochu zametla březovým pometlem a úklid byl hotov. V neděli, kdy do chalupy přicházeli hosté, se na podlahu nakladlo něco slámy, nebo chvojí.

            Bývalo zvykem, že venkovští strejci, jenž bývali horlivými kuřáky z fajek, běžně plivali na zem. Plivátko s trochou písku stávalo většinou jen u dveří městských pokojů a salónů. Na venkově bylo přepychem. Po odchodu návštěvníků hospodyně slámu a podlahu vymetla a zase bylo uklizeno.

 

Nářadí bednářů.

            O výrobcích mistrů bednářů je povídání na jiném místě. Rád bych vám teď přiblížil některé nářadí a práci bednářů.

Bednář si připravoval všechen potřebný materiál ručně. Na výrobu dužiny - dílů sudu nebo bečky - a dna používal sekeru nebo křídlovku. Dužiny strouhal rovnými nebo křivými pořízy nebo řezáky v „obřeznici“ – to byla strouhací stolice. Samozřejmě také dřevěná. Líce dužin hobloval obyčejnými ale i specielními hoblíky. Velmi pečlivě opracovával dosedové hrany dužin, kterou hobloval do roviny „železným mackem“ – kovovým hoblíkem.

            Drážky pro dna se v dužinách z měkkého dřeva upravovaly „útorníkem“ nebo „větrákem“. Ve tvrdém dřevě se útorníkem jenom naznačily a dokončovaly se „zejkovcem“. Tyto drážky pro dno měly svůj název a nazývaly se „útor“. Jednotlivá prkénka – díly dna se neklížily, ale sbíjely se bednářskými hmoždinkami. Okolek se pro úkos do rýhy hobloval „brámovníkem“. Zpola hotové nádoby se stahovaly stahovákem. Ten býval původně také dřevěný s provlíknutým provazem. Teprve koncem 18. století se začal používat univerzální kovový s kolečky a místo provazu se používal popruh.

            Dužiny se původně ohýbaly za mokra přímým ohněm hořících hoblovaček. Tato práce se obyčejně prováděla na dvoře, za stálého polévání dýh. Vaření dýh v uzavřených plechových nádobách byl proces mnohem pozdější a s ohledem na cenu varných nádob a úpadek odbytu se u ve vesnických bednářů moc nevžil.

            Obručím pokud byly ještě staré z březových, lískových nebo vrbových prutů se nazývaly „pružiny“. Nasekávaly se a štípaly sekáčkem a přiřezávaly stroužkem. Konce se spojovaly provlíknutím na „zámek“. I dřevěné obruče byly časem nahrazeny želenými, ty lépe držely a měly delší životnost. Kovové obruče se na potřebnou délku přisekávaly sekáčkem a probíjely průbojníkem. Spojovaly se nýty na zvláštní kovadlince. Obruče se natahovaly na nádobu - pobíjely se paličkou pomocí sedlíku.

            Když se vyráběly větší nádoby, tak ty mívaly ve dně odpadní otvor – „čepovou díru“, která se uzavírala dřevěným čepem. Tento otvor se předvrtával „hemerejzkem“ a řezal „prohlubníkem“. Podobných nástrojů se používalo také na výrobu uch džberů a putýnek. Konečná povrchová úprava výrobků se prováděla po ohoblování strouháním a škrábáním pomocí „křiváků“ a „skoblí“. Z hoblíků se používaly různé uběráky, hladíky, hlavníky, cidičky, hoblík příčkař, nádobkář a řada dalších. Většina nástrojů byla domácí výroby za přispění domluvy s místním mistrem kovářským.

            Jak je zřejmé, že práce to nebyla jednoduchá a nástrojů ke zdárnému dokončení díla bylo zapotřebí mnoho. Bednáři však byly mistři svého řemesla a řemeslníci tvořiví. Však také proto všechny jejich výrobky měly vždy vypálenou značku.  Že by už tehdy byla ochranná známka nebo reklama?

Operek, perutě, kukla.

            V dřívějších dobách byly střechy nejen chalup, ale i domů kryté došky. U měšťanských domů se později začalo používat šindelů. Šindelová krytina byla ale mnohem nákladnější. Taková došková střecha, ta měla spoustu různých částí a ta měly svoje jména. Řekněme si alespoň pár z nich.Doškovou střechu tvořila poměrně tlustá vrstva slámy, kterou nepronikal déšť a chránila také před chladem. Došková střecha byla levná, materiál byl domácí a většinu si ji zvádl hospodář když ne celou, tak alespoň vadné části opravit sám.

            Doškové střechy byly proto pouze na krajích a na hřebeni zpevňovány šindelovými řadami. Na střešním hřebeni se šindele přibíjely zpravidla ve dvou řadách nad sebou. Takové šindelové řadě se říkalo šár. Pokud byla došková střecha zpevněna po celém okraji střechy, tak tento způsob úpravy měl své jméno – říkalo se tomu operek. Když byl štít doškové střechy obrácen k severu, nebo ve směru převládajících větrů, zpevňoval se okraj střechy dvěma prky – perutěmi. Lomenice chalupy bývala také opatřena šindelovou krytinou zakončenou naspodu prknem kterému se říkalo okřídlí. Perutě a okřídlí mělo tedy tvar trojúhelníka. Stejnému účelu nad lomenicí  svrchu sloužila kukla. Pod lomeničkou bývala ještě malá stříška, té se říkalo okap.

            Uprostřed lomeničky bývalo zvykem umísťovat široké prkno, kde byly mimo data napsány různé zbožné průpovídky, později jen jméno majitele stavení. Se zákazem hořlavých krytin střech zmizely i tyto součásti i když ještě po nějaký čas byly nahrazovány jinými zůstalo z těch všech většinou pouze značení ve štítě.

Ošatky, opálky a slaměnice.

            Pletením předmětů ze slámy se dříve profesionálně zabývalo málokdo. Bývala to totiž sezónní práce v každém hospodářství prováděná v průběhu zimy. Nutná potřeba pro vlastní využití. Slaměných pletených ošatek bylo potřeba mnoho druhů a žitné slámy bylo dostatek. Žito se dříve hojně pěstovalo téměř všude. Na žitnou mouku na chléb i pro slámu na vázání povřísel. Obilí se tehdy mlátilo ručně – cepy a dlouhá stébla slámy zůstávala neporušena. Ze slámy se mimo povřísla pletly i jiné potřebné předměty do hospodářství.

            Chlebové ošatky byly nejběžnější a nejpotřebnější. Pletly se kulaté, později i oválně podlouhlé. Ošatek musela mít každá nevěsta potřebný počet do výbavy. (Chléb se nepekl každý den.) Ale pletly se i větší – říkalo se jim „opálky“. Kulaté i oválné opálky, mělké i hlubší, byly na ovoce, zeleninu, zrní pro drůbež. Chlebové díže se přikrývali slaměnými víky. Velmi potřebné byly také různé „slaměnice“ – větší nádoby ve tvaru džbánů. Protože byly vzdušné uchovávalo se v nich zrní, hrách a luštěniny vůbec, sloužily také k uložení sedraného peří než se zpracovalo. Rovněž husí hnízda byla vyrobena touto tecnikou. 

            Technika pletení byla jednoduchá. Pevně utažený pramen slámy, provlečený koženým prstencem se stáčí do tvaru dna a pak se zvedají stěny do volného tvaru. Jednotlivé prameny se pak utahovaly „loubkem“ štípaným ze dřeva, nebo půlenými vrbovými proutky, kterými se zároveň spojují řady.

O pečetích.

            Slovo pečeť je slovo nesporně slovanské. Souvisí s cejchováním, vypálením znaku. Tyto vlastnické a rozlišovací značky se používaly na kůži zvířat, na domech, na rybářských lodích, na kmenech stromů, apod. jsou aplikovány v různých kulturách dodnes.

            Pečeť v dnešním slova smyslu je vlastnický znak vytištěný, vytlačený či jinak připevněný na dokumentu (nebo jiném předmětu), v plastické hmotě či barvě schopné ho uchovávat, který jednoznačně určuje konkrétní osobu a sloužící k ověření jeho pravosti. Plní funkci vlastnického či rozlišovacího symbolu, dokládá věrohodnost. Je prostředkem kontroly a garancí neporušenosti listu nebo jí zajištěného předmětu. Při otevření dokumentu dochází k rozlomení či jinému mechanickému poškození pečeti, díky čemuž je poté jasně patrné, že již byl přečten.

            Pečeť na sobě obvykle také nese grafický návrh identifikující majitele. Razidlo, kterým se pečeti dodává její grafická podoba, se označuje jako pečetidlo nebo pečetní typář.

            Pečeti byly doloženy již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem v Orientu (u Sumerů) a byly rozšířeny i u Řeků a Římanů a od nich je pak převzaly raně feudální státy. Od 13. stol. význam pečetí stoupl a staly se kritériem pravosti listin. V pozdním středověku zpečetění písemnosti přestávalo být slavnostním aktem a stávalo se běžným administrativním úkonem. V novověku rostl význam podpisu jako ověřovacího prostředku. Pečeť znovu plnila funkci uzavírající korespondenci a předměty jako garance jejích neporušenosti. Od 17. stol. se pečeť používá spolu s podpisem vydavatele jako nové ověřovací prostředky, které musí být použity současně.

            U pečetí rozeznáváme různé vnější znaky a to:

            Pečetní látka musí být dostatečně pružná a pevná kvůli schopnosti otisknout do ní typář a otisk uchovat. V českých zemích se používalo vosku, na jih od Alp se používaly buly (kvůli panujícím klimatickým podmínkám). Pečeti vycházejí také z místní tradice a místních zdrojů surovin (např. v Mezopotámii byla jako nejstarší pečetní látka používána hlína) a také z ceny pečetních materiálů. Nejstarší hliněné otisky nalezneme již od 4. tisíciletí před Kristem, v arabském světě se hlína používala až do 8. století našeho letopočtu. Původní pečetní vosk byl včelí s různými příměsemi, od 17. století dodnes se používá španělský pečetní lak (vosk s příměsí silic a olejů).

            Barva pečetí může být různá, od přírodních přes červenou, zelenou po černou. Barva závisí na použitém přídavku do pečetního vosku. U černých vosků to byly saze, u zelených měděnka a u červených pečetí rumělka. Barvení pečetí se objevuje od 12. století v Anglii a barva je prvním viditelným indikátorem významu vydavatele listiny. Nejcennější barvou je červená, poté následuje zelená, černá a přírodní. V této hierarchii lze nalézt také výjimky a to např. u francouzských králů, kteří pečetili své listiny zeleným pečetním voskem. Královská města zase používala vosku červeného na rozdíl od měst poddanských, která pečetila zeleně. Černou barvou pečetila církev, ve velké většině faráři, ale černý vosk používal také např. velmistr Řádu německých rytířů. Další používanou pečetní látkou bylo nezkvašené pšeničné těsto – tzv. oplatková pečeť (dává se pod kryt papíru). U úředních písemností se používalo tzv. slepé pečetění – otisk typáře do papíru.

            Tvar otisku pečeti. U pečetí existuje celá řada různých tvarů, od klasických kulatých přes oválné (většinou prstenové) až po víceboké, pečeti ve tvaru čtyřlístku, hrušky apod. V českých zemích se objevují také štítovité pečeti – to jsou většinou pečeti městské, ale výjimečně také mohou být i šlechtické.

Velikost pečetí. Stejně jako u tvarů rozlišujeme rozsáhlé spektrum i u velikostí pečetí. Nejmenší dosahují rozměrů okolo 10 mm, největší až 150 mm. U nejstarších merovejských listin je pečeť připevněna v pravém dolním rohu skrz pergamen, později je pečeť přivěšena mimo listinu a její velikost se tedy může zvětšovat. Buly jsou díky váze kovu, ze kterého jsou vyrobeny, podstatně menší, asi kolem 40 mm.

            Připevnění pečeti. Pečeť může být k dokumentu přitištěna (hlavně v novověku), kromě toho se také často setkáváme s jejím přivěšením nebo zavěšením: Přivěšení - pečeť visí na pergamenovém proužku (není součástí psací látky) zavěšeném na plice (ohnutý spodní okraj na pergamenu). Zavěšení - u nás je méně časté, používá se k němu menších pečetí a pečeť visí na nastřiženém pergamenovém proužku, který je naopak součástí psací látky listiny.

            Typ pečetního obrazu. Typ může být nápisový - nápis v pečetním poli nebo opisový - popis je po obvodu. Někdy se setkáváme výjimečně s popisem na pečetní hraně. Typ obrazový – v pečetním poli se nachází obraz – předmět, symbol, mýtická bytost atd. ne ovšem majitel pečeti. Typ topografický – architektura; stavby nebo stavební prvky, typ věcný – námětem obrazu je předmět, rostlina, zvíře, výrobek, výrobní nástroj, typ hagiografický – církevní motiv, církevní scéna, atributy a také typ fantastický – bájné scény, mýtická zvířata. Pečetě mohou být také typu portrétní někdy nazývaný jako majestátní typ - v pečetním poli se nachází portrét, jezdecký typ – rytířský, válečný, lovecký, slavnostní (žena na koni) – hlavně v západní Evropě, antický typ - jen hlava s poprsím, pontifikální typ – zobrazuje církevního hodnostáře jako majitele pečeti. Typ pečetí může také být erbovní – součástí pečetního pole je erb nebo jeho součásti - kompletní erb s honosnými kusy, úplný erb – bez honosných kusů, neúplný erb – štít se znamením, který je jen znamení a typ kombinovaný – vše ostatní, co nelze zařadit jinam.

            Pečetní legenda je text, který je součástí grafického provedení pečeti. Je stejně důležitá jako pečetní obraz, s nímž je také spojována. V západní části Evropy se jako jazyk používá latina, ve východní části řečtina. Ve vrcholném středověku se objevují také národní jazyky, nejstarším je francouzština objevující se v 11. a 12. století. U nás se od 80. let 13. století ojediněle objevují čeština a němčina. Nejstarším písmem na pečetích byla kapitála, v době gotiky se objevují unciální prvky. Jméno majitele a jeho tituly se uváděly v nominativu, později se objevilo slovo Sigillum (latinsky pečeť), které se postupem doby proměnilo pouze v písmeno S. V technickém přepisu oddělujeme jednotlivé řádky textu pečetní legendy lomítkem.

Pečetidla.

            Pečetidla měla různou kvalitu a tvar. Vedle typů z oceli a železa se pečetidla vyráběla ze stříbra, bronzu, zlata, mosazi, slonoviny, tvrdých dřev apod. Jejich tvar musel umožňovat snadnou manipulaci. Z tohoto důvodu měly vedle vlastního negativního pečetního obrazu zabudované nebo sklopné držadlo. Existují i pečetidla ve tvaru kleští i v podobě různých razících kolků, podle toho, jaké pečeti měly být vyráběny.

            Obsah pečetidel, která musela být ryta negativně, čímž se vysvětluje řada chyb, především u tvaru písmen, je velice různorodý. Pečeti majestátní a znakové se odlišují především v tom, že pečeti majestátní mají určitý vnitřní řád. Je to způsobeno nejen vůlí objednavatele, ale i technickými a uměleckými schopnostmi autorů.

            Z hlediska struktury dělíme pečeti na dvě základní skupiny. Tou první jsou pečeti mincovní, které jsou dvoustranné, kde avers (přední strana) i revers (zadní strana) mají stejný rozměr a vzájemně se doplňují, teprve dohromady tvoří plnohodnotný celek. V papežské kanceláři i v jiných duchovenských úřadech se používá pouze jedna strana, znamená to, že papež či jiný příslušný hodnostář nebyl ještě posvěcen, to znamená, že ještě nebyl v plném držení svého úřadu.

            V některých případech se na mincovní pečeti můžou spojovat i pečeti dvou různých osob či institucí. Pak jde o mincovní pečeť jen ve formálním smyslu. Ve všech ostatních případech jde o pečeti jednostranné, a to i v případě, když velká pečeť má na rubu pečeť menší, označujeme jí jako rubní pečetí (contrasigillum), pro tento účel se používá i pečeť sekretní.

            Jednostranné pečeti, i když jsou zapuštěny do ochranné misky, nesou často na zadní straně otisky prstů svého sigilátora, tj. zpečeťujícího úředníka. Pečeti kovové jsou obvykle mincové, voskové naopak nejčastěji jednostranné.

Potřeby starých rybníkářů.

            V rybničním hospodářství se používá mnoho speciálních nástrojů, které jsou charakteristické pro tento obor. Jsou to především sítě, dřevěné nádoby a další různé potřeby. Je zajímavé se zamyslet, jak se celý tento soubor rybářského nářadí vyvíjel, kde vznikal a jak dospěl až do dnešní podoby.

            V dávných dobách, kdy rybníkářství bylo něco nového, byly základem znalosti říčních rybářů. Tito rybáři u nás nepochybně rybařili již v předhistorickém období. Zcela určitě dovedli plést sítě a vyrobit si k tomu potřebný materiál, někdy možná ještě lněný, později již konopný.

            Druhou profesí, která mohla od samého počátku vyrobit pro vznikající rybníkářství potřebné sítě, byli provazníci. Dřevěné nádoby, jako jsou kádě a lejty, dovedli zhotovit místní bednáři. Tím bylo o výrobu hlavních rybničních potřeb postaráno.

            V malém rybničním hospodářství, se vystačilo s několika jednoduchými nástroji. Bývala to v první řadě ohnoutka, mělká pytlovitá sítka, na ohnutém dřevěném rámu. Ryby se tak daly vybírat z loviště a přenášet do kádí nebo sádek. Podobně účelný býval dřevěný keser, převzatý z říčního rybářství. Dřevěná samorostlá vidlice se doplnila dřevěným obloukem. Tak vznikl rám, na který se natáhla mělká síť. Ohnoutkami a kesery se ryby nanosily do kádě a odvezly v lejtě do sádek. To byl celý výlov.

            U velkých rybníků bývaly sádky často hned pod hrází, aby se ryby nemusely daleko vozit. Rybáři tam přenášeli kapry přímo v keserech. Porybní zřejmě netrpěli, aby se práce s živou rybou zbytečně vlekla. Tak vzniklo známé přísloví „Běžet jako s keserem“, jemuž dnes už jen málokdo rozumí, protože se s kesery již dávno neběhá.

 

Panenka – víc než hračka.

            Egypťané je dělali z plochých kousků dřeva. Japonci ze složeného papíru. Eskymáci z tulení kůže a Němci při jejich výrobě používali porcelán. Dospělí je sbírají a děti milují. Koho – no přece panenky.

            Většina figurek připomínající panenky se v dřívějších dobách používala jako magické předměty, nikoliv jako hračky. Starověcí Egipťané dělali to, že na malé kousky dřeva ve tvaru pádla malovali šaty s typickými vzory a tyto „panenky“ zdobili šňůrkami z hliněných korálků, které představovaly vlasy. Panenky dávali do hrobek, neboť věřili, že budou zemřelým v budoucím životě sloužit. V karibské oblasti pomstychtiví lidé dělali to, že do panenek, které sloužily v kultu „vúdú“, píchali špendlíky a věřili, že tak ublíží svým nepřátelům.

            V mnoha kulturách byly panenky spojovány s rituály plodnosti. Ve starověku dívky nechávaly krátce před svatbou svou panenku na oltáři bohyně plodnosti. V Sýrii, snad dodnes, zavěšují svobodné dívky panenku do okna, na znamení, že mají věk na vdávání.

            Před začátkem 18. století dětství, jak ho známe dnes, prakticky neexistovalo. Děti byli považovány za malé dospělé a očekávalo se, že se podle toho budou i chovat. Panenky byly určené dospělým i dětem. V průběhu 19. století se přišlo na to, jak důležité pro vývoj dítěte je, aby si brzo hrálo. Výsledkem bylo, že se v Evropě rozšířila výroba panenek. Již v roce 1824 bylo vynalezeno zařízení, díky kterému panenka říkala „MÁMA“ a o sto let později začaly panenky i chodit. Ve 20. století s vynálezem umělých hmot, nastal ve výrobě panenek nebývalý rozkvět. Panenky mohly být do detailu propracované.

            Sbírání panenek se stalo velmi oblíbeným koníčkem. Na popularitě začalo získávat v 70. letech minulého století. Sběratelé sbírají panenky z umělé hmoty, hadrové, ale největší cenu mají ty z německé dílny pánů Kämmera a Reinhardta.

 

Roušky a lantuchy.

            Ještě naše babičky byly zvyklé říkat „rouška na rukou otírání“. Většinou se ručníky dělaly ze lněného plátna.

Rouška byla ale původně kus plátna, jímž si nepanské ženy ve středověku halily hlavy. Ty se dělávaly z jemných drahocenných tkanin, často zdobených zlatem a stříbrem. Rouškou se také ovíjely hlavy nemluvňatům při křtu a biřmování. Taková rouška se pak jako rodinná památka pečlivě uschovávala a nezřídka se dávala nebožtíkům do rakve.

            Tkalcovství bylo v našich končinách kdysi velmi rozšířeným předmětem obživy. Tkalo se povětšinou lněné plátno. Z něho se potom šilo mnoho věcí denní potřeby. Je dochovaná zpráva o zemském nařízení, že pokud obec postavila špitál, museli k němu místní řemeslné cechy přispívat svými výrobky. Jak se dále v tomto nařízení uvádí, každý mistr tkadlec musel pro ten účel dáti ročně „štůček“ dobrého plátna na roušky a lantuchy (Volným překladem na ubrusy a ručníky.)

            Tak jako se nezměnily za ta dlouhá staletí staré dřevěné stavy, tak se také nezměnil starý výrobní postup tkaní plátna. Před vlastním tkaním bylo nutno mít připravenou přízi. Ta se jednak soukala a jednak snovala. K soukání se používal kolečník a viják. Kolečník se v mnohém podobal kolovratu. Na prodlouženém podstavci kolečníku byl umístěn truhliček. Napříč, v jeho stěnách bylo zasazeno pohyblivé vřeteno končící na zadní straně pevně spojeným přeslenem. Ten měl na svém povrchu několik rýh, jimiž procházela šňůra jdoucí přes přeslen na kolo kolečníku. Na vřeteno nasazovali ciuku – cívku. Takové ciuky mívali tkalci dvě. Hrubou cívku na osnovu, malou – většinou zhotovenou z rákosu – na outek. Motání cívek bývala práce většinou pro děti tkalců. Po přípravě přediva, po soukání a snování, křížením vláken v osnově získával tkadelc „řetěz“, jenž byl pro tkaní nezbytný. Teprve s takto připraveným materiálem mohl zasednou za stav.

            V malých chalupách, kde nebylo tkaní na velkých stavech kvůli místu možné, se tkalo na tak zvaných půlkách. Ty byly vhodnější, protože nezabíraly tolik místa. V tkalcovnách – dílnách bylo i několik velkých stavů, ale vždy se jeden tkadlec staral o jeden stav. Při chodu stavu bylo důležité, aby osnova zůstávalo co možná nejvíce napjatá, proto se předivo navlhčovalo. Sloužila k tomu kaše uvařená z té nejlepší mouky – šlichta. Šlichtovalo se také proto, aby se nitě „necrnily“. Šlichtovalo se žíněným kartáčem.

            V zimě, kdy osnava špatně zasychala, ovívala se „fofráčkem“. Fofráček byl na proutcích přidělaný papír nebo plátenko, jenž bylo provázkem spojeno s brdem. Při každém jeho pohybu se uvedl do chodu fofráček a neustále ovíval našlichtovanou osnovu. Brdo se skládalo ze čtyř dřevěných tyček, tkalci jim říkaly „kšafty“. Kšafty měly spojeny vždy dva a dva proutky silnými nitěmi a uprostřed se křížem protínaly. Těmto nitím se říkalo „nícení“. Při tkaní plátna mívala většinou osnova pásma se 64 nitěmi.

            Již ke konci 14. století se roušky na rukou otírání začaly vyrábět z pruhovaných nebo kostkovaných kanafasů. Vedle ručníků s barevnou vazbou se od konce17. století dostaly do obliby také ručníky vyšívané. Každá švadlena – vyšívačka měla svůj osobitý vzor jiný pro ručníky a jemný pro pleny. Pro měšťanské paničky a šlechtu se ručníky a ubrousky vyšívaly i zlatem.

Srp, kosa a roubík.

            Jak již víme, Svatá Markéta vede žence do žita -  je červenec, začíná doba žní nejdůležitější doba hospodářství našich předků na dobře sklizené úrodě záviselo živobytí celé rodiny. Povězme si tedy něco o žních.

            Ještě počátkem 19. století se u nás obilí „síklosrpem. Od druhé poloviny 19. století se začala používat kosa. Když bylo počasí, tak „vyrazilo“ kosit často celé osazenstvo statku a doma zůstávala jen selka, ta se musela postarat o jídlo. Nezřídka sebou mámy braly i kojence. Pokud bylo pole velké, sjednávali se i sousedé na výpomoc – na „oplatu“. Na panské – to se chodilo na robotu.

            Žnečka vzala obilí do hrsti, podťala srpem a odložila. Při žni postupovali sekáči po poli stupňovitě v řadě a za nimi šly „hrsťačky“ – ženy které sbíraly obilí po hrstech a kladly na povřísla.

            Povřísla se připravovala předem. Stáčela se z vymlácené dlouhé loňské slámy pomocí dřevěných roubíků. Roubík býval zpravidla bohatě zdobené vybíjením, nebo vyléváním měkkým kovem - cínem. Často byly dávány i jako dárek. Byl to vlastně kulatý špičatý kolík.

            Sebrané hrsti obilí se vázaly do „snopů“ a z těch se stavěly „panáky“. Práce to nebyla lehká. Kosit se chodívalo v létě, kdy slunce pěkně pálilo a na zábavu nebylo ani pomyšlení. Bylo potřebí velké množství pracovníků, nebo´t sklizeno muselo být co nejrychleji. Pracovalo se od úsvitu do setmění. Pro ukrácení té práce na sebe ženci často pokřikovaly různé průpovídky, kterým se říkalo „hlásání“. Ten kdo byl „na koze“ – zůstával pozadu zdržoval ostatní a stíhaly ho často veršovaná vtipná říkadla.

            Bohatá úroda zbavila hospodáře starostí, zajistila obilí na mouku, kroupy a krupici, osivo a pokud byla úroda dobrá i nějaký ten peníz. Konec žatvy znamenal konec práce, spojený s radostí nad skončením těžkého úkolu – s radostí nad zdárným koncem sklizení úrody. Proto se tak vesele a okázale slavily „dožínky“. K dožínkám patřila celá řada zvyků, zejména ten, kdy se poslední svázaný snop ozdobil a se zpěvem, mnohdy i s hudbou, byl odnášen dolů do městečka. Potom byl postaven do kouta stodoly, kde zůstal až do příštích žní. Nesmělo se také zapomenout na dožínkový věnec. To se ze všech druhů obilí, které se v hospodářství toho roku urodilo a z polního kvítí, kde nesměly chybět modré Chrpy a červené Vlčí máky, se upletl věnec. Ten reprezentoval celou úrodu toho roku. Ten byl předán hospodáři, který jej zavěsil nade dveře.

            Pak následovalo pohoštění. Magický symbol měly zejména pokrmy z mouky, které symbolizovaly bohatství úrody a měly zajistit, aby pří příští sklizni bylo dostatek obilí. Proto dnes máme dožínkové vdolky a koláče. 

Stoupy, pernice a trdla.

            Ve svém povídání jsme se již obrazně podívaly do staré chalupy. Zastavme se nyní u některého dnes již méně známého nářadí, které však dříve bývalo běžným a bez kterého se řádný hospodář neobešel.

            Mezi nářadí jenž bývalo běžné na staré chalupě patřily různé nástroje na úpravu zrna, semen a jiných potravin. Některé z nich přetrvaly v nejjednodušší formě do dnešních dob. Časem je ale vytlačily ale stojky na elektrický pohon, nebo zcela zanikly. Tak je tomu například u strojků na mletí obilí.

            Stoupy byly předchůdci hmoždířů. Drcení zrna ve stoupách bylo prvotním drcením a předcházelo snad mletí, nebo se někdy provádělo společně. Nejjednoduššími nástroji byly stoupy v nichž se tlouklo jen pomocí lidské síly. Stoupy byly buď ruční nebo nožní, obojí zhotovené buď ze dřeva nebo kamenné. Dřevěné se vyráběly většinou z bukového nebo dubového špalku, který byl vevnitř kuželovitě vydlabán. Dřevěná stoupa se obyčejně ještě zpevňovala železnými ráfky – obručemi. Zrno se postupně drtilo pomocí tlouku.

            Tlouk je dřevěná nebo kamenná palice k tlučení obilí ve stoupě. U dřevěného tlouku byl spodní konec pobit hřeby, aby se práce usnadnila. Pro vysoké stoupy – u nich se pracovalo vstoje – byly tlouky krátké, pro nízké stoupy zase delší, zato obvykle kyjovité. Na nožních stoupách se tlouklo pomocí dvojramenné páky. Na jeden konec se šláplo a po uvolnění druhý konec s tloukem padl na obilí. Pro práci vsedě se používala jen krátká „palička“. Pro velmi mělké stoupy se používala palička podobná kladivu. Sehraná dvojice potom mohla používat i dva tlouky do jedné stoupy.

            Z obilí se nejlépe dle pamětníků tloukl ječmen na kroupy. Proto bývaly stoupy nazývány také krupníky. Ječmen se v nich jednak zbavoval slupek a také se tlučením urážely špičky zrn – zrno se „vopichovalo“. Ječmen se musel před tlučením trochu navlhčit a také posolit, to aby slupka změkla. I tak to byla práce namáhavá a zdlouhavá a asi po hodině tlučení se ječmen znovu „osíval“, aby se zcela zbavil slupek.

            Pokud se ve stoupách tlouklo proso, tak výsledkem byly žlutá lesklá zrna – jáhly. Drtila se tak i olejnatá semena, sůl a různá koření. Některé domácnosti tak tloukly i sušené ovoce, které se pak používalo jako posýpky a současně i ke slazení.

            Na koření a ovoce bývaly na chalupě malé dřevěné stoupy – říkalo se jim stupky. Často byly velmi zdobně vyřezávané a dědily se z pokolení na pokolení. 

            Žrna byly ruční nebo nožní mlýnky na mletí obilí. V drobných hospodářstvích nebo na samotách se používaly k hrubému mletí – šrotování obilí ještě mnohde v období první poloviny 19. století. Ruční mlýnky se příliš nelišili od těch, co známe ještě z doby železné. Sestávaly ze dvou kulatých, plochých, hrubě opracovaných kamenů – žernovů. Spodní kámen byl stabilní, upevněný na nějakém podstavci, vrchním se otáčelo pomocí rukojeti zapuštěné do otvoru kamene při jeho obvodu. Zrní se sypalo středovým otvorem horního kamene, propadávalo mezi žernovy a při otáčení se kameny drtilo.

            Olejnatá semena, zejména mák, se však většinou drtila třením. K tomu účelu bývaly v chalupě kamenné, nebo v chudších rodinách hliněné, mísy mírně kuželovitého tvaru.

            Pernice nazývané někdy jako třenice, mívaly většinou zdrsněné dno, aby se tření usnadnilo. K tření v pernicích se používaly trdla.

            Trdlo byla dřevěná palička se používala tak, že mák, předem navlhčený, se jimi roztíral do dno pernice. Tdla byla poměrně delší, a pro lepší držení a vyvinutí větší síly se horní konec opíral o bradu a tak si ten, kdo prováděl tření pomáhal i pohyby hlavy. Během tření se do máku přidávala i troška mléka. Tak vznikla hustá kaše, která se potom už nevařila, mazala se přímo na pečivo.

Tužka.

            Každý z nás zná tužku. Dnes je téměř vždy po ruce, nic neváží, vejde se do kapsy, náplň nevyteče a dá se lehce smazat. Děti s ní píší první písmenka a umělci s ní vytvářejí mistrovská díla – prostě obyčejná věc. Ale jak vznikla?

            V 16. století byl na severu Anglie nalezen kousek neznámé černé hmoty, která vypadala jako uhlí. Nehořela a při psaní zanechávala lesklou černou snadno smazatelnou stopu. Začalo se tomu nerostu říkat „černé olovo“. Nerost byl mastný a pouštěl černou barvu a proto jej začaly obalovat kůží, nebo z něj dělali špalíčky, které pak omotávali provázkem. Tak se kolem roku 1560 zrodila jednoduchá tužka. Brzy byla zahájena průmyslová těžba tohoto nerostu a objevili se i první výrobci tužek, kteří začali s experimenty pro zlepšení vlastností.

            V roce 1779 objevil švédský chemik C.W. Scheelen, že černé olovo není vlastně olovo, ale forma čistého uhlíku a pojmenoval tento nerost jako grafit. Později francouzský inženýr N.J. Conté smísil přírodní grafit s jílem, vytvořil z této hmoty tyčinky, které vypálil v peci. Tím, že měnil poměr grafitu a jílu získal různé tvrdosti tuhy. Tento proces se používá dodnes.

            V 19. století byla na mnohých místech objevena ložiska grafitu a výroba tužek se stala výnosným obchodem i v Čechách. Tužka se stala důmyslným a univerzálním nástrojem pro psaní a kreslení. Klasickou dřevěnou tužkou lze narýsovat čáru dlouhou 56 kilometrů a napsat 45 000 slov. Tuha v pastelkách neobsahuje grafit, ale vyrábí se ze směsi, které je pak za pomoci pigmentů obarvena na množství odstínů.

            Výroba nových moderních tužek – mikrotužek – zahájila novou etapu tohoto běžného nástroje. Těleso mikrotužky je vyrobeno z kovu, často krytého plastem a uvnitř má slabou tuhu, která se nemusí ostřit.  

Truhla nebo jarmara.

            Zpočátku sloužívala truhla ve městech i na vesnicích k ukládání šatů a věcí na kterých v domácnosti záleželo. Na vesnicích se na truhlách sedávalo a dokonce i spávalo. Jak běžel čas, změnilo se i využití truhly, začaly se do ní dávat zásoby příze, plátna nebo i sezonního oblečení a truhla se většinou stěhovala ze seknice do komory nebo na hůru.

Truhla zejména ta měšťanská bývala mnohdy bohatě malovaná s vyřezávaným reliéfním čelem, truhly obyčejných vesničanů bývyli povětšinou zdobené jen jednoduchými „římsami“. Za to na nich povětšinou býval na čelní stěně letopočet jejich vzniku, mnohdy i s jménem. Taková truhla - to byl svatební dar a obsahovala výbavu nevěsty. Čím movitšjší byla nevěsta, tím byla truhla větší, jak se říkalo „obšírnější“. To když se nevěsta stěhovala do ženichova domu, byla truhla, vedle peřin vyložena na voze na dobře viditelném místě. Byla to nutnost nebo furiantství? Možná obojí.

            Takovou dobrou truhlu uměl „postavit“ jen pravý mistr svého oboru a nezřídka se mu říkávalo „mistr htuhelník“. Bylo na ni potřeba měkkého, po léta pomalu sušeného dřeva někde pod střechou, samozřejmě zdravého a bez suků. Nejlepší bylo javorové, někdy také lipové a v nouzi posloužilo i topolové. Z polosyrového dřeva nikdy mistr truhlář nedělal! Truhla bývala využívána do konce 18. století, pak se již začíná i u nás objevovat jarmara. Mnohý dědeček si jistě ještě pamatuje na vojenský „kufr“. To byla vlastně také tuhla, ale už vyráběná strojově s s domácí truhlou toho neměla moc společného. Snad vzdáleně jenom tvat.

Jarmara do té se věšívaly šaty, ale ne tak jako dnes. Na zadní stěně byly na prkénku dřevěné háky, nebo prosté kolíky na které se oděvy zavěšovaly. Šatníkové jarmary mívaly dole také zásuvku. Ta bývala bez zámku. V chalupách stávaly podle svého rozlišení v komorách, síních, do nich se na police ukládaly potraviny, z těch se později vyvinuly „špajzky“. Ty měly na jedné straně velké hluboké zásuvky na sypké potraviny a za dvířkama police. Špajzky mívaly vždy zavírání nebo jednoduchá zámek.  

 

Vodní dýmka.

            Vodní dýmka získala oblibu v Evropě teprve zhruba koncem 19. století a svého vrcholu dosáhla před druhou světovou válkou.

            První náznaky vodní dýmky pocházejí z Indie, kde pro její označení převažuje termín „hookah“. Prvotní vodní dýmky byly velmi jednoduché. Zpravidla byly tvořeny pomocí skořápky kokosového ořechu a trubice, která vedla z díry kokosového ořechu.

            Prvotním účelem takto vyrobených vodních dýmek byla možnost kouření opia a hašiše. Posléze vodní dýmka sloužila ke kouření čistého vlhkého tabáku. Uhlíky se dávaly přímo na vlhký tabák.

            Svým současným tvarům se vodní dýmka přiblížila teprve před 500 lety v Turecku. Byla přidána hadice a nádoba. To byl zlom ve vývoji vodní dýmky. Postupem času vodní dýmka pronikla do Libanonu a Sýrie, kde dostala jméno „narghile“. Po průniku na africký kontinent se pro ni v této části světa vžilo proslulé označení „shisha“ a z toho vzniklo „šíša“.

            Již před 300 lety se vodní dýmka stala velice vyhledávanou v tureckých „kavárnách“. V mnoha arabských zemích je vodní dýmka určená pouze pro pánskou společnost.

Vysavač.

            Lidé odnepaměti používali pro úklid košťata. Pokud by se v domácnostech nezačalo objevovat čím dál tím více textilií, možná bychom u košťat zůstali dodnes. Zvyšující se počet koberců a čalouněných sedaček však zavelel jasný cíl: je třeba najít způsob, jak bytový textil zbavit nečistot. Vynalezení vysavače bylo převratnou událostí.

            Cesta k dnešním moderním vysavačům byla dlouhá a náročná. Začalo se u čajových sáčků, dřevěných pilin. V 18. století se k čištění koberců používaly zcela běžně mokré čajové pytlíky. Ty měly zabránit víření usazeného prachu po místnosti. Sáčky fungovaly jenom tehdy, pokud byly mokré. Aby nezabarvily koberec, musely být důkladně proprané studenou vodou a vyždímané.

            Na počátku 20. století se ujala zajímavá metoda „čištění“ koberců. Na povrch koberce se kladla posekaná tráva, která údajně snižovala jeho prašnost. Piliny zase naopak chránily koberec před prošlapáním a bránily zanášení prachem a špínou. Mezi pokrokovější metody patřilo tahání koberců po trávě nebo prášení ve sněhu.

            Pokračovalo se přes vířidla prachu a mohutné vysávací jednotky až k vysavačům. V roce 1901 již existovalo několik druhů jakýchsi "odsavačů", obsluhovaných obvykle dvěma lidmi, z nichž jeden měl na starosti dmychadlo. Kroniky uvádějí, že jako první si nechal patentovat vysavač v roce 1901 anglický konstruktér Huber Cecil Booth. Stal se tak původcem masového vstupu vysavačů do domácností.

            Toho roku se šel jistý pan Herbert C. Booth podívat na nádraží St. Pancras v Londýně, kde se měl předvádět nový způsob čištění železničních vagónů. Stlačeným vzduchem se odfukoval prach ze sedadel a podlah. Výsledkem byl samozřejmě prach rozvířený ve vzduchu. Booth hned na místě došel k závěru, že by bylo rozumnější prach vysát, než se ho snažit odfouknout. Když se tehdy vrátil domů, lehl si na podlahu, před ústa si dal kapesník a naklonil se těsně nad koberec. Potom vsál ústy vzduch. Na kapesníku se usadila spousta prachu - a to byl první krůček k vynálezu moderního vysavače.

            Ten se mu podařilo zkonstruovat v roce 1902. Protože v té době mělo jen málo domů zavedenou elektřinu, vyřešil Booth jeho používání zcela originálně. Vysavač umístil na vůz tažený koňmi a hadicí dlouhou téměř 250 metrů dosahoval z ulice na kterékoli místo v okolních domech. Mělo to jedinou vadu: vysavač byl tak hlučný, že se ostatní koně v ulicích plašili a uháněli pryč.

Elektrický vertikální vysavač s vakem na prach vynalezl James Murray Spangler, správce obchodního domu v Cantonu ve státě Ohio. Tento "plechovkový model" vyrobil ze dřeva a z pocínovaného plechu, násady na koště a starého povlaku na polštáře. Jeho vysavač vypadal sice nevzhledně, ale fungoval opravdu spolehlivě. Jeho výroby se ujal roku 1907 W. M. Hoover a roku 1908 "Model 0" na světě. Tyto přenosné výrobky The Hoover Suction sweeper Company vážily pouze asi 18 kg.

            Počátkem 20. století se začíná objevovat větší množství výrobců vysavačů. Mezníkem se však stává rok 1912, kdy Axel Wenner-Gren buduje Elektrolux a vyrábí první vysavač "Lux 1" - historicky nejznámější vysavač.

V roce 1921 se objevuje "Model V" - první krok ke snadno uživatelným vysavačům pro běžné domácnosti. Začíná období, kdy se firemní označení "lux" stává synonymem pro vysavač.

Zámky a klíče.

            Poctivost, to byla vždy vrtkavá vlastnost. Od nepaměti si každý chránil svůj majetek. Zpočátku jej ukrýval na různých místech před hrabivými svých spolubližních do různých skrýší a hlavně pod zámek. Je historicky doloženo, že zámky již znali ve starém Egyptě za panování krále Ramesse I. asi 1300 let před naším letopočtem. Již tehdy znali panovníci dřevěné zámky s klíči. Byli založeny na principu dnešní jednoduché závory. Závora se posunovala otočením klíče zhotoveného z tvrdého dřeva. Později v oblastech římské kultury byly klíče ze zinku a cínu, ale princip se neměnil.

            S postupem času se systém zámků zdokonaloval a jednoduchá forma klíčů se stávala složitější. Klíče mívaly jednoduchý háčkovitý tvar a časem jejich spodní hrana, nazývaná „brada“ se stávala členěna tak, aby zapadala do systému zámku. Na našem venkově se systém dřevěných zámků, ale s kovovými klíči udržel až do poloviny 18. století a někde i déle.

            Například v právech jihlavských, vydaných v roce 1249, bylo zakotveno ustanovení, že ten kdo udělá k zámku falešný klíč, bude bez milosti potrestán utětím ruky, nebo pokutován deseti hřivnami stříbra.

            Od 13. století je již znám systém zámků s pérkem. Od roku 1393 se u nás objevují zámky často „figurami“ – profilem – zvířat zhotovované, často velmi komplikované. Říkalo se jim „ruské zámky“. Zámky se vším všudy zprvu zhotovovali kováři, teprve od 16.století nastává specializace. Objevují se první zámečníci a zakládají se zámkařské cechy. Zámečníci zprvu dělali kromě zámků i ručnice a opravovali „hrubou střelbu“, tedy děla a houfnice a vyráběli a opravovaly hodinové strojky.

            Bohatostí nápadů dospěl klíčový dekor a zámkařské umění v době renesance. Později se opět zjednodušoval, vzhledem k praktičnosti. Staré klíče a zámky vynikaly svou velikostí. Největší klíče patřily k městským a hradním bránám. Později i některé domy šlechty a bohatých měšťanů mívaly na vchodových dveřích bytelné zámky s mohutně vyhlížejícími klíči. Jistě stojí připomenout zajímavost, že největší klíč u nás nalezený je klíč ze zříceniny hradu Rábí. Měří skoro jeden metr.

            Postupně se tedy zámky zdokonalovaly, v roce 1507 se začaly používat zámky se dvěma závorami ovládané jedním klíčem. Zámky, jenž bylo možno zavírat na více západů vznikly v průběhu 16. století a začalo se jim říkat „francouzské“, to proto, že byly vynalezeny ve Francii.

            Zvláštní zámečnickou specialitou byly ve středověku pásy cudnosti. Dávali je zhotovovat manželé, kteří byli často dlouho mimo domov a neměli mnoho důvěry ve věrnost svých žen. Ve starém německém kodexu se píše, že takový zámek nechal udělat v roce 1405 pro svou manželku Alexeus Garrara z Padovy. Začalo se jim říkat „italský zámek“ a bývaly opatřeny důmyslným zámečnickým dílkem. Ještě koncem 18. století se tato vymoženost prodávala ve Francii a to kus za 120 až 180 franků, dle provedení a dokonalosti. Za zajímavost stojí, že jako novinku, si takovou vymoženost dala patentovat v roce 1903 jedna německá měšťanka, jako ochranu žen proti přepadení.

            V 70.letech 18. století se objevují první „patentní“ zámky. Ty měli abecední sestavu s písmenovým ciferníkem. Otevíraly se prostým nastavením určitého hesla. To tom se již začaly zámky rychle zdokonalovat, zámečnictví se rozdělilo na zámkařství a zámky se začaly dělat s rozvojem strojní výroby stále dokonalejší.

            Je třeba se také zmínit o visacích zámcích. Ty mají také svoji historii. Jsou sice mnohem mladší. Za vynálezce je pokládán Jan Chemann, který jej poprvé vyrobil v Norimberce roku 1540. Jeho zámek byl hodně bytelný ale bylo jej možno zavírat i otevírat bez použití klíče.

            V některých věcech jsme lidé konzervativní a na principu některých věcí se nic nezměnilo ani za dlouhá staletí. Teprve nový věk, nástup elektřiny dává zámkům a uzavíracím systémům nový směr.

Žehličky.

            Není přesně známo, kam se má umístit vznik prvních žehliček, zda do francouzských nebo anglických zámečnických dílen. Faktem ale zůstává, že první žehličky se začaly používat již v 15. století. Pro krejčovské dílny to byl přelomový vynález. První žehličky vážily až deset kilogramů.

            První „hladící železa“ byly jednoduché, skládaly se z kusu zašpičatělého litého železa podélného tvaru. Vespod bylo železo hlazené, horní část měla litý ozdobný dekor s držadlem. To bylo zpočátku nedílnou součástí a bylo tedy kovové. Teprve později, se držadlo oddělilo a mělo dřevěný úchyt.Ale to už byl další vývoj, kdy žehličky byly složitější, spodní část více vyhlazená a odnímatelné držadlo s dřevěnou rukojetí bylo mnohem bezpečnější a pohodlnější. Nepálilo do rukou. Vývoj se však nezastavil.

            Vznikly nové žehličky „uhelky“. Byly to žehličky uvnitř vyhřívané žhavým dřevěným uhlím. V horní i dolní části žehlícího tělesa byly průduchy, které umožňovaly hoření uhlí a tím delší dobu žehlení. Byly to těžká litá žehlící „monstra“. Byl sice výkonné, ale příliš se neosvědčily. Páchnoucím kouřem zamořovaly celou krejčovskou dílnu a často se také stávalo, že z žehličky vypadlý žhavý oharek propálil látku a zničil tak celou práci, nebo ji ušpinil popel.

            Dalším pokrokem ve vývoji byly žehličky „želízkové“. Měly tu výhodu, že se již nemusely již nahřívat celé, ani neměly vypadávající uhlíky. Byly duté s pevným dřevěným držadlem a do jejich dutiny se vkládala stejně tvarovaná vložka, která se ale samostatně žhavila v ohni. V zadní širší části pod držadlem měla žehlička zástrčku, která držela rozžhavenou vložku. Tento typ žehliček měl vekou oblibu a v mnohých selských staveních se používaly až do poloviny 20. století.

            V osmdesátých letech 19. století, se zavedením rozvodu plynu, se začaly používat žehličky plynové. Žehlička byla připojena hadicí na zdroj plynu a mívala ještě zvláštní trubici pro přívod vzduchu. Neopatrným zacházením, ale docházelo k tomu, že žehlička i s celou dílnou explodovala.

            Plynové žehličky, které byly používány pouze ve velkých krejčovských salonech byly závislé na plynu a byly příliš nebezpečné, proto se neosvědčily a byly brzo vystřídány žehličkami lihovými, které byly českým patentem.   Dal si je patentovat v roce 1904 T. Bureš – pražský výrobce. Ale ani tyto „Burešky“ žádná sláva.

            Již v té době byla zaváděna do domů elektřina a tak se k nám začaly pomalu dovážet žehličky elektrické, známé již od roku 1890.

            Po první světové válce již byly běžně v prodeji a jejich princip zůstal nezměněn do dnešních dnů. Ty původní však byly mnohem těžší, mohutnější a samozřejmě neměly regulaci teploty.

Smuteční šat.

            Móda se mění a u oblečení to platí dvojnásob. Ne vždy to ovšem platí. Černý smuteční šat se u nás nosí od pradávna.

Barva smutku byla u nás již po několik století černá. Ale do černých šatů se strojili tehdy jen o pohřbu a to pouze ti, kterých se dotýkalo. Teprve od roku 1547 se začali naši předkové, po cizím vzoru „smutek nositi". Oblékali si černé dlouhé šaty nejen na dobu  smutné události ale i mnohem delší.

            V tom roce se císař Ferdinand, se všemi svými dvořany, do dlouhých černých šatů oblékl na znamení zármutku. Tento šat se tu tehdy v Čechách začal rozšiřovat, všichni po smrti přátel svých jej oblékají a následně dušičku mrtvého hojně zapíjejí. Z těch dokladů je patrno, že móda - tehdy se říkalo „křtalt“ - černých šatů smutkových vznikla u nás v polovině 16. století. Místně však tento zvyk byl znám i dříve, jak lze zjistit v měšťanských a zemanských inventářích kde najdeme v popiskách „šaty k smutku nošení".  Tam se praví, že smutek nosí „přednější" lidé, tedy urození. Platilo že: „mrtvým se všude jednostejní pohřební oblečení užívá tak, že někteří za celých sedm dní, někteří za devět, někteří za sto, jiní přes celý rok v černý oblek více obaleni nežli oblečeni jsouce smutek nesou a na každý den za ně službu činí."

            Šmukýři mají v té době na krámech „klobouky k smutku z sukna a mochejru" po kopě, také „pláště smutkové" soukenné s kloboukem k smutku. Z těch dvou, pláště a klobouku, se smutek obyčejně odbýval, ale lze i nalézt tu a tam v inventáři i „fěrtoch černý smutkový soukenný". Smutkový klobouk míval na sobě „flor nebo tykytu obdélnou".

            V Morového řádu města Jihlavy se praví: „...muži i ženy obcházejíce nemocné a nosíce mrtvé, nechť na kloboucích znamení flor nebo tykytu dolů svěšenou mají, jako při smutcích se nosívá, aby se jich lidé šetřiti mohli." V těch letech, zejména vdovy, bývaly povinny šatem svým zármutek dávati ve známost. Tak tehdejší naše vdovy rytířské i panské, velmi poctivě oděv smutkový nosí a to nejen po týden, nebo rok, jak některé vdovy činí, ale až do skonání života svého. Poctivé roucho vdovské bylo takové, že hlavy měly zavité v černý šátek a dlouhý tmavý plášť. Když tehdy vdova chtěla změnit svůj stav a k novému manželskému soužití před oltář vstupovala, jako nevěsta měla na svém šatě dát poznat, že do té chvíle byla vdovou. 

            Existuje záznam ze svatby paní Doroty, vdovy, když si brala r. 1570 Matiaše z Paumberka, jenž jí potom nový stav hojným bitím oslazoval, že v kostele u sv. Jiljí v Praze „stála v svém kuním kožiše černým damaškem pošitém, v páse stříbrném pozlaceném a byla připravena, jako na vdovu náleží." 

 

Šat k smrti.

            V našem povídání jsme se zastavili i u oblečení, pověděli jsme si něco i o krojích, které naši předkové nosili. Na jiném místě jsme se dozvěděli také něco o zvycích v době úmrtí a zajisté by nebylo na škodu si připomenout něco málo i o oblečení k tomuto smutnému času – o šatu k smrti a šatu smutečním.            

            V 16. století nebyly zvláštní umrlčí šaty zvláštní. Mnohý člověk v té době si dávno před svou smrtí uchystal zvláštní šat do hrobu, a tím byl „čechel k smrti" - jakýsi rubáš košilový. Na příklad jakýsi náš měšťan Ondřej nechal si již, když vážně onemocněl, připravit onen čechel k smrti a poručil, aby mu jej švadlí okolo hrdla dvakrát prošila.

            Jiný šat k smrti byla „hazuka". Ta byla v předu otevřena. V soupisu majetku z roku 1567 našli v garderobě živoucího člověka harasovou hazuku -  černou k smrti pro něho už napřed uchystanou a pár černých punčoch.

            Urození lidé byli do rakve oblékáni leckde do těch šatů ve kterých chodívali, jak to můžeme na náhrobcích (na náhrobních deskách) z té doby vidět. Podobně i malý městský člověk byl do hrobu Oblékán. Jen paním byly do hrobu roušky přes obličej dávány.

            Kněz býval do rakve uložen v sukni své nebo v ornáte. V knize kostelníků  města Jihlavského stojí zapsáno že r. 1553 byl pochován v dobré paměti zdejší farář, mistr Jan, o jednom ornáte aksamitovém hladkém.