Tradice a zvyky kolem hospodářství.

            I když většina zvyků patřilo tradičně k církevním svátkům, mnohé z nich měly také hospodářský podtext, neboť zajistit úrodu bylo v hospodářství to nejdůležitější. Tyto „obřady“, bylo nutno vykonat při zahájení nějaké práci a mnohdy se lišily v různých rodinách. Většinou záleželo na náboženské orientaci jak a kde se konaly.

O senoseči.

            I doba senoseče byla v tradicích lidu podchycena.

            Sena sklizená koncem května si hospodář nesmírně vážil. Hospodyně je dávaly dobytku „jako léku“. Dodržovala se u nás tradice, kdy si mládenci pečlivě hlídali, která dívka šla poprvé v novém roce na trávu. Tu potom polévali vodou, aby nebyla celý rok lenivá.

            Platila pověra, že kdo sekl trávu na Svatodušní svátky, tomu vypadalo tolik vlasů, kolik stébel trávy usekl. Jiná pověra zase platila o trávě utržené na svátek Jana Křtitele. Utrhl-li hospodář, na tento svátek – 24. 6., tři hrsti trávy ze sousedovy louky a trávu hodil na svoji louku, přetáhl tak všechen užitek k sobě.

            Končící senoseče byly dobou, kdy nadcházely žně. A co se říkávalo o seně? Seno, to je posečené kvítí – tráva voňavá. Po prvé je to seno, po druhé otavy.

O dožínkách.

Dožínkový věnec.

            Koncem 19. století bylo době žní podřízeno téměř celé dění městečka. Dostat úrodu z polí bylo prvořadým úkolem, vždyť na tom závisela obživa pro příští rok. Po skončení této práce, kdy se pracovalo od slunce východu do slunce západu bylo nezbytností tuto událost náležitě ukončit a jak jinak než dožínkami. Když byla práce hotova a byl nakládán poslední snop na žebřiňák, děvčata jej oblékla do starších ženských šatů tak, aby představoval tak zvanou "bábu". Tato "bába" byla posazena na samý vrch vozu. Dívky upletly veliký věnec z klasů a polního kvítí a malé věnečky z téhož materiálu upletly pro sebe a ověnčily si své hlavy. Podobnými věnečky byly ověnčeny i hlavy sekáčů. Když mezi ně vstoupil někdo cizí, ihned jej ovázaly povřísly a žádaly tak zvané "výkupné", které bylo určeno na džbánek medoviny nebo chmeloviny.

            Ověnčený žebřiňák projel vždy přes ves a teprve potom do dvora. Celou cestu domácí selská chasa se raduje a výská a většinou je tato cesta posledního snopu za bujarého veselí doprovázena i hudbou. U dvora čeká hospodář a hospodyně, kteří chasu vítají.

            Hospodyně již dříve připravila pohoštění. Magický symbol měly zejména pokrmy z mouky, které symbolizovaly bohatství úrody a měly zajistit, aby pří příští sklizni bylo dostatek obilí. Napekla dožínkové koláče a vdolky, husy, kachny nebo jinou zvěř, která byla v domácnosti dostupná. Než vjel žebřiňák do dvora, zastavil, a jedna z dívek vystoupila a říká: "Panímámo zlatá, otevřete vrata, neseme vám věnec ze samého zlata …" říkanka bývala dosti dlouhá a nejen že vnášela dobrou náladu, ale často si v ní chasa i humornou formou postěžovala. Potom byl předán hospodáři dožínkový věnec, který pověsil nad vchod do stavení.

            Jídlo a pití bylo připraveno, následoval tanec a veselí. Tak probíhaly dožínky u jednotlivých hospodářů, kteří po dokončení té lopoty pohostily nejen svou čeleď, ale také všechny pomocníky. Dá se říci, že jim touto hostinou splácel část mzdy, o který je celý rok šidil.

Zvyk při zakončení mlácení.

            Ještě počátkem 20. století, to se ještě všechno obilí mlátilo cepy, byl u nás zaznamenán zvyk k zakončení mlatu. Tou dobou nastávalo velké soutěžení, kdo bude hotový dřív a kdo později. Zejména mladé, svobodné holky dávaly pilně pozor, kdy a u kterého souseda budou mlátit posledního půldne, nebo ještě lépe poslední „řad".

            To pak si děvčata připravila „pušku". Puška byla spletená ze slaměných vích, jakým se tehdy myla a drhla zem. Do spletence se pak dávala „slepičina", nebo saze. Před dokončením mlácení, se opatrně přiblížily k vratům stodoly, kde se domlacuje, aby hodily „pušku" mlatcům na mlat. Nosily ji výhradně mladé holky, obzvláště má li některá u souseda milého. Se slovy: „Tu máte pušku" vhodila ji mlatcům, když byli v nejlepším, na mlat. Mlatci všichni okamžitě zahodili cepy a běželi za tou, která jim „pušku“ hodila.

            Děvčata ale nečekala na mlatce, až odloží cepy. Jakmile vhodily „pušku" na mlat, vzaly nohy na ramena a rozutekly se na všechny strany, co nejrychleji. Dohoní-li ji tu, která pušku hodila a je-li mladá nebo snad dokonce jeho milá, musí dáti tomuto šťastnému hubičku. Ani ostatní však nepřijdou zkrátka. Hubička žádného neminula. Byla-li to však jeho milá, hoch si vzal ne jednu, ale co mohl. Po případě ji též počernil, dala-li do „pušky" saze. Selka z toho statku potom musela dát tomu, který ji chytil, při nejbližším jídle vejce na másle. Potom se šlo za všeobecného veselí domlacovat.

            Každý si dával pozor, aby neuhodil poslední. To pak puška patřila jemu, má ji pro smích ode všech. Mohl ji dostat i sedlák. Třebaže nikdy nemlátil, „domlacovat" přece přijde poslední půldne, nebo aspoň poslední řad.

            Již se schyluje ke konci. Již v několika úderech skončí mlácení. Zahoří tváře všech. Ve vzduchu visí otázka: „Kdo jen to bude?“ „Jen abych to nebyl já!" Napjetí roste. Již jen asi 8 ran. Čí bude „puška"? Tempo se drží.

            Ještě dvě rány by se měly dáti cepem. Sedlák zdvihne cep a — nenechá ho dopadnout. Kdo udeřil před ním, nečekajíc úskok, má „pušku" a za odměnu - ze všech stran mu zvoní smích.

O době dotěrku a přástek.

            Len býval do nedávné doby jednou ze surovin, který se pěstoval. Domácí přadláctví a tkalcovství se na vesnicích udržovalo ještě delší dobu vedle tovární výroby, byť jako její doplněk, nebo jako domácí pracovníci, kteří doma pracovali pro majitele.

            Sklizeň a zpracování lnu, to bývala především ženská práce. S jejím dokončením bývala také slavnost zvaná „dotěrek“. Nechybělo při ní pohoštění a veselí, i když mnohem skromnější než při skončení žní, při dožínkách.

            Doba „dotěrku“ spadala již do doby kdy se dospělí i mladí scházeli na „přástkách“ na jednotlivých hospodářstvích a chalupách. Doba podzimních plískanic a ukončení hlavních polních prací je k tomu přímo vybízela a naši předkové byli mnohem družnější. To přišel každý se svým přádlem, nebo jinou prací, například motáním nití, strouháním prutů, nebo pletením slaměných ošatek. Při těchto společných sezeních bylo dostatek času na vyprávění, předčítání, zpívání všelikému tomu škádlení, hrám a šprýmům.

            Rovněž draní peří v dlouhých zimních večerech přímo lákala k takovému povyražení. To bývala pec plná děcek, kterým očka jen svítila při představách těch „strašidelných“ příhod o kterých si „staří“ za těch dlouhých večerů povídaly.

            A nebyly to jenom přásky, kdy byla příležitost k přátelskému setkání. Naši předkové mnohé práce prováděli pospolitě, spoléhajíc na sousedskou vzájemnou výpomoc. Každou úrodu bylo přece nutné co nejrychleji dostat pod střechu. Tak například i sušení švestek a vaření povidel bylo tou příležitostí. V době dozrávání švestek byly sušárny v provozu dnem i nocí a mnozí zájemci si v nich mohli sušit své přebytky za vlastní palivo.

            Velice často, jak je uváděno v zápiscích o domácí úrodě na některých hospodářstvích, se při sušení švestek vařila i povidla. Ta se často dělala nejen ze švestek, ale také s příměsí (asi půl napůl) planých trnek. To se ovoce nejprve v sušce nahřálo, aby se dalo lépe zbavit pecek, pak se rozpekli v hrncích (v chlebové peci) a nakonec se v kotli břečka vyvářela za neustálého míchání, aby se nepřipálila. Taková várka povidel bývala zpravidla hotová za den a noc a tak se u ní zajisté vystřídalo mnoho „míchačů“. Toto vaření bývalo lákavým místem, nejen pro děti, ale i dospělí si na ni pochutnávali.

            Horká neslazená povidla se potom lila do hliněných hrnců a po krátkém čase – až se „usadila“ přendávala se do kožených měchů, které se zavěšovaly na půdě. Někdy se musela odsekávat i sekerou, ale taková povidla neztratila nic na své chuti ani po dvaceti letech.     

Přástky.

            Přástky začínaly o adventu a s přestávkami trvaly celou zimu. Schá­zely se při nich nejen ženy a dívky, kte­ré předly na kolovratech, ale rádi s nimi sedávali i muži, vyprávěli a přitom po­píjeli nebo hráli různé hry. Také mládež tyto večery využívala ke společným zá­bavám. O tom, že nebyly vždycky jen ne­vinné, svědčí řada zákazů přástek, kte­ré vydával už od 16. století zemský sněm v Praze a pak až do zrušení nevolnictví snad všichni správci panství.

            Vrchnostem se nelíbilo, když poddaní pili, ponocovali a porušovali tehdejší pravidla mravnosti. Ač hrozili vysokými pokutami i tělesnými tresty, moc neuspěli. Za vydatné pomoci církve se posléze podařilo vnutit venkova­nům určitá omezení, takže se přástky ne­konaly o nedělích a ve sváteční dny. Zákaz platil i pro období půstu a masopust znamenal jejich ukončení.

            A to se muselo oslavit, většinou hosti­nou, tancem nebo maškarním průvodem. Tyto bujaré oslavy byly většinou zapovězeny ženám a proto v některých krajích bylo zvykem vyhlašovat nejlepší pradlenu, královnu dlouhé no­ci, které patřil jako odměna nazdobený vr­koč z těsta.

 

Oslavy ukončení přástek.

            Do masopustních dnů spadaly také oslavy Ukončení přástek. Nazývaly se kužel, rozchodník, kuželové vesele, přeslička, dlou­há noc a podobně. Bývaly zakončeny zvykem „Vrkoč pro královnu“.

 

Vrkoč pro královnu.

            Vel­ké vrkoče měly i několik pater a zhotovo­valy se tak, že se jednotlivé upečené věnce napichovaly nad sebe na špejle a každý další byl vždy o něco menší, takže výsled­ným tvarem byla homole. Měl-li vrkoč pět až šest pater, mohl být vysoký skoro jeden metr. Na špejlích byly navlečeny sušené švestky, ovoce, rozinky, cukroví apod. Po­slední patro nekončilo věncem, ale špej­le byly svázány pentlí a ozdobeny zelenou větvičkou rozmarýny.

O Martinu.

            Jak praví staré české přísloví: „Na svatého Martina (11. listopadu), kouřívá se z komína“. Zpočátku jsem si toto přísloví vykládal tak, že se kouřívá z komína, protože přišla zima. Ale jak již to bývá, byl jsem vyveden z omylu, když se mi dostal do ruky jeden starý sešitek, popisující mimo jiné i tuto dobu u nás v pastoušce. Bylo to proto, že tou dobou panoval v kuchyni mimořádně rušný provoz. Ale vezměme to od počátku.

 

Koláč.

            Ve feudálním období, kdy poddaní museli platit své světské i duchovní vrchnosti různé poplatky, především však úrok za pronajatou půdu. To byl svátek sv. Martina jedním z termínů, k němuž se dávky odváděly. Zpočátku to byly naturálie, především obilí, ale taky mouka, ale i máslo, vejce, med a i někdo „platil“ svými výrobky. Postupně naturálie vystřídaly peníze, ale koláč zůstával dlouhou dobu. Proč koláč? Termín „koláč“ původně neoznačoval pečivo, ale plat nebo odměnu vůbec. Dokonce i v první polovině19. století je tento termín zaznamenám pro odměnu ve formě obilí.

 

Sypání.

            K svátku sv. Martina vypláceli usedlí občané odměnu obecnímu pastýři, který jim společně pásl dobytek. Jako odměnu dostával sypané obilí, proto se říkalo, že na Martina bylo „sypání“. Sypání – to nebyla jen odměna, bývala tímto termínem označována i hostina, která se konala na závěr. Vystrojit ji musel pastýř se svoji ženou. Nesměly na ní chybět pečené husy, které už několik týdnů před tím vykrmoval. Husy si sám nechoval, byla to odměna domkařů, za to, že jim pásl dobytek. Domkaři se však hostiny zúčastnit nemohli, to bylo výsadou sedláků a chalupníků. Sedláci však na hostinu přispívali nanejvýš chlebem, nebo jiným pečivem. Obvykle však nezůstalo jen při něm a husách, chystala se i jiná pečínka, hlavně ze skopového, ale i vepřové se občas peklo. Dostatek nápojů – medoviny, piva a vína – bylo vždy pořízeno na „útraty“ obecní pokladny. Ostatně medovina a víno odedávna patří k oslavě sv. Martina.

 

Martinské podkovy.

            Svátek sv. Martina obecně, to bývala doba kdy se drželo posvícení, kdy se dávalo pohoštění a poskytovaly odměny chase za jejich celoroční práci. S tímto svátkem je spojen i specielní druh pečiva. Byly to velké zahnuté rohlíky, obvykle plněné mákem, pro jejich tvar a dobu se jim říkalo „Martinské podkovy“. Původně je dostávala chasa, která ten den odcházela ze služby a byly součástí celoroční odměny. Později, kdy význam čeledi poklesl a s jejím zánikem vůbec, se peklo toto pečivo pouze na památku svátku, nejednou jako velice kvalitní pečivo umně zdobené. V době nedávno minulé zbyly z toho všeho pouze „Martinské koledy“, i ty však pomalu smazává čas. 

 

            Jistě existuje i řada dalších zvyků kolem hospodářství které zde nejsou podchyceny. Postupně budou doplňovány a prosím i o vaši pomoc. Pokud znáte některé hospodářské tradice, prosím napište. Za všechny čtenáře vám děkuji Ježek brtnický.