Jak se co a čím dělalo.

            Pracovní postupy se předávaly z generace na generaci. Mnohé zůstávaly v rodině jako mistrovské dědictví pro mladé. mnohé se nezměnily ani za ty dlouhé roky.  Různé nástroje, často velmi jednoúčelové se používaly po několik generací. Teprve s průmyslovým rozvojem se pracovní postupy a nástroje značně změnily a v dnešní době si mnohdy ani nedovedeme představit jak co a čím se dělalo.

            Pro zachování těchto střípků práce našich předků, aspoň v hrubé představě, si pojďme přiblížit některé z nich. Nejedná se o přesné pracovní postupy, ale spíše jen se seznámením s nástroji, nářadím, předměty a případně i výrobky našich předků, nejen mistrů svého oboru ale i obyčejné hospodyně či hospodáře čím a jak se prováděly, než byly nahrazeny zcela novými.

            To jak, co a s čím se dělalo je základ vzniku jednotlivých řemeslných činností, také mnohdy již zapomenutých. Toto povídání o těchto věcech, jako ostatně všechna tato povídání, nejsou uzavřená a čekají, mimo jiné i na to, až případně i vy mi zašlete nějaký ten zapomenutý výrobní postup s použitím starého nářadí. Za to vám předem děkuji  Ježek Brtnický        

Jak se stolovalo za našich předků v 15. století.

            Lid poddaný, prostý, jedl své jednoduché jídlo většinou z jedné mísy společné případně, pokud se připravovalo v nízkém hrnci, tak přímo z něj. Sváteční jídlo bylo podáváno z jídelních misek. Nabíralo se lžícemi, obvykle dřevěnými, byly-li pak kousky placek nebo úlomky chleba. To pouze jídlo řídké, polévky, kaše, ostatní jídlo se jedlo rukama a to jak u žebráků, tak i u panských stolů. Vidlička, jako součást stolního náčiní se objevuje v našich krajích až začátkem 16. století, i když jako nástroj k pojídání potravin spíše u bohatých.            Nůž, zpočátku ostrý, později upravený – jídelní se používal odnepaměti.U chudáků vidlička zdomácněla až o století později. Dlouhá, kuchyňská vidlička, se však kuchaři používala už dávno předtím. Na měšťanských a panských stolech se již používají jídelní misky běžně. Je-li podáváno více chodů, pak jsou na dřevěných podnosech, či samostatných hliněných miskách pro každého stolovníka samostatně upravené. Ve vrcholném středověku začalo stolní nádobí skleněné a bronzové, cínové. U bohatších pak stříbrné a zlacené.

            Naši dávní předkové, jako hlavní jídelní náčiní používali ruce. Z toho důvodu byla velká pozornost věnována jejich čistotě. Ruce se omývaly před jídlem v průběhu stolování i po něm.  V chudých rodinách, si omyli vodu ve škopku před jídlem. V bohatých rodinách a panstvo k tomu mělo zvláštní nádobí. K máčení či omývání  prstů se používala měděná prstenice a aquamanille – měděná konvička na omývací vodu. Ruce se otíraly do zvláštních šátků, většinou sponou připevněných ke stolu. Velká pozornost se rovněž věnovala ústům.. při jídle se běžně vyplachovala vínem ředěným vodou a čistila paradly. Na vzácné kousky měli vlastníci ozdobná pouzdérka a paradla byla mnohdy luxusním dárkem třeba ke svatbě.

            Kultura stolování měla rovněž pravidla, zejména v bohatých rodinách a u panstva. Mnohá byla velmi přísná – usazení kolem stolu, chování u stolu, povídání u stolu,  a j. Velká pozornost byla rovněž čistotě nádobí. Při stolování bylo neslušné otírání nožů a lžic do stolních přikrývek (tak se říkalo ubrusům). Lžíce se nesměly odkládat neočištěné na ubrusy. Na stole měly určené místo, a to vpředu před talířem, nůž vpravo. Doporučovalo se otření o kousek chleba a ten odložit na talíř. Byli-li v hodovní místnosti psi, mohl se jim hodit, stejně jako kosti. Zcela nevhodné bylo vylizovat talíře, nebo je vytírat chlebem před dalším chodem. Talíře se na žádost hodovníka měnily, nebylo-li jich dostatek, tak se oplachovaly nebo vytíraly určeným šátkem. Podobně se zacházelo i s poháry, ty se ale většinou pouze omývaly. Protože ani bohaté domácnosti nedisponovaly velkým množstvím nádobí, bylo běžné, že si své nádobí vozilo panstvo na hostiny sebou. Byla to i vítaná příležitost jak se blýsknout před ostatními zajímavými kousky. Úmyslné rozbití stolního vybavení bylo považováno za hrubou urážku hostitelova domu a jeho odcizení za krádež či loupež s tresty tomu úměrnými.

            Společenské chování bylo v Evropě významně ovlivněno kulturou stolování, pěstovanou v arabských zemích, již v 11. století. K nám tyto zvyklosti zřejmě pronikaly s jistou prodlevou, která však s ohledem na obchodní stezky nebyla dlouhá. Na brtnickém panství, které bylo v držení rodiny Kollaltovců, pocházejících ze slunné Itálie, byly tato pravidla striktně dodržována a vyžadována. Dokonce byl pro potomky najímán učitel společenských mravů.

            Chování u stolu bylo součástí hodovních pravidel důrazně uplatňovaných. Tyto zvyklosti byly písemně zaznamenány již ve 14. století. Společensky neúnosné bylo vydávání tělesných zvuků, šťourání se nožem v zubech, srkání, bryndání, pití s plnými ústy, mluvení s plnými ústy a jiná pravidla, doposud platná i nyní.

            Mladí stolovníci byli vedeni k tomu, aby v případě potřeby posloužili starším nebo významnějším a jinak se drželi v pozadí. U stolu obsluhovali chlapci nebo muži. Nikdy ženy (vyjma hospod a venkova). Zasedací pořádek byl velmi důležitý a striktně se dodržoval. Byl uplatňovaný podle významu a věku hostí. Nejvýznamnější host seděl vždy v čele stolu, neměl-li stůl čelo (kulatý stůl), pak jeho místo bylo čelem ke dveřím.

            Svá pravidla mělo rovněž usednutí ke stolu – opět dle společenské významnosti. Mladí a méně významní hosté usedali ke stolu později. Přišel-li na hostinu po jejím započatý nějaký významnější host, všichni méně významní byli povinováni přestat hodovat a pozdravit jej povstáním a úklonem hlavy. Pronášel-li významný host např. přípitek, byli povinni vstát všichni mladí a méně významní.

            Před jídlem (i po jídle) se měli stolovníci pomodlit. U stolu při podávání jídla, ale i potom bylo neslušné smát se příliš nahlas, pomlouvat, vykřikovat, zpívat, hádat se, zívat, vrtět tělem a končetinami. Hrubým přestupkem bylo rovněž nahýbání se nad cizími talíři, hlasité dovolávání se obsluhy o přídavek jídla či pití, vybírání nejlepších kousků - hrabání se v mísách a všeliké to „onimrávání“ jídla. Zcela nepřípustné bylo vracení jídla a pití z talíře či poháru zpět na mísu nebo do džbánu.

            Pokud se týká oblečení, zde pravidla nebyla tak přesná, striktní. Pouze se vyžadovalo, aby oděv byl čistý a úplný. Nebylo možné přijít ke stolu pouze v kalhotách bez košile, nebo ve spodním prádle (i když bylo krajkové bohatě vyšívané). Pokrývka hlavy se zpočátku nemusela odkládat. Tato zvyklost zůstala ženám až do dnešních dnů.

            Odchod od stolu se děl ve stejném pořadí důležitosti, nebyl-li odcházející z nějakého důvodu odvolán. Pak měl povinnost pozdravit ostatní úklonem hlavy nebo hlubší poklonou. Bylo vhodné, aby svůj případný návrat signalizoval vložením ubrousku do talíře.

            Tolik o kultuře stolování a společenském chování.

            Mnohé se nezměnilo a platí do dnešních časů. (Platí? …)

Jak jedlo a vařilo za našich předků v 15. století.

            Vařilo se mnohem jednodušeji, neboť bylo k dispozici mnohem méně surovin. Chyběly brambory a také cukr. Prostý lid měl jídlo zejména z obilovin. Na desítky způsobů v podobě kaší, placek a různého pečiva. Hojně se konzumovala zelenina, (zejména luštěniny) čerstvá i vařená. Jedlo se také hodně ovoce. Maso bylo spíše svátečním zpestřením jídelníčku. Na stolech měšťanů již bylo maso častější a na panském stole bylo vaření povýšeno na umění a k jídlu se předkládalo téměř vše, co příroda poskytla. Pro všechny však byly společné různé kaše, omáčky a polévky. Tento základ stravy se konzumoval samostatně, s pečivem či jinou moučnou přílohou, se zeleninou a dle postavení i s masem.

            Základním pokrmem prostých lidí bylo pražmo – na pánvi či v plochém pekáči opražená nezralá obilná zrna. Jedlo se většinou rozdrcené, smíchané s mlékem nebo vodou na kaši. Svátečnější pražmo bylo smíchané s ovocem a mlékem.

            Dalším druhem jídla byly polévky. Bývaly hutné, mnohdy základní a také jediný pokrm. Připravovaly se z kořenové zeleniny jako například z tuřínu, řepy, pastináku nebo petržele, nebo byla-li už tak z listové zeleniny jako je zelí, lebedy, kerblíku a podobně. Přidávaly se do ní buď kroupy nebo otruby či vločky. Koření se používalo většinou domácí – kmín, libeček, bazalka – v měšťanských a panských jídlech se i dovážené koření používalo.

            Omáčky – to již bývalo u chudých slavností sváteční jídlo, u měšťanů a vrchnosti samostatný chod nebo příloha k masu. Připravovaly se z vývarů zeleniny, mandlí i ořechů, ovoce i vína jako sladké i slané zaprášené moukou, zahuštění, či jen čiré jako vývar.

            Pečivo – bylo součástí každého jídla. Ať už kynuté nebo nekynuté, pečení i smažené jen tak nasucho na plotně či na tuku na pánvi osmahlé. Mezi pečivo tehdejší doby můžeme zařadit různé druhy chleba a bílého pečiva (housek, koláčů, buchet), preclíky, oplatky, noky a později i knedlíky, ty bývaly i plněné (na sladko s ovocem, na slano s masem uzeným či slaninou).

            Z domácích zdrojů se ještě konzumovalo zejména mléko a to především syrové čerstvé. Ochucovalo se medem, kořením, různými bylinkami. Pilo se také zakysané a připravovaly se z něj také polévky a jíchy – omáčky.  15. století bylo mimochodem známé rozmanitostí mléčných výrobků z tvarohu a sýrů. Sýry českého království byly pověstné daleko za hranice pro svou rozmanitost a chutnost, kterou jim dodávaly různé směsi bylinného koření. Příprava vajec, snad ta jediná nedoznala žádných změn. Dodnes se konzumují, tak jako tehdy, vařená, smažená i jako nejrůznější míchanice.

            Tehdejší církevní předpisy dost přísně vymezovaly, kdy je maso možné jíst. Ale povětšinou je možné konstatovat, že maso na stole chudých bylo pouze na velký svátek. Společenské postavení také určovalo, které maso se smí objevit na stole. (Maso z vysoké či černé zvěře jen pro panstvo.) Poddaným byla milostivě časově omezená čižba – lov drobného ptactva na lep či do klecí a pochopitelně chov domácích opeřenců podléhající odvodům v podobě nejen vajec, ale i kusů samotných. Výjimku v mase tvořily v té době ryby – které církev povolovala jako postní pokrm pro určitá období. Lov ryb byl panstvem povolen, ale jen ryb plevelných, masité ryby (kapři, štiky aj. byly určeny pouze pro stoly pánů či měšťanů. I rov raků byl časově omezen i když ne co do množství. Ve společensky výše postavených domácnostech se konzumovalo maso upravované obdobně jako dnes, i když převažovalo maso rožněné a vařené a to jak zvěřina, tak i z domácích chovů, drůbež a také ryby ba i ptactvo zpěvné. Mezi nejvhodnější pokrmy dle tehdejších pověr patřilo maso mláďat a ptáků - maso jehňat, kůzlat, sajících telat a vykastrovaných zvířat, slepice, kapouni, křepelky, bažanti, ryby. Jídlo v tu dobu pokládané za nejzdravější (drůbež, maso mláďat a ovoce) jedla především šlechta. Za vyloženě nezdravé jídlo bylo maso starých volů, liščí, medvědí, houby, boby, měkké sýry a kombinace ryb s mlékem.

            Zajímavé je, že zelenina měla být jedena sporadicky a pokud ano, tak v létě a před jídlem. Zelenina rostla v zemi, nebo nízko nad zemí. Ovoce bylo pokládáno za mnohem zdravější, protože rostlo dál od země. Platila zde přímá úměra - čím výš, tím zdravější. Nejzdravější byly ptáci - slavíci. Středověcí ranhojiči, lazebníci či lékaři dělili potraviny na vlhké a suché, horké nebo chladné. Toto bylo nutné brát v úvahu při vaření, protože neměla převládnout žádná z těchto vlastností, aby neohrozila zdraví či rovnou život případného jedlíka. Rozuměj panského jedlíka, na zdraví poddaných nezáleželo. Co z těchto zásad platí do dnešních dnů?

O tom, kterak se rybník stavěl.

            Při vlastní výstavbě měli hlavni slovo rybnikářští mistři. Stavba rybníka začínala vyměřením základů hráze. Základy musí být nejširší tam, kde je hráz nejvyšší, tedy při lovišti. Na obě strany se hráz postupně snižuje, a proto i základy jsou užší. Tato plocha se musela nejprve zbavit drnů a ornice a pečlivě vykopat až na pevný podklad, aby se těleso hráze dobře spojilo s terénem a aby nikde neprosakovala voda.

            Ale ke stavbě rybníka byli zapotřebí i tesaři. Ti si museli vybrat v lese několik mohutných zdravých jedlí. Porazit je a dovezli na stavbu. Z nich pak vysekali rybniční roury. Roura se vždy skládala ze dvou na sobě ležících jedlových kmenů. V obou byl vytesán otvor. Pro uložení trub se musel pod hrází vykopat malý rybníček, zvaný podtrubí. Rybníkáři ze staré zkušenosti totiž věděli, že se roury musí uložit do země hlouběji, než byla nejnižší hladina vody v podtrubí a ve vypuštěném rybníce. Takto uložené roury zůstaly vždy pod vodou, a to i v letech, kdy se rybník letnil. Voda zabrání hnilobné činností dřevokazných hub, ochrání roury trvale před hnilobou, zvláště jsou-li kmeny ještě v kůře. Nejsou vzácné případy, že se při opravách rybníků našly neporušené roury po několika stech letech !

            Na uložené roury rybníkáři naváželi hráz. Tato práce se dělala obvykle ručními dřevěnými kolečky a byla nejnamáhavější. Zemina se kopala pod hrází v místě budoucího loviště a při obou koncích hráze, aby se nemusela daleko vozit. Bylo třeba dbát na to, aby se do hráze nedostala zemina příliš písčitá, která by vodu neudržela. Hráz se navážela po vrstvách a musela se dusat.

            Nejen při těchto prácích si přivydělávali i lidé z blízkého okolí. Na stavbě byl vždy dostatek práce i pro lidi nezaučené. Stačilo, aby uměli pracovat s rýčem a motykou a jezdit s dřevěným kolečkem. 

            Mezitím vystavěly jiné skupiny dělníků loviště a kádiště. Velkou pozornost věnovali rybníkáři bezpečnostnímu přepadu, který byl umístěn při jednom konci hráze. Bylo to snížené místo v hrázi nad rostlým terénem. Tudy odtékala voda za povodní bez nebezpečí, že se přelije přes hráz, anebo ji dokonce protrhne. Bylo výhodné, mohl-li se pro bezpečnostní přepad využít skalní podklad. Stačilo ho však i vydláždit. Při vypouštění rybníka se tudy odváděla horní voda.

            Po dokončení hráze postavili tesaři ještě vazbu. Byla to zahrádka okolo čapu, aby při vypouštění neuplavaly ryby, a lávka, odkud bylo možné čap řetězem vytáhnout. Čerstvá hráz se z návodní strany obložila svazky větví a proutí a rybník byl hotov.

            Kamenný obal hráze se tehdy stavěl jen výjimečně. Rybníky se takto zlepšovaly mnohem později, až v 18. a 19. století. Přes zimu se hráz nového rybníka slehla a na jaře se roury uzavřely čepem. Rybník se poprvé napustil vodou a nasadil kapry.

Jak se ovoce sušilo.

            Na brtnickém panství u zámku byli zahradníci, kteří se starali o parkovou úpravu kolem zámku a také pěstovali ovocné stromky. No pěstovali, spíše se starali o to aby byla využita každá mez mezi poli a podél cest. Jestli byl u zámku přímo sad se již zjistit nedá. Ovoce bylo nejen pro potřebu zámku, ale přebytky byly prodávány i pro služebnictvu a obyvatelům Brtnice za přijatelnou cenu. Aleje jabloní, švestek a i hrušek byly kolem cest a polí a i u panských dvorů. Ovocné stromy byly i na obecních pozemcích a na mezích měšťanů.     Pokud se ovoce nespotřebovalo přímo v době sklizně, ukládala se potřebná část do sklepů. Na podzim se jedlo na vesnici většinou jen od ovoce (buchty, koláče švestkové i jablkové, švestkové knedlíky, vdolečky atd.). Přebytky ovoce, hlavně švestek, ale i hrušek a ovoce planých stromů se sušilo v sušárnách - udírnách, v pecích na pečení chleba ale i v troubách pecí obyčejných. Sušené pak bylo na prodej i do zásoby. Prachanda, sušené drcené hrušky - zejména ty malé sladké, plané - byla velmi oblíbená.

            Ovoce se sušilo dýmem, ale se vzrůstajícími nároky na kvalitu stravy bylo toto ovoce, které čpělo dýmem na trzích odmítáno. Hospodyňky dávaly přednost ovoci bez kouřového pachu. Z toho důvodu někteří hospodáři začali stavět sušárny ve stráni s pecí. Při výstavbě bylo zapotřebí odvézt velké množství zeminy (vylepšovaly se s ní pozemky s mělkou vrstvou špatné ornice) a navézt mnoho stavebního kamene na její vyzdění a zaklenutí. Jak měly uspořádána patra na lísky se nedá tak jednoznačně zjistit, protože funkční se nezachovala.

            Lze soudit pouze podle zbytků zaklenutých staveb, které se v Brtnici nacházejí porůznu ve stráních. Některé jako samostatně stojící, jiné poblíž stavení.  Ta které se neprobořily, nebo nebyly zasypány byly v druhé polovině 20. století využívány již jen jako sklep. Některé z nich  mají ve zdech mnoho otvorů a lze objevit i zbytky pece a jakousi předsíňku. Z čehož se dá usoudit, že mohly být sušárna ovoce. V sušárnách byly pece uzavřené, ze kterých dým k ovoci už nepronikal. Ponechávalo se  však několik průduchů, jimiž malé množství teplého dýmu pronikalo do sušicí komory a urychlovalo i zlevňovalo sušení. Získané ovoce už nepáchlo, nýbrž pouze vonělo dýmem. Toto ovoce již kupce uspokojovalo více a šlo lépe na odbyt. V manipulační předsíni, bývaly lavice, též otepi slámy, a za sychravých dnů se sem uchylovala do tepla mládež k zábavě, zpěvu a ochutnávání.

            Podle vyprávění, se v těchto sušárnách také někde vařila povidla. To měla na starosti chasa. V sušárně vždy stálo několik věder vody, přesto se stalo, že sušárna vyhořela. Některá sušárna mohla mít jen malou předsíňku. Proto třídění ovoce a příprava k odvozu se odbývala v cestě před, nebo mimo sušárnu už na poli. Lísky s ovocem se dávaly dvě vedle sebe v pěti až sedmi patrech. Latičky na lískách byly štípány z vybraného smrku, který se před štípáním napařil v peci po pečení chleba, nebo se  lísky vyplétali vrbovým proutím. V sušárně se přes zimu ukládalo polní nářadí.

Jak se vařilo.

            V rodinách našich předků knih moc nebývalo, většinou byla v každé rodině „Biblí svatá“, v pozdější době nějaké ty hospodářské kalendáře, rodová kronika a samozřejmě nesměla chybět kuchařka – ta ručně psaná postupně dopisovaná. Snad právě proto můžeme se o vaření našich předků toho tolik dovědět. Zkusme se tedy začíst do toho, jak se dříve vařívalo.

            Tak jako dne i dříve hlavní povinností hospodyně bylo nakrmit hladové krky, tedy příprava pokrmů. Příprava jídla se vždy odvíjela od toho, jaké bylo v kuchyni či chalupě topeniště a jaká byla výbava kuchyňským nářadím. Zejména kuchyňské vybavení se měnilo nejvíce, tak jak se měnilo topeniště. To ostatně platí i dnes v době plynu, elektřiny, varných desek a všech ostatních indukčních vymožeností.

            Ve starých chalupách byla jen černá kuchyně s otevřeným ohněm a otvorem – „ústy“ do pece. Na otevřeném ohni se pokrmy vařily v nádobách které byly vyšší s úzkým dnem. Ty se přisouvaly zboku k ohni, pokud se mělo vařit pomaleji delší dobu, nebo se stavěly na trojnožku – „drajtuf „ - přímo nad oheň. Nad ohništěm, pokud se nevařilo, visel kotlík na vodu. V pozdější době již byly některé rendlíky a pánevníky již opatřeny samy trojnožkou – to mluvíme o nádobí hliněném či litinovém. Mohlo se také vařit přímo v peci, kam se těžké hliněné nebo litinové hrnce posouvaly dlouhými vidlicemi. Na větší „kutchany“ se používaly i vozíčky s kolečky. Kolik k tomu bylo potřeba síly a obratnosti? Těžko soudit, ale jistě dost. Proto bylo v té době tolik jídel připravovaných v jednom hrnci. Snad nejsnadnější bylo péct maso. To se vlastně rožnilo na železných rožních s podstavcem, kterému se říkalo „koník“ a nebo na roštu – tak jak dnes je zvykem grilovat.

            Teprve se zavedením kuchyňských kamen – sporáků došlo k výrazné změně v přípravě pokrmů. Mizelo staré nádobí potřebné při přípravě pokrmů na otevřeném ohni a začaly se používat hrnce se širokým dnem.

Jak se mléko zpracovávalo.

            Mléko, základní domácí surovina se po staletí zpracovávalo doma. V hospodářství se používalo jednoduché nářadí a nádoby, jenž se jen pozvolna měnily. Jako to tedy bylo s mlékem, než nastoupila doba, kdy se ho nedotkne lidská ruka.

            Mléko nadojené do dížky se slévalo přes plátno nebo žíněné síto do „mlíčen“. Byly to vlastně hrnce, někdy se jim také říkalo krajáče, to když byly rovné. Když byly kónicky zúžené, říkalo se jim vrchlíky. Nádoby s mlékem se ponechávaly v chladnu a temnu. Byly to obyčejně sklepy, nebo zvlášť k tomu účelu upravené kolny, kde proudila svedené voda, nebo vyvěral pramen. Taková místnost byla na většině velkých statků. To se potom mléko stavělo do té proudící vody v speciálních mlíčnících – haltýřích.

            Druhý až třetí den vystoupila smetana na povrch a ta se sbírala sběračkou do hrnce zvaného smetaník. Některé smetaníky byly u dna opatřeny otvorem se zátkou, jímž se sedlé mléko vypouštělo. Těmto smetaníkům se říkalo trubáky. Až se nasbíralo dostatečné množství smetany, vylévala se do máselnice, kde se vrtěním, tlučením a šťoucháním zpracovávala na máslo. Nejstarší máselnice byly hliněné a smetana se získávala pomocí kvedlačky zhotovené z kmínku smrčku v místě větviček. Dřevěné máselnice, kde se máslo získávalo tlučením se objevují až v 16. století a používalo se jich s malými obměnami až do nedávných dob, místy ještě po první sv. válce. Snazší výroba másla byla však v máselnicích soudkových, kde se máslo získávalo otáčením kliky. Buď celého soudku, nebo lopatek uvnitř. Staré mlsné jazýčky ale tvrdily, že není nad máslo řádně „utlučené“.

            Po stlučení se podmáslí slilo a máslo se propláchlo studenou vodou a přidala šťáva z mrkve pro získání barvy. Vybralo se z máselnice do misky, řádně prohnětlo měchačkou. Pak se formovalo do šišek. Máslo určené pro prodej, se vtlačovalo do forem a jeho vrch se zdobil pomocí dřevěného válečku s ornamentem, nebo se do něj jen vyrýval jednoduchý vzor. Čerstvému máslu se říkalo „putr“ a v domácnostech zemědělců se ho spotřebovalo málo. Bylo vzácné a jako mazání na chléb bylo jen ve dnech, kdy se máslo tlouklo a to jen „vejškabky“. Spíše se hledělo ho prodat. Co se neprodalo, tak se přepouštělo, aby byla zásoba na zimu. Přeškvařené sádlo se lilo do hrnců – másláků. Někdy se máslo solilo a přechovávalo v dřevěných štandlíčkách, později v hliněných hrncích.

            Sbírané kyselé mléko se nejen pilo, ale využívalo se i k přípravě pokrmů, ale hlavně se z něho vyráběl tvaroh. To se nechalo kyselé mléko na peci srazit. Někdy se pro lepší sražení přidávalo trochu jablečného octa. Hustá sraženina se pak vlila do hustého plátěného pytlíku, který se zatížil kamenem, aby syrovátka vytékala. Syrovátka se také zužitkovala, chytala se do podstavené nádoby. Potom se sraženina lisovala na dřevěných lisech, kterým se říkalo tvarožníky nebo také tužáky.

            Syrovátka se pila, nebo se používala k přípravě polévek a omáček. Čerstvý tvaroh měl v tehdejší stravě mnoho použití. Ať již to bylo na chléb po různém ochucení, nebo jako náplň do pečiva, či posýpka různých pokrmů. A to co se nespotřebovalo v čerstvém stavu sloužilo k výrobě sýrů.

            Mnohé naše prababičky si takto sýr vyráběly. Nejjednodušší byl takový, kdy se tvaroh osolil, okmínoval a nechal „oklíhnout“. Nebo se osolený tvaroh prolil pivem a vtlačil do hrnce, kde se uležel. Tuhý tvaroh se také zpracovával do malých šištiček, nebo bochánků a sušil ve zvláštních klecích z loubků. V nich se nechávaly zrát delší dobu v proudícím vzduchu. Homolky určené na posýpku pokrmů se nechávaly vyschnout na „kost“ a potom se strouhaly. Bochánky se dávaly do sítek, nebo se „opředly“ a ve studeném kouři se udily. Uzené vydrželo obzvlášť dlouho.

Jak se káva k nám dostala.

            Když jsme si pověděli něco o kafémlejncích (V jiné kapitole.), možná vás bude zajímat, jak to bylo s kávou. Něco o tom zatracovaném a milovaném nápoji, který má po celou dobu od svého objevení své zastánce i odpůrce.

            O objevení a pití kávy existují spíše jen legendy než fakta. Počátky jsou asi někde v Arábii začátkem 15. století. Do Evropy pronikla káva v první polovině 16. století. Už v polovině 17. století jsou kavárny ve Francii, Holandsku, Německu, Anglii a všude tam, kde jsou námořní obchodníci.

            K nám se skutečná káva dostala až s porážkou Turků u Vídně roku 1606. Samozřejmě, že její první cesta vedla na stoly zeměpánů, šlechty a bohatých obchodníků a postupně se dostávala i do rodin bohatých měšťanů. Z kronik je známo, že koncem 17. století vznikla kavárna v Jindřichově Hradci. Obliba kávy se rychle šířila, stejně jako pověst o ní.

            Zatím co měšťané ve velký městech kávu milovali a pití kávy patřilo k měšťanskému bontónu, vzhlížela k ní vesnice a maloměšťané s opovržením. Kdy a kde se u nás objevila první káva kroniky nezaznamenávají. Lze však vyvodit, jak je uvedeno v jiných zápisech, že se s první kávou seznámili na zámku, jednotlivci potom na faře a i mlynáři prý bývali milovníky tohoto nápoje. Pro širší vrstvy obyvatelstva zůstávala zatím nepoznaným nápojem zahaleným sice nedůvěrou ale přijímaným s určitou zvědavostí.  Ale to už jsme v poslední třetině 18. století, kdy se káva dostává i do selských vrstev a nastává její obliba, jak vyplývá se záznamů židovských obchodníků. Ale to už se ozývají mravokárci a z kazatelny je slyšet hlas: „Nesluší se na sedláka, aby měl k snídani kafé s cukrem a smetanou, jak velcí páni. Držte se starých pořádků, jezte polívku s česnekem, ta břich selských hřeje, otrat vás zbavuje...“. A opravdu, prodej kávy se zmírnil. A káva se začalo prodávat pouze v lékárnách a to zřejmě jen na předpis, jak je uvedeno v jenom ručním zápise na kalendáři z roku 1912: „Každé ráno kafé žličku, diby bylo potřebí, může i větší dávky bráti dle nátury.“ Ale káva byla poznána a nic ji nezabránilo všeobecnému rozšíření.

            Mezi lidem prostým se hojně používaly kávové náhražky. Mezi nejznámější patřila cikorie. Cikorka, kávě nejpodobnější náhražka, byla vyráběna z kořene čekanky. Stoupající konzum kávy se nedal ale zadržet. Bylo slyšet v té době mnohé nářky, které se týkaly útraty nejen za kávu, ale do ní potřebný a v té době vzácný cukr. V jedné staré kronice je uveden zápis: Chudí lidé si nemohou kávy odepřít a pijí kávu místo s cukrem se solí. Prosté ženy ji milují a pijí ji dokonce mnohdy za zády svých mužů i dvakrát denně.“  A tak pití kávy nezastavilo opravdu nic.

            Ale stejně nejlepší je ta dnešní čerstvě pomletá kávová směs, ale oslazená medem. Zkuste to! Já si ji jdu uvařit.

Jak s medem.

            Naši předkové měly téměř u každého domu včelí úly. Pěstování včel bylo hojně rozšířeno, neboť medu se dříve využívalo zejména ke slazení, neboť cukr byl drahý. O „Brtnických včeličkách jsme si povídali na jiném místě. Povězme si nyní něco o využití medu.

            Med v minulých stoletích míval mnohem větší význam než dnes. I když jeho hlavní využití bylo jako sladidlo v kuchyni, živnostníci činnosti apotečnické, jak se dříve říkalo lékárníkům. Ti jej využívaly jako cenné ingredience pro výrobu léků a mastí a těch všech možných „driáků“ zaručeně od toho či onoho pomáhajících. Med a ostatní včelí produkty také pomáhaly udržovat ženskou krásu a bylo jich využíváno pro výrobu různých mazání, které měly dodat svěžesti ženské uvadlé pleti. Nejpopulárnějším výrobkem z medu byla, jak již víme, medovina.

            Medovina – „picí med“ měli naši předkové častěji více v oblibě než pivo. Ve starých záznamech často čteme, že uměli pít medovinu dnem i nocí, bez jakékoliv újmy a mnohdy s korbelem medoviny v ruce i umírali. Její příprava byla vždy rodovým tajemstvím a za dobrou medovinou se nezřídka hodilo i dlouhé hodiny. Místní – Brtnické červená medovina – specialita hostinského „Na Rychtě“, pravděpodobně předchůdce hospody „U soudku“ na Nábřeží - se prodávala žejdlík za čtyři groše, bílá byla lacinější – za tři.

            V rodinné kuchařce rodiny Karmazínů se podařilo najít mimo jiné i tento podrobný recept na výrobu picího medu, jak jej oni nazývaly „mestu“. Bohužel není datován a tak nelze určit z kterého roku pochází. Tento recept zní: „K dělání a vaření mestu dobrý jest jakýkoliv med i ten, kterého sice k ničemuž potřebovati nemožno. Všecko, cožkoli s medem pomazáno jest, jakožto ruce, nádoby, nástroje, prázdné voštiny s vodou a nejlépe s teplou , se vymeje a vypláchne a potom k vaření mestu se schová. Medová voda, pak-li dobrý mest býti má, musí býti tak hustá, aby čerstvý vejce slepičí, který sice v čistý vodě dolů padá, v ní plovati mohlo. Na jeden díl medu se šesti dílů vody počítá. Voda na ten způsob s medem smíšené, musí se vařiti při malým vohni tak dlouho, až se pění. Pěna ta, pokud voda vře, musí se tále a furt lžící odebírati. Až když se již žádná pěna nevyhazuje, zavěsí se v nějaké plátnovém pytlíčku stlučená skořice a jiná podobná koření, někdy i chmel a je-li k mání i krájená kůra pomerančete. Pak-li chceme i květ muškátový, něco šafránu, pepře, a to po libosti, podle vlastního zdání a zkoušení. Když voda tím způsobem svařená, přecedí se od toho neřádu, jenž na důl zvostal do nějaké dřevěné nádoby a nechá se, aby nastydla zcela do studena. Pak vlije se do soudku, dá se do sklepa, to aby to kvasiti mohlo. Pytlíček s kořením možno-li v soudku ostati viseti. Po třech až pěti nedělách jest vše vykvašeno a mest jet a příhodný k pití. Čím starší, tím lepčí...“

            Dle ústního sdělení, že jako děti jsme chodívali do „Židovské“ na medovou limonádu a jako starší na ovocnou šťávu zakvašenou s medem. Byla prý mňam a velice osvěžující. To by pravděpodobně odpovídalo tomu, že výrobcem mohl být Rudolf Bretschneider, který měl v Brtnici výrobnu sodovek a limonád a obchod s vínem v ulici Legionářské.

            V téže kuchařce je také recept na takzvaný „medový chléb“. Recept je velmi jednoduchý: Zadělej jako na žitný chléb, ale na každé kilo mouky dej 10 deka medu tekutého. Peč pomalu v nehorké peci!!!

Jak se olej získával.

            O cestičce podél bývalého mlýnského náhonu pod Třebíčskou silnicí jsme se již dozvěděli na jiném místě povídání. O trdlech a stopupě již také byla řeč, pověsme si tedy něco o vlastní olejně a oleji.

            Využívání olejnatých rostlin a zejména jejich pěstování mělo v našich končinách dlouholetou tradici. Na brtnickém panství to byl především len a v malé míře i konopí. Tyto rostliny se pěstovaly zejména pro vlákno, ale i pro olej, který byl důležitou surovinou pro hospodářství a kuchyni. I část úrody máku se využívala pro výrobu oleje.Byl z větší části používán v kuchyni do pokrmů. Výsev olejnaté řepky byl na brtnickém velkostatku prováděn až koncem 18. století. Velký rozmach dosáhla výroba oleje až v první polovině 19. století, kdy nastalo všeobecné používání olejových svítidel a s využitím odpadu olejové řepky ke krmení.

            Pokud se semena zpracovávaly v olejně, byla využívána volejna při mlýnském náhonu, která pro pohon stoup využívala vodní pohon. Zde si mohli i za poplatek jednotliví rolníci nechat olejnaté plodiny vylisovat. V olejnách se pracovalo od podzimu do jara a pro zemědělsky zaměřené obyvatele, to byla značná pomoc a přivýdělek, kdy na poli již nebylo tolik práce. V té době byla také spotřeba oleje největší. Do této doby spadaly dlouhé posty, kdy olej, jako rostlinný tuk, oproti máslu, sádlu a slanině nebyl zakazován. Byla to také ale doba, kdy bývalo nejvíce svateb, slavila se posvícení a masopust. Olej byl důležitý zejména pro smažení různého pečiva, koblih a podobně.

            Olej se sice v domácnosti nedal dlouho skladovat. Po měsíci, dvou ztrácel na kvalitě i chuti. Bylo jej třeba uchovávat v chladnu a v tmavých nádobách. K uchovávání oleje sloužily specielní tak zvané „chladící džbány“, hliněné nádoby s velmi protáhlým hrdlem.

            Jak se vlastně lisoval olej? Semena se roztírala, pokud se lisoval olej z pecek, tak ty se musely předem roztlouct. Rozemleté plody se potom nahřívaly párou, nebo mísily s horkou vodou, pak se lisovaly v hustých vlněných pytlích na lisech. Semeno se muselo čas od času načechrat. Prvý olej byl nejhodnotnější a používal se pro kuchyňskou potřebu. Z dalšího lisování, po načechrání, byl již horší a vhodný k mazání a k dalšímu zpracování na kolomaz, fermež. Tento „druhák“ se také používal při výrobě mýdla a sloužil ke svícení. Odpad z lisování – zbytky semen, byly výborným krmivem pro dobytek.

Jak se zelí zpracovávalo.

            Zelí se pravděpodobně využívalo k jídlu již od prehistorického období a byla mu připisována i léčivá moc. Používalo se pro podporu trávení, zaháněla se jím opilost a bylo předepisováno proti melancholii. Používalo se k hojení ran a vředů. Dnes víme, že díky vysokému obsahu vitamínů a nerostných látek zabraňuje chorobám způsobeným nedostatkem vitamínů.

            Zelí představovalo nejběžnější pokrm v našich chudých oblastech Vysočiny. Jako příloha se jedlo k bramborám, bramborovým i houskovým knedlíkům, hrachu nebo hrachové kaši, které byly v době bohatší doplněny kouskem uzeného masa. Neobešla se bez něho posvícenecká husa nebo zabíjačka. Používalo se také jako náplň do pečiva, ale to bylo sladké, jako byly například „zelníky“ nebo plněné bramborové placky zvané „zahýbance“.

            V zimních měsících se hojně využívalo zelí kysané, které se nakládalo téměř v každé domácnosti. K jeho uskladnění se používaly bečky, zeláky – keramické nádoby s pokličkou ve žlábku, kam se lila voda.

            Celtlík -Tak se říkalo kruhadlu na zelí. Zelné hlávky se krouhaly ručně na velkém zelném struhadle které mělo „běhací truhlík“. Celtlík se položil mezi dvě podpory, většinou stoličky nebo surové židle. Horní tvarovaná část cetlíku byla upravená k sezení.

            Nakrouhané zelí se pěchovalo do vypařené bečky nebo sudu. Pokud byl sud větší, tak se zelí do něho šlapalo. Na dno se dávaly různé přísady a koření, ochucovadla jako například vinné nebo višňové listy, svazeček kopru, mrkev, křen i tymián. V některých domácnostech se přidávala také jablka nebo malé plané hruštičky. Každá vrstva zelí se prosypávala solí, případně i krájenou cibulí a dobře se upěchovala.

            Tlouk ten se používal pro upěchování zelí v bečce, pokud se zelí nešlapalo. To se potom používaly bílé  silné punčochy. Když byl sud plný, vložil se nahoru sepraný bílý hadřík a na něj dřevěná deska. Deska byla většinou půlená a musela se zatížit křemennými kameny. Po čtrnácti dnech bylo zelí vykvašeno.

Jak se o hlavu a vlasy má pečovat.

            Na Náměstí, jak bývala synagoga, tak vedle měl svoje království holič pan Karmazín. Velmi řečný byl, jak ostatně lazebníci bývali. Často začal řeč jako že tam a tam straší. „Viděl jste tam něco?" zeptal jsem se. „Poníženě prosím, neviděl." „Tak, jak to víte, že tam straší?" „Inu, mladý pane, to přec ví každej." Přemýšlel jsem často o tom, jak formulovat to, co tím chce říct „tato studnice moudrosti lidové“. Holič Karmazín mi to naznačil.             Vynalezl to, co „ví každej", zjistil společnou podstatu lidového pohledu ze kterého vznikají myšlenky, činy a všechen obraz života – pověry. Ty oživují vše: kraj, příbytky, jednotlivé osoby, zvířata, předměty atd.

            Nejvíce pověr patří přirozeně k tomu, s čím se lidé nejčastěji setkávají. Na poli se po několik let nerodí. Lidská bujná fantasie hledá nadpřirozenou příčinu neúrody, a ptá se po nadpřirozeném „léku“, které by zlo odstranilo. Podobných nehod potkávalo hospodáře je mnoho, z nich vznikla celá řada zaříkání, pověr a také „léků“ jak se podobným nehodám odpomáhat. Celý souhrn těchto pověr, příhod, postřehů ale i „léků“ jsem nalezl v jeho vyprávění. Ty najdeme na jiném místě.

            Připomeňme si teď ty jak o hlavu a vlas pečovat:

Bude-li hlava bolet pak:

Vezmi beraní hlavu a svař v kravském mléce a ten mozek sněz nalačno a mlékem tím to zapij. Hlava více nebude bolet.

Vezmi trus skopčí, smíchej s octem na kaši tou hlavu v místech bolesti potírej. Hlava více nebude bolet.

Vezmi vysoký slez, uvař jej ve vodě. Namoč v něm plátno a to na čelo dávej. Hlava více nebude bolet.

Máli někdo hlavu prašivou a ní vši a hnidy jsou pak musí si obvaz udělat a tímto lektvarem vlasy před tím potřít: Vezmi zmijí hlavu, tu hojně pepřem posyp a vše v hmoždíři roztluč. Přidej 2 lžíci slivovice a česnekové šťávy 1 lžíci. Směsí vlasy potři a do „lajntuchu“ omotej.  

Máli někdo hlavu prašivou a moli mu vlasy jedí, pak musí smíchat roztlučené hořčičné semínko s medem a hlavu si tím namazat. Po umytí bude vlas již bez molů.

Chceš-li pěkný a hustý vlas mít pak:

Svař květ bezový v louhu. Vývarem tím vlasy potírej a na slunci suš. Pak bude pěkný.

Vař dubové žaludy ve vodě. Tou vodou vlasy umývej a na slunci suš. Pak pěkné budou.

Březovou mízu zjara nasbírej a po celý měsíc tím vlasy potírej a na slunci suš. Pak pěkné a lesklé budou.

Jak se využívalo Klokočí.

            Nejprve si řekněme pár řádek o Klokočí, které bývalo v zahrádkách našich babiček hojné ale bohužel v dnešní době Staphylea pinnata - klokoč zpeřenýjsem je již u nás nenašel. Klokočí, tedy botanicky Klokoč zpeřený je zajímavý pro své neobvyklé, vonné květy, uspořádané ve svěšených latách o délce až 10 cm. Jsou v základu bílé a lehce narůžovělé. Po nich nastupují zajímavé tobolky s plody, ze kterých se dříve vyráběly náramky, korále nebo i růžence.

Nemá zvláštní nároky na půdu, většinou poroste téměř v každé, dobře odvodněné půdě. Ve vlhké půdě se mu bude dařit lépe. Roste středně rychle. Plně mrazuvzdorný do min. -29°C. Tolik suchá zahradní mluva. Ale vraťme se k „Povídání“:

            Od dvaadevadesátiletého stařečka dostala jedna z mých babička osmerkový sešitek v němž bylo čitelných několik ručně psaných stránek. Na prvých dvou jsou záznamy týkající se událostí městečka a na dalších je zajímavý opis o dřevě kolokočkovém jak je v nadpise uvedeno: „Vypsání klokočkového dřeva moci.“

            Dle všeho tento sešitek vznikl někde na brtnickém panství LP 1860 v době, kdy byl pisatel u panstva za „preceptora“ (?) a měl přístup ke knihám ze kterých opsal „Recepisy zkušené předně lidem i jinému všemu dobytku určené“. Mnoho toho se nezachovalo, ale pár řádků ano. Proto tuto nejzachovalejší část chci zaznamenat a naučení pravdivé dát, jak dle našich předků klokočkové dřevo se užívalo.

            Keř klokočkový má na jádra, která tuto moc mají:

Když jest mor: Těch jader usušil a prachu nadělal a každý ráno usuš topinku a vinným olejem polej potři a tím prachem posyp. Každé ráno kousek sněz a octem zapij i na noc to musíš dělat. Když budeš na „lehnutí“, to povídám, by měl třebas 50 bolestí, v nic rozplynou se a zadkem vyjdou. Jestliže by se buď hlíza aneb vřed zevnitř vyvrhl, tehdy usuš topinku a octem polej a tím prachem posyp. Na bolest nedej a nech do třetího dne, tehdy se seberou a vytekou a zhojíš se s pomocí Boží. Potom ty měšečky, v kterých jádra klokočkový jsou, usuš. Nadělej z nich prachu, ráno i večer ve fajfce je kouřit musíš v světnici i kde líháš, od zlého povětří s pomocí Boží nakažen nebudeš, při tom také můžeš každý den sníst těch jader klokočkových, kolik se líbí v nakažené povětří.

Když dobytek ovčí choří: I dobytku ovčím, proč jest prospěšná a užitečná klokočka. Nejprve klokočkový jádro. Tak z těch měchyřičků usuš, nadělej prachu co můžeš nejvíce, potom napal popela dubového, lípového, hruškového a jabloňového, k tomu natrhej žihavek, též drobných kopřiv i s kořenem usuš a nadělej prachu, přidávej mezi to soli, co rozumíš, vše zamíchej a dávej ovcím do korejtek, jak budeš rozumět. Z jara třikrát, v letě čtyřikrát a na podzim pětkrát a v zimě šestkrát. Kdybys je třebas dvacet let měl žádná se nenakazí ani neumře leč starostí, ale toto neradím, kdyby je tak dlouho měl, odbuď je a prodej a mladší chovej. Neb jest mi to vědomo a sám sem toho zkusil, když sem tímto prachem a těmito recepty se zaměskával, by jiný sousedé měli nakažené ovce, že by mřeli a tvé mezi ně se vmíchali a mezi nimi se třebas 10 let pásli, jejich zemřou a tvé žádné nic škodit nebude. Než pamatuj! Když jest mokro a prší z jara, nedej ovcím ven, též všelikému jinému dobytku. Vždy jim potravu jejich dávej do škopku, který buď v letě nebo v zimě tím prachem a těmi recepty posyp. Chceš-li můžeš zamíchat a nechati, aby jedly, slibuji ti, že se krásné budou a žádná čarodějnice jim škodit nebude a ani kravám mléka nést moct nebude. Potom vezmi kořen a listí klokočkový, vař ho ve vodě z potoka osolené, dávej nápoj časně dobytku, co by se jednou mohli napít.

Když dobytek mnoho velké žluči má: To dobytku který má velkou žluč, že od toho až padá je nutno vzíti chmele a co bys rozuměl zeměžluče, udělat z toho prášek a dávat dobytku do krmení způsobem s moukou a otrubami zamíchané. Může se i z prášku a mouky zrníček nadělat a to dobytku přidávat. Do druhé dne opadne mu zase žluč a věř, že do tejdenku všecku zlou žluč tak z dobytka vyženeš.   

Pro dobré zdraví dobytka: Pro zachování dobytka hovězího i ovčího při dobrém zdraví listí klokočkového nutno usušit. Je dobře a udělat na prášek, potom dávat dobytku ve směsi něco otrubami, a co by se rozumělo k tomu soli a dáti dobytku do žlabu, aby to lízal. Žádné čáry uškodit nemohou moct, než nemusí se témuž dobytku na to dát pít ale, když se dá na noc, tehdy až ráno, pakli se dá o polednách, tehdy až na noc.     

Když chceš uhlídat čarodějnici: To jest velmi užitečná věc. Klokočkovou jubku (?) vezmi na krchově! O Bílé sobotě nebo před svatými Filipem a Jakubem před východem sluncem vstaň, sobě na hlavu ji dej, když chceš uhlídat čarodějnici, uhlídáš ji nahou na svým dvoře a budeš ji moct popadnout. I mně samému se to na panském statku, jsouce tam šafářem, v bílou sobotu na večer přitrefilo, že sem ji nahou popadl. A že se mi vyplatila - na 2 košile kmentu a 6 kop grošů míšenských dala prosíc mne, abych toho na ní až do nepověděl, což sem učinil a ji v tom neprozradil, až teprve sem to o ní pověděl.

Jak se zaklínalo.

            Naši předkové měly zvláštní rys v povaze. Skládali veškerou svou naději v modlitbu a připisovali jí nadpřirozenou moc. Ale jako každá vlastnost, tak i přílišná důvěra v modlitbu se může se zvrtnout v nectnost a proto není divu, že z pevné víry k modlitbě mohlo vzniknout množství pověr, jimiž „duše“ našich předků byla ohrožována. Náchylnost k pověrám a víra v nadpřirozené síly nesouvisí ani s vlastnictvím půdy ani s hmotným majetkem. Nezáleží na tom, bydlí-li v nížinách nebo na horách, aby byl člověk více nebo méně pověrečným. Záleží to na pojímání světa, založeném na prosté hloubavé mysli a na víře v možnost styků světa hmotného se světem duchovým.

            Být v přátelském spojení se zlými duchy, míti „plivníka", zabývat se čarami, lidé vždy považovali za hříšné. Ale přesto využívali „umu“ lidí mající tento „dar“, když potřebovali přinutit dobrými skutky zlého ducha, aby přestal škodit. Aby ho zaklínali a tím ho učinili neškodným nebo dokonce prospěšným. To uznávali vždy za správné a dobré. K lidem kteří zjednali si v té věci patřičné „jméno“, rádi chodili na radu, důvěřovali jim. Považovali je za bytosti neobyčejné.

            Náš lid věřil a mnohý dodnes věří, že i zlo může dobrem býti přinuceno prospívat lidem. Zaklínačské verše a knihy byly zvláštním druhem modliteb a nikdy zbytečně je nevyslovoval a nečetl. Knihy takové bývaly mnohdy za drahý peníz kupovány a v rodině chovány jako zvláštnost; přecházely z pokolení na pokolení a byla o nich pevná víra, že chrání. Tak jako připisovali zázračnou moc některým bylinám, různým hodinám nočním,  tak těmto knihám věřili že chrání dům a přinášejí štěstí.

            Knih zaklínacích se nevyskytuje mnoho. Kdo ji měl, pečlivě ji schovával, a když nemohl ji svým nejbližším odkázat, raději ji spálil, než by ji byl někomu jinému svěřil. Nejen tehdy jediná zaklínací kniha mohla nadělat mnoho zla.

            Ze zbytků opisů ručně psaných lidmi venkovskými, málo vzdělanými se nyní máme možnost seznámit s pár stránkami takového zaklínače sepsaného členem učeného řádu Tovaryšstva Ježíšova jménem Petr Eduard, učitelem mathematiky na vysokých školách v Bavořích:

            Kdo chce zaklínat, musí býti k tomu jak náleží připraven a musí to konat v určitý čas:

1. Musí býti čist od hříchů.

2. Musí tři nebo pět mší svatých dáti číst, a kdyby na ně neměl, aspoň pět mší nábožně vyslyšet.

3. Musí míti svěcenou křídu a svíci.

4. Zaklínání musí konati v úterý nebo v sobotu v noci od 11.—12. hod. pod střechou nebo pod širým nebem,          když jest měsíc buď tři nebo čtyři dny na nově nebo tolikéž na vrtku, nebo tolik dní, když jest v úplňku.

5. Může to konati každý sám, ale vždy s tváří obrácenou k východu slunce.

6. Když se zaklínadlo nepovedlo, musí být nějakým hříchem obtěžkán, proto ať nemešká a hned se očistí.

7. Dobré jest po vykonané zpovědi rozdat chudým 41 trojníků s prosbou, aby se vroucně modlili za jeho štěstí.

            Má-li někdo pro peníze ducha zaklínat, musí oznámit sumu, kterou chce (999 000 zlatých), a poznačit místo, kam duch má peníze položit. Na tom místě ať položí zaklínač zaklínací knížku, vezme tři hrsti země, položí na tu knihu a nechá tam 24 hodin ležet. Když pak dá na 5 mší, které pobožně vyslyší. Také je zapotřebí duchu povědět, jakým způsobem se má ukázat, zda bez hluku a třesku. Místo to musí svěcenou vodou pokropit a palmou posvěcenou na květnou neděli náležitě označit.

Pak nutno udělat „kolo nebo cirkl" se slovy:

            První kolo činím pro ctnost Boha Otce všemohoucího, který díky své božská všemohoucnosti tento svět jedinkým slovem božské své vůle z ničeho stvořil . To mé první kolo je proti všem ďábelským nápadnostem a nájezdům sil. Dokonalost tvého božího slova, rač tak svázat, aby žádná zlá síla jej nepřemohla.

Pak nutno udělati druhé kolo se slovy:

            „Druhé kolo činím pro ctnost Boha Syna, který pro celého světa spasení na oltáři kříže svou nejdražší krev vylit a za tu cenu vykoupení lidského pokolení založil.  Ať mi sváže to druhé kolo, aby mně ani na těle ani na duši bezbožní duchové uškodit nemohli.“

Pak nutno udělati třetí kolo se slovy:

            „Třetí kolo činím v jednotě pro ctnost Boha Ducha svatého, ať mne svou božskou milostí a láskou to třetí kolo ochrání od všeho ublížení duše i těla, zdraví i života od zlořečených duchů.“

Pak dovnitř těchto kruhů má zaklínající se sv. křížem vstoupit se slovy:

            „Vy tři kola svaté, pro ta nejsvětější slova, kterými jste svázáni, abyste bezpečně zůstali svázáni v ctnosti a jednotě nerozdílné trojice svaté. Požehnej a ode všech zlostných duchů ať nás ochraňuje moc tvoje božská ctnost Bůh Syn Ježíš Kristus, král slávy a vykupitel náš, nyní i každého času života našeho, Amen.“

            Pak se zaklínající má pomodlit žalm 99. Potom je nutné provést „Přísahání" při kterém se nesmí  přeřeknout a má tento text:

            „Slyš, Taffrieli! Já jenž jsem nehodný sluha boží, volám a žádám a přísahám Tebe, skrz tu věčnost, skrze kterou pochází Bůh všemohoucí, skrze moc boží, která panuje na nebi, v pekle i na zemi, skrze vnitřní tajemství nejsvětější Trojice, skrze to slovo„Staň se“, skrze které všechno jest stvořeno, skrze duši, kterou Bůh prvnímu člověku Adamovi v ráji vdechnul, skrze tu svobodu a moc, kterou pán Bůh prvním lidem, předkům našim v ráji propůjčit ráčil, skrze hněv, který Bůh nejvyšší proti hříchu prvních rodičů se hněval, kterýchžto odevzdat ráčil sv. archandělovi Michalovi, skrz co pyšného Lucifera s jeho tovaryši do pekla svrhl, skrze uctivost a poslušenství, které všechno stvoření v nebi i na zemi i v pekle svědčit povinno naproti nejvyššímu pánu Bohu, aby hned v tom okamžení ve vší tichosti, bez strachu a uškození duše i těla i života mého bez škody a jakýchkoli jiných věcí k tomu přináležejících, v pěkné, výborné, mladé lidské osobě poníženě přede mnou se dostavili a podle požádání mého 999 000 zlatých dukátů donesl dobrého, spravedlivého a čistého zlata bez prodlení, v tom okamžení bez falešnosti a podvodu a upřímně z moře neb ze země, neb z kteréhokoliv jiného místa, které peníze ani pánu Bohu ani lidem tam zůstávajíce nic neprospějí, v zemi naší běžné mince tobě přikazuji Taffriel skrz všemohoucnost Boha Otce Svatého, který tento celý svět z ničeho učinil, skrze ctnost Syna božího Svatého, který tento celý svět svou nejdražší krví vykoupil, skrze milost Boha Ducha Svatého, který celý zákon vyplnil a všechny křesťany studnicí křtu svatého posvětil Amen."

            Když zaklínající ducha zlého uvidí nebo uslyší, musí říkat:

            „Pán a Bůh náš Ježíš Kristus buď při mně nyní v tu hodinu a vždy skrze sílu, moc a všemohoucnost Boha. Ptám se Tebe, jestli si ty ten duch Taffriel, kterého jsem nyní zaklínal, volal? Odpovídej mně, a aby jsi neodstupoval z toho místa, pokud mé vůle nevyplníš. To ať se stane ve jménu Otce i Syna božího i Ducha svatého Amen.“

            Když pak se duch přizná, že jest Tafriel a otáže se, čeho si zaklínač přeje, má odpovědět:

„Já nehodný syn žádáme v chudobě naší v lásce a v milosrdenství boží, při dlouhém žití těla i duše, spasení i také aby nám žádným způsobem nikdy duchové ani na žití našem, ani na síle, ani na těle i zdraví duše, ani na smyslech vnitřních i zevnitřních od paty nohy až na vrch hlavy škodit nemohli. Vymáhám skrze všechno již na vrchu dotknuté zaklínání a nejsvatější slova a jména, aby jsi mně ihned tohoto okamžení v největší potřebě a chudobě již často požádánu a vykázánu sumu peněz 999.000 dukátů dobré, pravé vlastní a v tomto místě běžné mince bez nejmenší škody, bez všeho třesku a kalupu, ale spokojně, uctivě, pokorně i volně sem dovedl a na místo hotově položil, neb peníze, které z Boží pomoci žádám, ale s mocnu nadějí se dostat usiluji, a takové peníze na větší chválu boží, jak také slávu boží vyvyšovat, též duši mé, jakkoliv i jiným ubohým neb chudým, žijícím neb zemřelým na spomožení takové potřebovat mohl, tak ale, aby takové peníze dušičkám v očistci skrze svaté mše a almužny pomoct a z těchto časných muk vysvobodit mohl. Amen."

            Po vypovědění udělej tři kříže slas, slegs, leo, let, laut lawir a bude všechno zavřeno.“

 

Jak se koně pojmenovávaly.

            Při pročítání starých záznamů je uváděna spousta jmen dobytka. Venkovský lid „křtil“ dobytek a zejména koně roztodivnými jmény. Některá z nich stojí za připomenutí a také za zamyšlení jak jména vznikla. Ale to již nechávám na vás. Já jsem se setkal například s těmito jmény koní: Bělík; Bílá huba; Bradáč; Flíček; Fousek; Hermulík; Hnědý kárník; Holej; Holubec; Hřebínek; Hřivnáč; Kadeřávek; Kolečko; Kolínský (patrně byl koupen v Kolíně); Konopáč; Koza; Lanka; Lysý; Medvěd; Medvídek; Mladý hlaváč; Mlynářek; Paták; Podsební; Pochop; Popílek; Provázek; Pšenička; Ryzka; Sanctus; Severa; Siruček; Sova; Srnka; Starý hlaváč; Šafránek; Šlojíř; Šmolka; Šrámek; Šváb; Valach; Vraná; Vraný; Zoufalý vlček; Žižka (nejspíš byl jednooký); ...

            Jako v starých rodinných jménech a přezdívkách objevuje se mnoho lidového humoru a pozorovacího talentu tak se i při pojmenování dobytka tohoto hojně užívalo. Zevnějšek, nápadná známka, povaha, vada dávala podnět k pojmenování zvířete.

            Během posledních let, v nových časech, dávají se často na jména nazdařbůh, ať se hodí či ne. Jméno nemá pak jiného význam, než jako označení číslem.