Na návštěvě u...

            V našeObrázek staré výstavby v Brtnici jenž je součástí úvodního souboru textů kde vás zve Ježek Brtnický na návštěvu... v povídání o Brtnici.
Autor: Ježek brtnickým povídání jsme se podívaly na řadu zajímavých záznamů z historie našich předků. 

            Pokud vás to zajímá, poodhalme roušku zakrývající to, kde naši předkové přebývali, kde pracovali a jak co vyráběli.

            Mnohé z těchto staveb, jenž dříve byly nedílnou součásti městečka,  již bylo zbouráno, nebo přestavěno.

            Pojďte se dodívat,  aspoň virtuálně,  do některých z nich.

            Měli jste možnost se seznámit se starými řemesly, s některými ze starých nástrojů a předmětů,  přijměte tedy teď pozvání k návštěvě na které se pokusím svým vyprávěním vás seznámit s tím, jak to tam kde dříve nejen u nás v městečku vypadalo, jak to měli zařízené, co a jak tam naši staří „mistři řemesla“ dělali.

            Pokud prosím máte někde doma fotografie, nebo si pamatujete na konkrétní místní obydlí, krámek, nebo výrobní prostor, prosím napište mi a pomožte tak poskládat střípky historie našeho městečka. Za všechny čtenáře vám předem děkuji Ježek Brtnický

V chalupě.

            Pravdou se jeví, že zdejší lid Brtnický takovou lásku k rodným hroudám má, že se vrací strávit léta ve světě sem zpět v tu bídu a kamení. Jak sami říkají: „Není prý přece nikde tak krásně jako zde.“  Pokusím se popsat návštěvu v jedné chalupě, kterak jeví se oku návštěvníka v obydlí toto vstoupiv vši. Každý kdož nežil nikdy na malém městečku v té době - počátkem 19. století -  jest překvapen uspořádáním obydlí a těžko mu uvěřiti, že mohou lidé tak žíti, postrádajíce všeho dnešního pohodlí. Naši Brtničtí jsou tomu již navyklí a takto spokojeni.

            Navštívené stavení je, jakožto většina domků, je zčásti zakopané do stráně, kteráž mu ochrany dává a dům zpevňuje. Domek to jen přízemní, pod patro se pouze seno pro dobytek ukládá. Střecha je došková pěkně udržovaná a daleko přetažená, to aby nezamokalo. Světnice v této malé chalupě jen jedna, k ní ještě nějaká ta komora, půda, sklípek ve kterém studna s dobrou vodou jest. Strop světnice je ze širokých prken skládaný, dvojitý a mezi prkny stropu a podlahou půdy je bukové listí s mechem nacpáno, to aby teplo neutíkalo. Raději se nechává více místa pro chlév, stodolu a šopnu (kůlnu). Podél stavením je ještě „žundr", prkenná krytá chodbička, by se v zimě sněhu do stavení nenametlo, tamtéž se zdržuje v zimě drůbež. V tomto žundru jest postaven i chlívek pro kozu.

            Vedle této chalupě mají rovněž stodůlky, tedy pokračování žundru, kde na upěchované podlaze i trochu obilí sobě vymlátí. V žundru - síni je podlaha též jen upěchovaná, ale ve světnici je již z poloviny prkenná podlaha jen kolem pece je hliněná, kameny vyskládaná, jakož i kolem stěn aspoň za prkny po jedné cihle kladeno, že je prý vlhko kol zdí, ba i otvírání oken není oblíbeno. Okénka jsou tu ostatně malá, sklo je drahé a teplo jimi uniká.Co nábytku se týče jest z měkkého dříví pěkně zpracován.

            Kol dvou stěn lavice ke zdi přibité, pěkně barvené, stůl v rohu světnice jest. Postel v druhém rohu světnice stojí a jen jedna je, manželé spí společně. Malé dítě v kolébce jest, větším ustele se na lavici za postel, větším pak na pekáreň, jež od kamen do světnice zasahuje. Za dne jsou peřiny vystlány buď na posteli nebo hozeny přes bidlo u kamen, jež v žádném stavení neschází. Židlí, nebývá mnoho; dvě, tři. Podávají se příchozím k posazení, za to podnožek či stoliček více. Děti, nejídají u stolu, ale u lavice nebo prostě usednou na stoličky, loví polévku i jiné jídlo z hrnka nebo misky na klíně.

            Truhlu na šaty zde již nemají, majíce almaru na šaty a na prádlo kufry. Ale bába na to hubuje, není prý přes truhlu s rovným víkem, na které se může sedět, ustlat ke spaní a leccos pracovat. Starší nebo zimní věci mají v truhle na půdě, nebo jak se zde říká na „špejchárku"; půda vlastní jest až pod „hambalky", totiž pod krovy, kam se seno i jiná píce ukládá. Pak doplňuje nábytek ještě police na nádobí, visutá až pod stropem přibitá, pěkně barvená. Tu jsou zastrčeny talíře a mísy a na hřbetech zavěšeny žbánky, sklenice a porcelánové hrnky, nádobí, jehož se pro obyčejnou potřebu neužívá.

            Ve stojací polici u kamen nachází se nádobí k vaření, nejvíce hliněné ale už i železné černé nádobí. Okolo kamen je také lavice, nebarvená, ježto se na ni při vaření nádobí klade. Nádobí tohoto nemívají hospodyně mnoho, nějakou plechovou lžíci, struhadlo, cedník, hmoždíř, mlýnek na kávu nemají, tlukou kávu v hmoždíři, je tu také nějakou ta křídla (pokličku) a pár hliněných misek. Ovšem neschází „kutchan" hliněný i železný na husu a nějaký plech na koláče. Slánka je velká dřevěná, pár vařeček, váleček na nudle a nějaký nůž doplňují kuchyňské nádobí. Válek na těsto tu nemají, koláče prostě na stole dělají.

            V komoře je přebytečné nádobí, příze a len, náhradní peřiny a truhly na mouku „moučnice" a vařivo. Tyto moučnice bývají dědičné a obyčejně hospodáři na výměnek jdoucí raději novou moučnici si dělat dají a starou hospodáři ponechají, jest prý štěstí míti takovou dědičnou věc v domě a nemá se nikdy prodat, aniž k jiným účelům používat. Prádlo mandluje se ruční „mandlovačkou" a to tak, že  navine se prádlo na váleček od nudlí a na lavici pomocí dlouhé desky s rukověti zválí až jest jako napolo vyžehlené. Ve špejchárku je díže na chléb a necky na těsto, větší a menší. V mísách se těsto nezadělává, leda na knedlíky. Bílená je jen seknice a pec, stěny jsou ozdobeny křížem mezi okny a svatým obrázkem nad postelí. Strop snad byl taky bílen, ale od topení a petrolejky je tmavý.

V pastoušce.

            Počátkem 18. století obec Brtnice sama vlastnila 10 měřic orné půdy a 8 měřic pastvin. Obec vlastnila také obecního býka. Pro tyto práce zaměstnávala obecního pasáčka, který se staral o býka a měl také v osobním držení kozla. Jeho hlavní povinností bylo zejména pasení dobytka měšťanům a domkařům. Však také koncem roku jaké tam byly slavnosti. Ale o tom na jiném místě

         Ze zrušeného kláštera zůstaly nevyužívané klášterní sklepy ve stráni „Pod Strážkou“ a na jejich základech vystavěla obec na obecní náklady pastoušku. Přízemní domek s doškovou střechou a dvěma dvířky na malém tarásku. Levá strana domečku, ta obytná, měla jedinou seknici a černou kuchyňku. Část klenutého sklepa ještě zůstala. I „hůru“ domek měl. Za zajímavost stojí jistě i to, že aby seknice nechladla od stropu, který měl na trámech pouze položené široké desky, byla celá část hůry nad ní zasypána dubovým listím a mechem. Jak to asi bylo účinné? V té pravé straně domku bylo stání pro dobytek.

            Obecní pastýř nedostával plat, měl za to bydlení, které musel řádně spravovat a o příbytek se starat rukou dobrého hospodáře. Dostával poplatek za připuštění býka a kozla. Od měšťanů pobíral naturálie a od obce vždy jedou za rok ošacení. Nesměl chodit žebrotou, ale mohl chodit s koledou.

            Jak plynul čas, měnila se i pastouška. Z nějaké příčiny byla rozdělena, obytná část více méně zůstala a z ta hospodářská byla přestavěna – modernizována na patrový obytný domek.

V pazderně.

            Při vzpomínání na brtnická stavení by bylo smutné nevzpomenout také na pazderny. Bývaly v městečku dle vzpomínek pamětníků asi dvě. Jedna patřila k zámeckému hospodářství a ta druhá měla být obecní, nebo ji měli v nájmu(?).

            Obě byly takové maličké chaloupky, ta obecní byla celá dřevěná a stávala pod Brtnickým kopcem. Ta větší, zámecká, bývala někde u pramenů Rychnovského potoka při cestě k hájence v Černém lese. Zůstaňme u ní a trochu si ji společně prohlédněme. Byla to malá chaloupka z kamene s doškovou střechou s širokým kamenným komínem. Měla jen jedno malé okénko na západní straně směrem k cestě. No z kamene. Z kamene byly vlastně jen rohové sloupky a mezi nimi byla z proutí vyplétaná jakási rohož. Ta potom z obou stran byla oplácána maltou, možná to byla jen jílová hlína potom nabílená. Stejně tak byly udělány i štíty střechy. Chaloupka neměla více místností, byla to jej jedna světnička s velikánskou pecí a hliněnou podlahou. Mimo fortelného stolu a bytelné postele ostatní vybavení snad ani neměla. Zajímavé ještě na ní bylo, že do pece se přikládalo zvenčí, přímo metrová polena. Místnost neměla strop, jen jakési lešení, či spíše větvový rošt, na kterém se sušívalo. Kdo si nechával sušit, dával „Pazderckejmu“ (obyvateli pazdery) 20 krejcarů na otop a za „lešení“ a denní stravu pro jeho rodinu. Na oplátku, za ty platby za sušení lnu, zase pazderák se ženou a dětmi, zdarma pracovali u těch hospodářů na poli. Měl ještě od pánů jednu privilegii. Mohl sbírat po lese všechno spadané suché dříví bez ohledu na velikost.

            Náš Pazderňák, jak mu místní říkali,  byla sama o sobě zajímavá místní figurka. Byl to takový suchý vysoký chlap, samá šlacha, samý sval, ale fěšný. Nosil plátěnou měkkou košili bez límečku. Na léto bez rukávů. Místo našeho kabátu, nosíval do práce kratičký, tak pod pás kalhot přiléhavý barchetový kabátec, rovněž bez límce a rukávů, barvy přírodní. Na svátek či do kostela nosíval modrý a košili s rukávama. V zimě na něj kožíšek, krátký, jen tak pod zadek. Přírodně vyčiněný, hrubou koženou „nití“ na parádu sešitý. Kalhoty na práci měl vždy plátěné se širokými plandavými nohavicemi a na nohou dřeváky. Na svátek měl kalhoty „svátkové“ z černé kozinky, přiléhavé, tak akorát nad kolena, se zvláštním sklopce vpředu. V dřevácích chodíval naboso, na zimu nosíval do nich vysoké černé, pestře vyšívané vlněné punčochy. Chodíval do práce prostovlasý, do městečka si však vždy brával svůj široký černý klobouk a to ať slunce pražilo, nebo byl mráz.

Ve stavení s dvorem.

            Tato návštěva si nečiní býti líčením zcela popisným. Vzchází z tradice a vyprávění od pamětníků místních, tak jak bylo kdysi a v paměti zůstalo zachováno. Nu ale již nyní vejděme do stavení v Brtnici, které je větší neboť má dvůr. Obydlí toto nebývalo příliš úhledné avšak příkladné. Hlavní zdi jsou z kamene, stropy v síni klenuté cihlové. Do dvora se vcházelo malými dvířky, které jsou většinou do velkých tmavých vrat v pravém křídle udělána. Dvůr má obdélníkový tvar, z levé strany jest ohraničen obydleným stavením, na protější straně jsou kolny a chlév. Oproti vratům na druhém konci dvora je průjezdná stodola s velkými vraty.

            Za krytým zápražím bydlení pokračují chlívky a kvelb, vše s dvířky na dvůr se otevíracími. Popojeďme tedy do stavení s obydlím hospodáře a jeho rodiny. Za bytelnými dveřmi se nachází síň, s krásně klenutým stropem zakončená dvoukřídlými dveřmi šikmo v podlaze vedoucí do sklepa. Ten je pěkně klenutý o dvou místnostech. První je skladištěm mléka, tvarohu a ostatních potravin. Je zde také studánka s dobrou vodou. Sud na nakládání masa, Druhý na zelí a okurky a řada dalších potřeb. Zadní sklep – kopka, slouží k uložení brambor, řepy a ovoce. Do něho je také vstup ze dvora.  Vedle dveří sklepních jsou jednoduché nepodbité schody na „strop“ – půdu.V síni nalevo jsou dveře do seknice a napravo do maštale. Vejdeme-li do seknice tak vidíme dvojích dveří. Jedny vedou do komory, zásobárny a odkladiště potřeb kuchyňských, druhých dveří je pro vchod do úzké světničky výměnkářské. (Kde již starých rodičů nebylo, nebo měly samostatný vejměník, sloužila tato místnůstka jako dětská ložnice.)

            Strop v síni je trámový, pečlivě prkny vykládaný dvojitě, to aby „svinstvo“ do talířů nepadalo. Výrazné místo v síni zabírá „pekáreň“ – velká pec do níž se ze síně přikládalo a ta vytápěla celé obydlí. Když se vrátíme do síně a dáme se dveřmi vpravo, vejdeme do maštale kde a na protější stěně máme dveře do chléva. Do obou se dá rovněž vcházeti  i přímo vraty ze dvora. Nad obydlím jsou ještě dvě patra, „stropů a nad ním sýpka. Ta má do dvora po celé své délce větrací otvory osazené ze strany dvora pěknými vypalovanými „větřáky“. Za zajímavost stojí podrobnější prohlídka dveří. Jsou totiž v celém obydleném stavení jednokřídlé a všechny mimo vstupních mají kliky pěkně kované se zámkem z vnitřní strany. Pouze hlavní vchodové dveře do síně nemají ještě zámku ni kliky. Mají provázkové zavírání. Na dveřích je slabší trámec, který e z vnější strany provázkem zvedá. Provázek se na noc vtáhne dovnitř a tak zastupuje zámek.

            Při naší prohlídce se nyní vrátíme do dvora. Ten je zde ponejvíce zaujat „hnojiskem“ kolem kterého jdeme do stodoly. Ta má mezi vraty mlat a po pravici přístodůlek – místo, kam se shazuje obilí před mlácením. Na hambalkách nad stodolou je „stájište“ kam se ukládá obilí, seno a sláma svezené z polí. Protější dvéře stodoly vedou na humna. Jimi se z polí sváží a na pole vyváží. Zavírání vrat je jednoduché, trámcem do háků na křídlech. Kolna je sice pod střechou, ale do dvora otevřená. Je skladištěm většího hospodářského nářadí. Je zde žebřiňák, sáně a dvojkolová bryčka a hlavně místo pro dříví na otop, to aby bylo pěkně proschlé. Metry – kmeny palivového dříví jsou naskládány u stěny stodoly za humny.

            Zbývá nám prohlédnou si „kvelb“ – místo na všeliké to harampádí a také chlívek pro prase a kozu a ostatní tu domácí drůbež. Slepice mají svá hřadla nad jednoduchou prkenným strůpkem nad chlívkem. Kvelb  je dřevěný mezi trámy z prkem pobitými a do dvora s řadou holubníků ozdobený. Střecha celého obydleného stavení je tvrdá z tašek skládaná. Zbytek stavení je šindelem pobité.

U hospodáře ve stavení s dvorem v seknici.

            Jak již bylo předesláno toto vzpomínání vychází z tradice a vyprávění od pamětníků místních, tak jak bylo kdysi a v paměti zůstalo zachováno. Podívejme se tedy jak to bývalo zařízeno v seknici hospodáře. Podle stěny do dvora a v koutě se táhnou pěkně široká rohová lavice, ke zdi připevněná, podepřená vyřezávanými předními prkénky. U lavice je velký dubový stůl s trnoží a křížem vespod zpevněný čtvercového tvaru s rohy okrouženými. Nenatíraný, ale vždy pečlivě vydrhnutý.

            Holubička z „vejdumku" vaječného a s pestrými křídly se nad stolem se vznáší a je jí přikládán velký význam symbolický.

            U stolu židlí není, ty v koutě stojí a pouze návštěvě se nabízejí. Vedle židlí u stěny jarmárka na písemnosti stojí. Vedle dveří až ke stěně velká zděná pekáreň do místnosti s vystrčenou plotnou, troubou a kamnovcem. Kamnovec je velký železný hrnec zazděný k ohništi plotny sloužící k jejímu ohřívání, která i po skončení vaření zůstávala dlouho teplá. Plotna měla malé ohniště, které sloužívá k letnímu přitopení. Nad troubou, pečlivě obílenou jsou dvě rahýnka, pěkně do rohu zavěšená na vyřezávaných závěsech. Při delší straně seknice v kutě u dveří stojí rodičovská postel. Obyčejná nezdobená široká. Na ní spává hospodář s hospodyní. Přikrývky peřím plněné, když nejsou venku na ráhně, jsou vystlané na pekárni. Děti spí na „stropě“, čeledín v maštali u koně a děvečka v chlévě. 

            Jen třeba ještě podotknout, že na „stropě“ mají též truhly na šaty a prádlo, velké, plochého víka, nelakované. Podlaha v seknici je z poloviny prkenná, jen kolem kamen z cihel vyskládaná. Prkna i zde nejsou až ke zdi, ale kol zdí jsou cihly naskládané, neboť od nich vlhkost se táhne. Deky na podlaze se neomývají, neboť jak praví stařeček, tím trpí. Přesto ale tento zvyk pomalu pomíjí a podlaha se čas od času vydrhne a postlává se slámou, dokud se voda z desek nevypaří. Stěny jsou hrubě omítnuté, ale častým natíráním vápnem pěkně uhlazené až lesklé v místech, kde se často otírají. Hodiny, s kyvadlem nad ciferníkem vyseji na zdi mezi seknicí a komorou. Na stěně podél síně blíž u plotny jsou police s nádobím, ponejvíce hliněné, glazované a police na sváteční talíře a hrnečky. Ty mají na sobě obrázky z různých poutí. Nesmíme zapomenout na krucifix, který má své místo mezi okénkama. Ty jsou malá, dělená, hluboko do zdi zapuštěná, rovněž bez barevného nátěru, stářím ztmavlá.

            Jak z tohoto vzpomínání vidno, seknice jsou si podobné, ať u domkaře nebo hospodáře s dvorcem.

U kováře.

            Kovář byl v každém městečku i vesnici. Pro svůj velký „rozhled“ bývali kováři velmi váženi. K nim se chodívalo na radu v různých záležitostech, na novinky od jinud. Mnozí z nich uměli poradit jak léčit dobytek. Protože to byli lidé moudří a rozšafní, bývali často v obecní správě.

            Kováři i podkováři byli statní muži, vždyť perlík – kovářské kladivo – vážilo kolem 12 kg. Oni tímto nástrojem dokázali tvrdému železu mnohokrát vtělit půvabné tvary, vycházející především z rostlinných motivů. Nalézáme je na starých kovaných závěsech dveří, na klepadlech, ale i na kování vozů, které mnohdy bylo velmi ozdobné. Dokázali i prosté mříže do větracích okének sklípků a komůrek, chlívků a chlévů přetvořit v malé krásné dílko.

            Jednu z posledních takových jsme měli ještě nedávno možnost vidět, dnes již na pobořeném domku paní Elišky v ulici Za Česnekovými. Jistě místní kovář ji vykoval z tyče jejím zploštěním, vysekáním a ohýbáním do tvaru ryze funkčního. Krásná díla vesnických kovářů vznikala ze znalosti materiálů se kterými celý život pracovali a zajisté také z umu a lásky k dílu. Každé jejich dílo bylo originálem a proto by si zasloužilo je zachovat.

            Pojďme se ale podívat do takové kovárny. V kovárně musela být výheň s lapačem kouře, měchy na rozdmýchání žáru, kovadlina a pevný prostorný stůl. Po stěnách bylo rozvěšeno všechno potřebné nářadí – kladiva rozličných velikostí a tvarů, různé kleště, pilníky, rašple, různé průbojníky, probíječe a řada struhýků, kterými se přibrušovala kopyta.

            Výheň musela stát v nejtmavším místě kovárny, aby kovář podle barvy rozžhaveného železa poznal, kdy má tu nejvhodnější teplotu. Hořící dřevěné uhlí se ve výhni kropilo vodou, aby se jeho povrch spekl v nehořící kůrku – „trusku“- pod kterou se palivo rozžhavilo do nejvyššího žáru. Při tom se do ohniště vháněl měchem vzduch. Měchy bývaly většinou na půdě a byly s kovárnou spojeny pouze táhlem. Tahat, nebo šlapat měchy, to bývala vždy práce pro kovářského učně. Blízko výhně stávala mohutná kovadlina se zašpičatělým koncem. Na ní se železo opracovávalo bušením, sekáním a ohýbáním. Žhavé se přidržovalo kleštěmi s dlouhými držadly. Na pevném stole byl ještě velký pevný svěrák pro opracovávání železa za studena.

            Před kovárnou stál často přístřešek sloužící kováři nejen kováři pro práci v plném osvětlení, ale také k uložení nářadí přinesenému k opravě a také místo na staré železo, které vykupoval.  Zde se také odbývaly besedy čekajících zákazníků. U přístřešku bývalo také místo, kde se uvazovaly koně.

            Kovárna bývala velmi často spojena s obydlím kováře, který měl domek zpočátku pronajatý od panstva nebo obce, za to si vrchnost vymiňovala, které práce bude pro ni dělat bezplatně. Pokud bylo stavení pronajato od obce, bylo za povinnost zvonit. Teprve od 18. století přecházely kovárny prodejem na jednotlivé kováře, respektive na kovářské rody. V polovině 19. století se sice rozmohla výroba levných slévárenských výrobků, ale vesnickým kovářům zůstalo i potom výsadní postavení, protože rolníci jejich práci potřebovali.

            Vesnický kovář musel umět vykovat vše potřebné, od hřebíků až po složité tvary. Dokázal i železo dobře vykali, neboť taková radlice musela být dostatečně tvrdá, ale i odolná. Železo kalil v kádí naplněné směsí vody, obohacené o přesné množství salmiaku, modré skalice a jemně rozdrceného skla smíchaného s dřevěným uhlím. Správné poměry byly rodovým tajemstvím a nebylo snadné. 

 

U zubaře aneb dějiny utrpení.

            Honosně oblečený šarlatán se na tržišti středověkého města chlubí tím, že dokáže bezbolestně vytrhnout zub. Z davu přihlížejících vystoupí jeho společník, dělá, jako že ho bolí zuby a že má strach. Usedá na stoličku a šarlatán dělá, že mu trhá zub. Po chvíli zvedne ruku nad hlavu a v prstech drží zakrvácenou stoličku, aby ji všichni viděli.

            Netrvá dlouho a lidé trpící bolestí zubů se nechávají připravit o zuby a hlavně o peníze. Bubny a trubky přehlušují jejich bolestný křik, aby to další zákazníky neodradilo. Během několika dní mohou pacienti dostat otravu krve, ale to je již šarlatán dávno pryč i s penězi. Tak to je běžný obrázek ještě na konci 17. století na našich tržištích a zajisté i u nás.

            Když běžný člověk v té době potřeboval vytrhnout zub, šel k lazebníkovi nebo ke kováři. Lidé si více mohli dovolit koupit cukr a tak přibývalo i bolesti zubů. Proto bylo potřeba více šikovných lidí, kteří by dokázali trhat zuby. Každý z nich byl vlastně samouk, protože „odborníci“ si střežil své obchodní tajemství, aby nepřišli o zákazníky. O nemoci zubů prakticky neexistovaly žádné knihy.         

            Než byla objevena anestetika, zubařské zákroky způsobovaly pacientům nepopsatelnou bolest. „Zubaři“ vydlabávali zuby ostrými nástroji a vzniklou dutinu pak vyplňovali tak, že do ní vtloukali rozžhavený kov. V té době neznali jiný způsob léčby a proto zub s infikovanou dření umrtvovali tím, že do kořenového kanálku zaváděli rozžhavený železný drát. Lidé podstupovali taková muka jen proto, že žít s bolestí zubů bylo ještě horší. 

            Od starověku si lidé mysleli, že bolest zubů způsobují červi. Tato teorie přetrvávala až do roku 1890, kdy americký zubař W. Miller pracující na Berlínské univerzitě zjistil, jak vzniká zubní kaz. Zjistil, že hlavní příčinou bolesti zubů jsou bakterie které se živí cukrem a produkují kyselinu, která zuby poškozuje. Později se přišlo na to, že fluorid brání zubnímu kazu, ale že není náhradou za řádné čištění zubů.

            Rovněž v té době byl již objeven rajský plyn a bolestnému ošetřování zubů bylo odzvoněno. Od té doby prošel lékařský obor velkým technologickým rozvojem a lékařská věda učinila obrovský skok v léčení. Současní stomatologové umí člověka bolestí zubů zbavit a dokonce i nemocný zub zachránit.

 

U sanejterníka

            Na návštěvu k sanejtrníkovi bychom se museli vrátit v čase tak do poloviny 18. století. Sanejtrník získával sanytr potřebný k výrobě střelného prachu pro c.k.mocnářství. Bývali to zpravidla vysloužilí vojenští poddůstojníci, kteří dostávali „gratiál“ – hubenou penzi a k ní hladový funkční příplatek. Byli od mocnářství vybaveni glejtem, vstupovat do venkovských stavení, chlévů a stájí a zde odebírat suroviny na sanytr.

            Sanytr – základní surovina střelného prahu – který se tehdy dělal primitivně: ze síry, prachového dřevěného uhlí a dusičnanu draselného.  K získávání sanytru se zakládaly „ledkové komposty“ a to byla právě práce pro sanejtrníky.

            Přijel-li takový sanejtrník na vesnickou štaci, dal obyčejně na návsi postavit prostornou dřevěnou kolnu krytou došky, po stranách zastíněnou slaměnými rohožemi, aby jí mohl proudit vzduch. Materiál na její výstavbu byla povinna dodat vrchnost, stejně tak jako dostatek dřeva na topení. O sanejtrníka, případně jeho pomocníky se musela postarat obec. Měl právo na slušnou, nábytkem vybavenou světnici, otop na zimu a na dostatek oleje na svícení.

            Když byla kolna hotová, přivezl do ní erární nádobíčko skládající se z několika velkých kádí, kotlů, pute, kropící konve, plechové násosky a řady dalších potřebných drobností. Do kolny nejprve sváželi sanytrničtí pomocníci materiál získaný ve vesnici. Na dno dali nejprve vrstvu jílové hlíny z vykopaných podlah. (Jak vypadala dříve podlaha ve vesnickém stavení si můžete připomenout na jiném místě – v Knize druhé v kapitole o věcech.) Na ni rozprostřeli koňský hnůj – jen málo slamnatý. K urychlení jeho rozkladu se používalo narychlo vyhašené vápno. Surové vápno rovněž musela dodat vrchnost.  Aby bylo v haldě také draslo, přidával se dřevěný popel. Dřevěné uhlí musela zajistit obec.

            Na tak nahromaděné složky se opět pokládala jílovitá hlína z podlah, roztlučené omítky z chlévů a stájí i trocha drobných krystalů ledku. Výbornou surovinou byla také močka usazená ve stájích pod dřevěný stáním pro koně. Další výbornou surovinou býval ovčí hnůj. Na to vše se opět dávalo vápno a dřevěný popel. Završilo se to znovu hlínou smíchanou s popelem. Halda se potom dobře uplácala. Pak ji již jenom pomocníci střídavě kropili vodou a močůvkou a nechávali zrát.

            Pomocníci každý měsíc haldu překopávali, přehazovali a znovu vršili uplácávali a polévali. Trvalo to až půl roku, než principál – jak říkaly sanejtrníkovi – uznal, že nadešel ten správný čas s ní pracovat. Mezitím se navrstvily pod kolnou další hromady. Jejich „uzrání“ se projevovalo tak, že na povrchu haldy se začaly objevovat droboučké krystaly ledku.

            Potom sanejrtník, jenž více méně mnoho jiné práce nedělal, krystalky ochutnával. Čím víc na jazyku studily, tím bylo jistější, že se chemický experiment podařil. Pak následovalo další zpracování ve velké kádi. Tam se dala 1/3 „kompostu“ a 2/3 měkké vody. Po řádném promíchání kaše se tak dva dny usazovala a potom se voda obsahující vyloučené soli stahovala do kádě. Po přefiltrování se v kotli voda vypařovala za přidávání potaše. Opět se přelévala, cedila a dále vařením zahušťovala.

            Po náležitém vyzrání a „ochutnávce“ se v kádi nechávala pomalu vysychat, až se začaly dělat krásné krystaly. Krásně barevné krystaly draselného ledku se na slunci dosoušeli. Potom je sanejrtník ukládal do zvláštních c.k. pytlů, pečetil a odesílal.

            Se změnou bytových poměrů v chalupách, kdy se začala dávat dřevěná podlaha a také se změnou technologie výroby střelného prachu byl venkov zbaven obtížných mistrů sanejtrnického řemesla a řemeslo jako takové zaniklo. 

Sanejtrníkovi pomocníci

 

            Kdo byl a co dělal „Sanejtrník“ – o tom je povídání na jiném místě. Za zmínku ale si stojí připomenout, jakým způsobem a hlavně proč získával své pomocníky, když jeho práce nebyla zrovna dvakrát příjemná.

            C.k. Sanejtrník měl velmi důležitou pravomoc, mohl si podle svého vkusu vybírat vesnické chasníky za pomocníky. Neplatil jim sice za to nic, ale pokud byli schopni vojenské služby a vstoupili do služby k sanejtrníkovi, nemuseli rukovat. Nesmíme zapomenout, že tehdy trvala vojna celých dlouhých dvanáct let.

            Bývalo zvykem, že si Sanejtrník vybíral 4 pomocníky, někdy i více. Vstupovali do služby nejdříve na dvouletou  zkoušku. Jejich způsobilost zpočátku spočívala v tom, že si je „principál“ posílal do hospody pro pivo nebo kořalku a dával přednost těm, kteří mu nápoje platili ze svého. Většinou to mohli dělat jen synkové ze zámožnějších rodin. Po celé dva zkušební roky visíval nad zkoušenými pomocníky Damoklův meč. Nevzal-li je principál na milost, nezbývalo jim nic jiného nežli narukovat.

            Chytřejší chasníci, nebo taky zámožnější, to někdy dělávali tak, že si za zády principála získali přízeň panského direktora, jenž jim dal vystavit v kanceláři glejt. V potvrzení stálo, že pracují pro c.k. erár dobrovolně a zdarma při výrobě sanytru, což bývalo od vojančiny osvobozující.

            Mimo nošení pití museli zastat tu nejhrubší práci, otlouct omítku a vyvést hlínu ze stájí a chlévů a také ze světnic. Návštěva sanejtrníka v chalupě byla mnohdy pohromou pro rodinu. Pokud hospodář nechtěl, aby mu nadělali v seknici spoušť, musel je něčím podplatit, většinou to byly peníze, ale častokrát si brali i jídlo. Ale to vše vždy zůstávalo jen principálovi. Tak si při vší skromnosti erárních příjmů žil sanejtrník na vesnicích celkem blahobytně.