Pověry

Lidé jsou k pověrčivosti náchylní z podstaty. V primitivních společnostech byla víra v magickou moc základem obřadů. Složitost života způsobuje, že pověry nechybějí ani v našem každodenním životě. Pověrčiví lidé se domnívají, že uskuteční svá přání nebo zaženou nějakou obavu „předepsaným“ činem nebo slovem (klepáním na dřevo, házením soli přes rameno). Nebo pověra v amulet přinášející štěstí: nositel amuletu si pamatuje všechny pozitivní události, které se přihodily když měl amulet u sebe, a spojuje je s přítomností amuletu a podvědomě zapomíná na všechny negativní události. Proto si lidé potrpí na různé předměty pro štěstí, které nosí u sebe: zaječí pacičky, čtyřlístky, ale i třeba koňské podkovy.

Jsme na území slovanském - kolébce nejznámějších a nejstarších pověr. Slované byli odjakživa velmi pověrčiví a také velmi neochotní přejít k víře v boha. Bez pověr se v zemích Koruny České neobešlo téměř nic. Počínaje zrozením nového života, kdy se rodičkám na nohu přivazovalo supí péro či při dětské padoucnici se dětem na krk vázala tři zrnka z pivoňky. V časech moru venkované uhasili všechny ohně ve vesnici a vyšli před východem slunce k lesu, kde zapálili posvátný oheň. S ohněm dělali neuvěřitelné cavyky v podstatě pořád. Například i krb musel mít své místo jak kázala pověra. Hospodář sypal na zem ječmen, a tam, kde zrníčka ležela klidně, tam mohl být oheň založen. Ovšem snad nejslavnější jsou pověry o lásce. Děvčata například doufala, že se do nich chlapec zamiluje, když si obličej utře šátkem, který měla předtím na těle. Používalo se ale i třeba nepřiliž vábné vymočení se do boty milovanému či milované.
Pověry od dávných generací přežívají hlavně zásluhou tradice. Uchovávají se především ve formě přísloví, pořekadel a bájí. Proto jsou zvláště živé na venkově. Pověra se někdy omezuje jen na výklad (zdánlivě) nevysvětlitelného jevu, jindy v souvislosti s tímto jevem vede k určité činnosti. Také různá povolání a profese mají své zvláštní pověry (rybáři, myslivci, námořníci). Pověra bez rozumných důvodů přiřazuje věcem a dějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost. Tak například: ovlivňují chování: jak uhranout nápoj lásky, vysvětlují jak něco vzniká – nemoc je důsledkem uhranutí, zamezují působení nadpřirozených sil - ochrana před uhranutím, ochrana před konkrétním jevem: jak zabránit otěhotnění, odhadování budoucnosti – bude mít smůlu nebo naopak, různé návody pro… aby… a které se často váží na konkrétní předměty.

I když v posledních letech je snaha za hlubším poznáním životních procesů a člověk již zdaleka tak není svázán s přírodou, jak tomu bývalo dříve. Naši předkové přírodu bedlivě pozorovali, tvořili si o ní určité představy a mnohým zvířatům přidělovali lidské vlastnosti, stejně tak, jako určitým jevům v přírodě. To co si nedovedli vysvětlit přirozeným způsobem, to připisovali nadpřirozeným silám. Dnešní doba pověry zcela zapudila a zastaralý náhled věda vysvětlila. Pověry jsou silnější než logika s vědeckým základem a vycházejí z životního postoje jednotlivce. Mnozí lidé srovnávají pověry s bezděčnou duševní reakcí, kterou si člověk nese v sobě jako součást dědictví po předcích.

I když mnohé časem z podvědomí lidí vymizelo, to málo, co se zachovalo si zasluhuje zaznamenání a připomenutí. Pověry si lidé vymysleli proto, aby přivolali štěstí, nebo alespoň našli "obětního beránka", na kterého mohou svést své neúspěchy. Nemusíte v ně věřit, ale přiznejte si, že vám není příjemné když vám přeběhne přes cestu černá kočka. A co rozbité zrcadlo? Je to smůla?

Hluboce zakořeněné zůstávají zejména tyto skutečnosti přinášející štěstí:

- potkám-li kominíka, chytím se za knoflík abych měl štěstí

- i střepy znamenají štěstí

- i sedmu považujeme za šťastné číslo

   a nebo ty, které údajně přinášejí smůlu, jako:

- rozbité zrcadlo – kolik je to smůly

- i pátek třináctého – nebývá zrovna šťastný den

- převržená slánka – rovněž ne zrovna štěstí. 

 

            Podívejme se společně na nejznámější předměty spojené s pověrami:

Pověry a předměty.

Amulet

Amulety byly a doposud jsou pro mnohé předměty, které mají zastavit zlo a podpořit dobro.. Amulet ale musí zůstat v poli působnosti dobra nebo zla, protože jeho možnosti jsou omezené. Proto amulety nosí lidé při sobě, ukládají je u vchodu do domu a na podobných místech.

Existují přírodní i vyrobené amulety a mezi nimi je značný rozdíl. Přírodní amulet je předmět každodenní potřeby, který kromě své funkce plní ještě roli ochránce – například podkova. Může to být i část nějakého celku, třeba králičí packa.

Vyrobený amulet je předmět k tomu účelu už zhotovený. Pro křesťany to může být křížek, pro židy pergamenový svitek, hamsa(ruka) pro muslimy a soška Buddhy pro buddhisty. Takový předmět slouží jako amulet.

Existují amulety, které působí i zvukem, například zvonek zavěšený nad vchodem do domu či píšťalka na střeše, která se při větru rozezní. Jiné amulety působí vůní.

U amuletu záleží na barvě i materiálu, z něhož je zhotovený. Podkova musí být železná, ale zlatý zvonek má větší sílu než železný.

Mnoho amuletů pochází ze světa rostlin a zvířat – červená paprika například chrání před uhranutím.

Dobrými amulety pro štěstí jsou i různí ptáci a ryby.

Bouře, blesky a déšť

Staré pověry nabízejí mnoho znaků z přírody, jak poznat, že se blíží bouře, blesky a déšť.

Černý oblak ve tvaru vejce je znamením pro zvlášť silnou bouři.

Jestliže fouká vítr a najednou ustane, lze očekávat, že po chvíli zesílí a přejde ve vichřici, která vyvrací stromy a potápí lodě na moři.

Jestliže kohout začne kokrhat ještě před prvnímu paprsky, před rozbřeskem začne hustě pršet.

Jsou-li u břehu vidět želvy,ryby a ptáci a chovají se klidně, přichází bouře. Pokud se na klidné hladině za bezvětří vznáší pěna, od moře přijde silný vítr. Zlatavý věnec kolem mraku předpovídá silný déšť s bouřkou.

Když měsíc zdobí světelný kruh, přijde vítr od moře. (u nás se říká, že měsíc táhne vodu a bude pršet)

Když se hejna ryb drží u hladiny, přijde silná bouře od severu. Je-li v mlze vidět zablýsknutí, je to neklamným znamením blížící se bouře.

Když vítr změní směr, je to znakem blížící se bouře. Pakliže jsou oblaka zbarvená rudě ještě hodinu po západu slunce,přižene se od severu silný vítr.

Pokud na noční obloze září hvězdy, ale v jednom směru jakoby měly zavřené oči, lze odtamtud čekat bouři.

Slunce se noří z ohnivého moře, od západu přijde bouře.

Světlo na vodě, když na obloze není slunce ani měsíc, znamená, že je potřeba se připravit na vichřici.

Číslo sedm

Pověr souvisejících s číslem sedm také najdeme hezkou řádku. Svět byl stvořen za sedm dní a sedmý den je považován za vynímečně šťastný. Podle některých pověr se lidské události odehrávají v sedmiletých cyklech. Každý sedmý rok dochází k obratu. Vychází to pravděpodobně z vyprávění uvedené v Bibli: „O Josefovi a jeho sedmi tlustých kravách a sedmi hubených.“ Číslo sedm se považuje nejen za šťastné, ale i magické. Tak zřejmě vznikla pověra, že sedmé dítě v rodině je nejšťastnější. Sedmé dítě se v mnohých dřívějších společnostech stávalo uznávaným šamanem. Když se sedmému dítěti narodí sedmé dítě, je prý pravidlem, že je obdařeno léčitelskými schopnostmi a citem pro vnímání nadpřirozených vlivů. Ale i pro obyčejné prvorozené dítě prý platí pověra, že pokud jeho datum narození (sčítá se rok, měsíc a den) bezezbytku dělitelné sedmi – je to znamení jeho vynikající budoucnosti. A tak nezbývá, než věřit, že sedmička je opravdu šťastným číslem.

 

 

Kočka

Ve starém Egyptě byly kočky uctívány a byly jim vzdávány božské pocty. Schopnost vidět za šera je v očích Egypťanů činila nadpozemskými. Kultovní vztah ke kočkám prochází dějinami všech národů. Nástup křesťanství a nejen v Evropě ukončil dobu uctívání koček. Od 15. století tvrdila církev, že se satan projevuje v podobě černé kočky a takto navštěvuje lidi. Církevní učení uvádělo, že úzký vztah člověka ke zvířeti – to je Satanovo nabádání. Začala doba pronásledování čarodějnic a u čarodějnic se věřilo tomu, že se až devětkrát dokáží převtělit v kočku a uniknout tak smrti. Odtud možná pramení vznik pověry o devíti životech kočky. Dodnes zůstává, že v každé pohádce je čarodějnice doprovázena vždy černou kočkou jakožto představitelkou zla. Jedna z mnohých pověr o kočičích zlých magických vlastnostech je to, že se kočky z okolí scházejí, co by čarodějnice, na kočičích sněmech. Není to ale obyčejné kočičí páření, kdy se scházejí kočky a kocouři z celého okolí? Kočka je zvíře noční a vede zcela samotářský život.

V mnohých pověrách je kočka obrazem lsti a falše, snad proto, že kočka sice s člověkem žije, ale nedá si poroučet jako pes. Ale i když  je kočka zvíře zlé a lstivé a v pohádkách představuje většinou pouze zlo, je miláčkem dětí. Ale stejně je povahy nevděčné, klidně škrábne ruku, která ji hladí. Odtud snad úsloví o nevděčném člověku „“Škrábe jako kočka“. Známé je také to, jak si pohrává s ulovenou myší, než ji zakousne. Tak asi vzniklo úsloví o člověku, který druhého udržuje v nejistotě: „Hraje si s ním, jako kočka s myší.“ Kočka je také ale obrazem čistotnosti – panenka „Ulízaná jako kočička“ je čistá a pěkně učesaná. A tak prostě kočka – je kočka. Dráždit ji tak proškrábe a přináší smůlu. Jak z pohledu dějin vyplývá, soužití kočky a člověka se pohybovalo od zbožňování a uctívání k nenávisti.

Magická slova

Některé pověry se váží na magická slova.  Tato slova fungují prý jako magické zaříkávadlo a stačí na ně jenom pomyslet, nemusí se ani vyslovit. Magická slova byla ve šech zemích velmi rozšířená. V dřívějších dobách platila pověra, že pouhé zaříkadlo - slovo – mělo velikou moc. Jedním z nejznámějších je abracadabra. Původně snad pochází z židovské kabaly. Věřilo se, že největšího účinku dosahuje psané ve tvaru pyramidy. Píše se tak, že na každém dalším řádku se ubere poslední písmeno. Obvykle se nosilo napsané na pergamenu zavěšené v nějaké schránce na krku. Takto psané působilo proti nemocem. Pokud se začalo psát od prvního „A“ a rozšiřovalo se, s každým přibývajícím písmenkem se získával větší zájem milované osoby. Podle židovského učení vyjadřuje jednotu Otce, Syna a Ducha Svatého. Od 17. století se tato pověra v magickou moc slova začíná objevovat ve tvaru kosodélníku. Začíná psaním „A“ postupně se rozšiřuje ke středu, kde má podobu celého slova a postupně se zkracuje až zase končí „A“.  V době posledních několika generacích se posunuje toto slovo spíše do oblasti kouzel a magie. V dnešní době je známe spíše díky pohádkám jako kouzelné zaříkadlo.

 

 

Podkova

Většina lidí je přesvědčena, že podkova je silným amuletem pro štěstí. Pečou se svatební dorty ve tvaru podkovy. Podkova a kovář patří nerozlučně k sobě. Podkova a kovář – obojí má dle našich předků magickou moc poskytující ochranu. Podkova také připomíná srpek měsíce a ten má rovněž magickou moc. Podkova se připevňuje sedmi hřeby a číslo sedm má rovněž magickou ochranitelkou moc. Ale proč bývá podkova přibitá nade dveřmi? Původ této pověry musíme hledat již ve starém Řecku. Tam bývalo zvykem připevnit podkovu nade dveře, kde chránila před uhranutím. Zvlášť prý velkou silou vyniká podkova nalezená u cesty. Podle pověry dokáže pohltit démona byť se jen přiblíží. Podle jiné pověry je do podkovy soustředěna energie ohně, kovu a kovářského umu a tyto energie dokáží zahnat démony. Traduje se historka, že jednoho dne se objevil v kovárně ďábel a nabízel kovářskému učedníkovi zlatou minci za to, že mu na kopyto připevní podkovu. Učedník podkovu nažhavil, údajně proto aby ji přizpůsobil kopytu, ale potom místo přitloukání ďábla chytil a rozžhavenou podkovou ho přiměl k tomu, aby již nikdy nepřekročil práh toho domu, kde nadedveřní visí podkova. 

 

 

Talisman

Talisman je jedním z nejmocnějších „nástrojů“ k magické sebeobraně. Talisman je předmět, který se rituálně připravuje či upravuje, aby se dosáhl určitý výsledek. Rituál má nabít talisman silami a vlastnostmi, jenž vedou k požadovaným cílům. Rozdíl mezi talismanem a amuletem je v tom, že amulety nosíme kvůli ochraně, zatím co talismany jsou vyrobeny a magicky nabíjeny k určitému účelu. K tomu, aby fungovaly se nemusí nosit na holém těle. Talisman je tedy uměle vyrobený předmět vybavený magickými schopnostmi, zvlášť odvracet zlo, od jeho majitele, a naopak mu přinášet dobro, štěstí, peníze,...

Nejznámějšími talismany jsou:

Talisman k ochraně bytu - Musíte se vydat na statek, náhodně najít zapomenutou podkovu. Podkovu si vezměte domů a pověste si ji nad domovní dveře. Váš dům bude chráněný před zloději a pobudy.

Talisman k přátelskému naladění soudce - Tento talisman má být k spřátelení soudce při vaší soudní při. Napište na pergamen ve dvou kruzích.- Vnější kruh : Nebesa mne ochraňují ode všeho zla a ignorance. - Vnitřní kruh: Ochraň mne před nespravedlností a ignorancí.

Talisman k rozšíření vašeho sebevědomí - Tento talisman zajišťuje dokonalost v psaném a slovním projevu. Je to sluneční záře ve zlatě ( nebo v topasu ) a s uprostřed vyrytým černým hadem.

Talisman k uchování mladosti - Udělejte si talisman z kořene přestupu (rostlina) a noste jej na holém těle.

Talisman k uchránění před skandálem - Tento talisman zabraňuje všem trapasům. Noste sebou malé pouzdro z černého saténu, ve kterém bude prasečí kůstka, bobkový list, bílé pírko a kousek zauzlované černé nitě.

Talisman ke zbavení se strachu z duchů - Když na vás přijde strach vezměte si bobulku vanilky a do pravé ruky špetku soli.

Talisman na ochranu zdraví - Když potřebujete své zdraví ochránit, noste sebou snítku pelyňku.

Talisman pro cesty - Musíte-li se vydat na cesty (platí i v dnešní době pro letadla) existuje jeden talisman, který je velmi účinný. Sežeňte si zlatý plátek do tvaru mince (kruhu). Vyryjte si na něj nebo si nechte u zlatníka vyrýt - "Klidně, bezpečně pod dohledem božího oka."

Talisman pro překonávání neshod a nedorozumění v přednesu slova (komunikační talisman) - Tento talisman je afrického původu. Je to lev s koulí v tlamě. Musí být ze zlata.

Talisman pro výdrž – Celý den jste ve spěchu - nestíháte a chcete-li stihnout vše rychle, kupte si talisman - řetízek s letícím ptákem. Měl by být ze stříbra nebo bílého emailu.

Zrcadlo

Zrcadlo ve své původní podobě – to byl odraz v klidné vodní hladiny. Vodní hladina odrážející podobu, to byl nástroj bohů. Ukazovali se tak obyčejným smrtelníkům a tak jim zjevovali svoje poselství. Tak se zrcadlo stalo posvátné. Kdysi dávno nebyla zrcadla ze skla, ale z leštěného kovu. A první skleněná zrcadla byla nesmírně drahá, proto rozbité zrcadlo mělo takový význam. V zrcadle vidí každý sám sebe bez přetvářky. V zrcadle ale není vidět ďábel, to proto, že nemá duši. Stejně jako upíři, démoni a čarodějnice. Podle pověry právě duše je to, co se zjevuje v zrcadle. Proto zrcadlo má být zarámované, aby se ďáblovi zamezilo přístupu k ní. Z toho důvodu se v domě, kde někdo zemřel zakrývala všechna zrcadla. Jen tak se zabránilo tomu, aby byla v zrcadle duše uvězněna a nemohla by odejít do ráje. Jiná pověra zase tvrdí, že se zakrývají proto, že duše mrtvého v nich hledá další duši. Proto zbožní Židé otáčejí zrcadla ke stěně. Pověr o zrcadlech je strašná spousta. Téměř všeobecně se věřilo, že rozbít zrcadlo je špatným znamením. Tomu, komu se to poštěstilo, se má připravit na sedm let neštěstí. Proč právě oněch mystických sedm let. Je to doba potřebná k obnově duše. Tak jako na všechny smůly i na tuto existuje pomoc. Opravdu ale všechny střepy musíme zakopat hluboko do země. Pak je tady ještě jedna pověra vztahující se k rozbitému zrcadlu – ta tvrdí, že v tom domě někdo do roka zemře. Střepy zrcadla jsou prý výsledkem bolesti ze smrti, kterou zrcadlo ukázalo. I tato pověra se dá odvrátit a to tak, že před zrcadlem obětujeme nějaké domácí zvíře – nejlépe kohouta (snad proto, že vítá nový den, nový život). 

Ale našlo by se jich mnohem více.

 

Pokud vás pověry zaujaly, tady najdete ty nejznámější:

Pověry o…

Vánoční a Novoroční pověry.

Aby včely měli med, stačí prý dát pár drobků z vánočky před úl.

Drůbež bychom na Nový rok vůbec neměli servírovat, aby nám neuletělo štěstí.

Je zvykem, že se prostírá jeden talíř a příbor navíc do sudého počtu.

Kdo nikomu nic na Štědrý den nedaruje, přijde na mizinu a dočká se bídy.

Kdo se celý den až do východu první večerní hvězdy postí, zaručeně spatří na stěně zlaté prasátko.

Kdo si pod štědrovečerním stolem bos šlápne na sekeru, toho nebudou bolet nohy a celý rok zůstane zdráv.

Když hospodyně připálí vánočky. Bude o vánocích stonat.

Když se nohy štědrovečerního stolu obtočí provazem, domu se celý rok vyhnou zloději.

Když v noci na Boží hod vystřelíte z pušky směrem k Měsíci – přináší to štěstí.

Kouzelnou moc prý mají vejce snesená 25. prosince a také chleba upečený ve stejný den.

Mák daný na Štědrý den slepicím zaručí, že dobře ponesou.

Mince nebo rybí šupina položená pod talíř přináší do domu peníze.

Mnohé dívce napoví, okrájí-li slupku z jablka a hodí ji za hlavu. Kterému písmenu se pak bude nejvíc podobat, to je začáteční písmeno jména jejího nastávajícího.

Na studnu se má o Štědrý den zaklepat, aby byla dobrá voda.

Na Štědrý den nepiště nikomu zamilované dopisu, jinak vše špatně dopadne.

Na Štědrý den nepište své milé - milému zamilované psaní, jinak by to mohlo znamenat rozchod.

Na Štědrý den před večeří se dává za okno miska s vodou. Zmrzne-li do rána a roztrhne-li mráz misku, ztratí se toho roku voda ve studni.

Na Štědrý den se nemá nic vydlužit, jinak se přivolá bída s nouzí.

Na Štědrý den se nemají čistit stáje. Dobytek by pak kulhal.

Na Štědrý den se nesmí čistit chlévy a stáje, aby dobytek nezačal kulhat.

Na Štědrý den se nesmí prát, přináší to smůlu a neštěstí do domu.

Na Štědrý den se nesmí prát, přináší to smůlu.

Novoroční den v neděli - mírná zima, úrodné jaro a větrné léto.

Novoroční den v pátek - nutno se obávat očních nemocí, také lidé budou hojně mříti a dokonce i hrozí válka.

Novoroční den v pondělí - krutá zima a vlhké jaro, povodně a těžké nemoci.

Novoroční den v sobotu - málo obilí i větrů, mnoho ovoce i zimnic.

Novoroční den v úterý - zima bude ještě krutější, ale zato úrodný rok.

Novoroční den ve čtvrtek - mírná zima, větrné jaro, parné léto, krásný podzimek, mnoho ovoce a hojnost obilí.

Novoroční den ve středu - příznivý rok, mnoho vína, ale žádný med.

Od štědrovečerní večeře až do půlnoční mše se nesmí chodit přes pole. Kdo prý tento zvyk poruší, do roka zemře.

Od večeře se nikdy nemá vstávat, mohla by přijít kmotřička Smrt.

Po štědrovečerní večeři ukrojte kus pečiva z pšeničné mouky a kousek žitného chleba. Potom jimi obložte čepel nože z obou stran. O Třech králích se na nůž podívejte.Na které straně nůž zrezivěl, toho obilí by mělo být příští rok nedostatek.

Po večeři je dobré hodit střevícem za hlavu. Bude-li ukazovat špičkou k východu, půjde svobodná dívka do roka z domu.

Pod štědrovečerní stůl postavíte skleničku vody.Jestliže po večeři vody ubude, bude v novém roce sucho,  přibude-li vody, bude rok mokrý.

Pokud dívka v dřevníku popadne náruč polínek, přepočítá je a jejich počet je sudý, vdavky jsou na cestě.

Pokud se muž chce ženit, stačí zatřepat plotem v tiché krajině. Odkud se ozve jakýkoliv zvuk, odtud přijde jeho milá.

Pokud se při rozkrojení jablka objeví hvězdička, znamená to štěstí a zdraví. Pokud se objeví křížek, přijde nemoc nebo smrt.

Pokud žena čeká miminko, je dobré vyčkat prvního návštěvníka do domu o Štědrém večeru. Jde-li o muže, narodí se chlapeček.

Před půlnoční mší se nesmí šít, plést - protože by pak myši dílo zničily.

Před spánkem snězte celého slanečka. Potom než si půjdete lehnout, už nesmíte promluvit. Sklenku vody k uhašení žízně, by vám měl ve snu podat váš budoucí manžel.

Psovi, kocourovi, houserovi a kačerovi je dobré dát česnek, aby byli ostražití.

Sníš-li při štědrovečerní večeři kousek okoralého chleba, bude se tě držet štěstí.

Štědrý den v neděli - teplá zima bez prodlení.

Štědrý den v pátek -  tuhá zima bez prodlení.

Štědrý den v pondělí - dobrá úroda, hodně medu.

Štědrý den v sobotu - málo ovoce, ale vydaří se žito.

Štědrý den v úterý - bude hodně vína a obilí.

Štědrý den ve čtvrtek – velmi úrodný rok, , jenom vína prostředně.

U štědrovečerního stolu rozhodně nemá být lichý počet stolovníků, lichého by si odvedla Smrt.

Vdavekchtivé děvče má na Štědrý den jedinečnou příležitost. Stačí, když tajně sebere devět patek od vánoček a do roka je pod čepcem.

Večer před Štědrým dnem si položte k posteli ořech. Po probuzení ho rozlouskněte a snězte. Po celý rok by vám měly dát pokoj blechy a štěnice.

Vhodit do vzduchu hrst mouky se také údajně vyplatí, Meluzína bude mít z čeho vařit kaši dětem.

Vyjde-li svobodná dívka při přípravě večeře ven z domu, určitě potká muže, který je jí souzen. Vdavky se uskuteční, obejde-li dívka devatero stavení a z každého přinese skrojek vánočky.

Zajímavé je sledovat na Boží hod vítr: od západu prý přinese mor, od východu válku, od půlnoci hlad a od poledne dobrý rok.

Zaklepá-li dívka na kurník a ozve se kohout, veselka je jistá.

Zatřese-li dívka bezem, ozve se pes z té strany, odkud přijde její milý.

Zbytky od večeře zakopeme ke stromům, aby měly dostatek ovoce.

Pověry o svatebních šatech.

Jestli že si nevěsta oblékne modré nebo fialkové šaty. Obě tyto barvy se považovaly za symbol nesouladu a nebezpečí, že manžel bude ženu bít. Oblékne-li černé šaty, riskuje, že bude v manželství nešťastná.

Když nevěstina matka nebo sestra oblečou stejnou barvu šatů jako nevěsta tak je to smůla veliká.

Když se nevěsta ozdobí zlatem a pravými perlami - ,,perličky - slzičky".

Když si nevěsta před svatbou vyzkouší svatební oblečení včetně doplňků a prohlédne se v zrcadle tak nebude v manželství šťastná.

Když si nevěsta schová do střevíčku malý penízek pro štěstí, přidá jetel, aby láska vydržela, a cukr do rukavice na sladký život.

Když si švadlena při šití šatů pro nevěstu píská přináší to novomanželům smůlu.

Když švadlena v den svatby na šatech dokončí poslední detail, například přišije knoflíček, tak to přináší štěstí.

Nevěsta by neměla šít svatební šaty sama, jinak manželství dlouho nevydrží.

Šije-li si nevěsta sama šaty, kope prý manželství hrob.

Ženich měl vidět šaty nevěsty až těsně před obřadem.

Pověry v období před svatbou.

Je-li v rodině více dcer tak rodiče nechtějí dopustit, aby se mladší z nich provdala dříve než starší. Věřilo se, že by ji ,,zavázala uzlíček", a ona by se pak již neprovdala.

Na svatého Ondřeje (30.11), si děvčata ulomila višňovou větvičku, zasadila do hlíny a každý den zalévala vodou. Vykvete-li větvička na Štědrý den, může dívka vážně přemýšlet na svatební šaty. Té dívce, které větvička nevykvete se ten rok nevdá.

Nevěsta by neměla slyšet svoje ohlášky v kostele - nedařilo by se drůbeži a také by byla v manželství nešťastná, měla by hluché děti nebo by nežila s manželem v harmonii.

Nevěsta by neměla vidět svoji kytici dříve než o svatebním dni, kdy ji ženich přinese.

Nevěsta by si sama neměla péct svatební dort, svatební koláčky a ani jinak pomáhat s pečením, nechce-li mít plačtivé děti a nouzi v manželství.

Pokud má nevěsta ještě sestru, neměly by se obě vdávat ve stejný den - prý to přináší smůlu.

Pokud si muž a žena potřásají rukama a ruce se jim zkříží, znamená to blízkou svatbu.

Při pečení svatebních koláčků by se měla nevěsta projít po kuchyni, uždibnout kousek těsta a ten hodit na zem, aby měla děti.

Pověry o svatbě.

Aby manželství bylo plodné, pochová nevěsta dítě nebo pohoupe kolébku.

Během obřadu prý svatebčané pozorují, na čí straně - nevěsty či ženicha - hoří temněji svíce, a usuzují z toho, kdo koho přežije. Hoří-li svíce rovně a klidně, budou prý snoubenci šťastně a dlouho živi.

Družba přináší přes práh i družičky, aby novomanželům do domu nenanesly smůlu.

Družičky bývaly přibližně stejného věku jako nevěsta, oblékly si šaty podobné jako nevěsta, aby zmátly zlé duchy, kteří se od rána snažili svatbu překazit nebo co nejvíce pokazit, a to neúnavně až do samého večera.

Házení rýže na novomanžele pochází z Asie symbolizuje plodnost.

Hluk v dávných dobách zaháněl duchy. Proto by měl ženich být doprovázen do kostela za hlukotu střelby či jiným hřmotem.

Jestliže je ve svatební den deštivo říká se že novomanželům prší štěstí.

Jetel v botě prý přináší trvalou lásku (nemusí moc vykukovat).

Kdo komu první u oltáře šlápne na nohu, bude vládnout v domácnosti.

Kdo při svatební noci nejdříve usne, také první zemře.

Kdo sedí na hraně stolu, ten prý zůstane sedm let svobodný, kdo je podmeten, ten se prý nevdá a neožení.

Kdo spatří svůj protějšek ve svatební den jako první, tak bude mít navrch v manželství.

Kdo ze snoubenců k oltáři přiklekne jako první, ten prý bude toho druhého poslouchat.

Když nevěsta nadobro opouští svůj domov, měla by smočit své střevíčky v horké vodě a tou samou vodou polít práh, aby přilákala novou svatbu do rodiny. Prý se svatba domluví dříve, než práh oschne.

Kro říká nahlas slib knězem předříkávaný, prý se jen tak něčeho v manželství nezalekne.

Které družičce se ukrojený kousek ze svatebního dortu na talířku převrátí, ta se prý do roka vdá, anebo zůstane sedm let neprovdaná.

Lásku v manželství zajistí čtyřlístek v botě.

Manželům se nevyhne bohatství když si dá nevěsta do svatebního střevíčku minci.Přidá-li i čtyřlístek, manželství vydrží na věky.

Mince schované do bot přinášejí snoubencům bohatství.

Na hostině by nevěsta již plakat neměla - prý by si odplakala požehnání.

Na povoz odvážející novomanželé by se měla přivázat stará bota, případně by se staré boty měly po novomanželích házet.

Nechce-li mít nevěsta v manželství nouzi, neměla by péct svatební dort a ani svatební koláče.

Nenoste šperky s modrými kameny. Symbolizují modřiny, kterých se dočkáte od manžela.

Nevěsta bude mít v manželství navrch, když ve svatební den spatří ženicha dříve než on ji.

Nevěsta by měla celý svatební den jen z jídla uštipovat (vaše nervozita způsobí, že nebudete mít na jídlo ani pomyšlení, a proto není těžké tradici vyplnit).

Nevěsta by měla mít oblečeno ve svatební den všechno nové, což má symbolizovat nadcházející novou etapu života. Dále by měla mít něco vypůjčeného, v zásadě od šťastného člověka a nesmíme zapomenout na věc starou, často jí bývá nějaký šperk, který si rodina předává z generace na generaci a v neposlední řadě něco modrého, což bývá novomanželem oblíbený modrý podvazek.

Nevěsta by neměla na své svatbě plakat kvůli hádce se ženichem, prý by měla uplakané manželství. Výjimkou jsou slzy dojetí při obřadu.

Nevěsta by neměla nosit šperky s modrými kameny. Symbolizují modřiny kterých se dočká od manžela.

Nevěsta za záda hází svatební kytici. Kdo ji první chytí, bude mít svatbu jako další v pořadí.

Nevěsta, která vykročí pravou nohou, bude mít doma navrch.

Novomanželé mají jíst z jednoho talíře, což symbolizuje vzájemnou harmonii.

Novomanželka by měla vstoupit do domu hlavním vchodem a má-li se vyhnout neštěstí, měla by práh překročit pravou nohou a nesmí se prahu dotknout. Je prý lepší, když ji manžel přes práh bezpečně přenese - existují pro to tři vysvětlení: 1.  Nevěsta musí být přenesena vzduchem, aby se za ní do nového domu nevloudili zlí démoni, kteří se na ni přilepili v domě jejích rodičů. 2. Nevěsty původně poprvé do nového domu vstupovaly oknem, protože překračování prahu se spojovalo s momentem, kdy někdo umřel (zesnulý byl vynášen z domu přes práh). 3. Další vysvětlení se týká vysoko umístěných oken, kam není možno vylézt, a proto novomanželé svoji ženu přes práh přenáší, aby se prahu nedotkla, třeba klopýtnutím.

Podle počasí první den po svatbě se usuzuje na budoucnost ženichova života. Počasí druhý den po svatbě vypovídá o společném životě v manželství. Například se říká, že pokud rostou houby, budou novomanželé chudí.

Podle počasí ve svatební den se usuzuje na budoucnost nevěsty v manželství: jasný den - radost v manželství, vítr - větroplašství, jasné slunce - harmonické manželství, zatažená obloha a bouřky - hádky, déšť - slzy smutku i radosti, sníh - požehnání a bohatství.

Pro hojnost peněz v manželství se dává do levé boty mince.

Prstýnek tvaru kroužku má vyjadřovat lásku věčnou a dlouholetou. Zlato se používá pro svoji vzácnost a proč prsteníček na levé ruce? Protože tudy přece teče krev přímo do srdce…

Prý šťastná to nevěsta, na kterou svítí slunce.

Přenese-li ženich v náručí nevěstu přes práh nového bytu či domu ochrání nevěstu před zlem v novém prostředí.

Rýže, kterou hází svatebčané na novomanžele, symbolizuje plodnost.

Snoubenci, ač spolu již třeba bydlí, nemají předsvatební noc strávit v jednom domě.
Střepy přináší štěstí. Na svatbě má nevěsta rozbít talíř. Zamést střepy už musí samozřejmě manžel.

Svatební dort by měla nevěsta ochutnat, byť jedním soustem, aby manželství vydrželo.

Svatební šaty nevěsty by měly obsahovat něco starého, nového, vypůjčeného a modrého.

Svobodná žena, která chytí kytici nevěstou hozenou, do roka se také vdá.

Svobodné ženy a dívky sledují moment, kdy se během hostiny nevěsta poprvé zvedne ze své židle čerstvé novomanželky, aby usedly na její místo. Která to první postředne a udělá, ta se první vdá.

Ten, kdo opakuje slib předříkávaný knězem skutečně nahlas, se jen tak něčeho v době následného spolužití nezalekne.

Ten, kdo po svatbě něco koupí jako první, prý bude rozhodovat o financích (s družičkami se často domlouvalo, aby měly u sebe nějakou drobnost, kterou si od nich při východu z kostela ženich nebo nevěsta mohli koupit).

Vládu v domácnosti prý převezme ta nevěsta, která od oltáře vykročí pravou nohou.

Za dobré znamení se nepovažuje, rozbije-li se vůb cestou na obřad nebo z obřadu, stejně tak nechtějí-li zapřažení koně vyjet. Bílí koně zapřažení do svatebního kočáru prý nenosí štěstí do rodiny.

Za šťastné znamení se považuje, svítí-li slunce v momentě, kdy si snoubenci říkají ,,ANO".

Za štěstí se považuje, potká-li mladý novomanželský pár cestou z obřadu lejno, a nejlépe když do něj nevědomky šlápne.

Ženich by měl nevěstu přenést přes práh na hostinu a do nové domácnosti, aby vyplašil zlé duchy, kteří chtějí zmařit dobré vyhlídky na plodnost a blahobyt.

Ženich by měl nevěstu přenést přes práh nového domu, aby se v její dlouhé sukni dovnitř nedostali také zlí duchové.

Ženou ,,pod pantoflem" bude ta nevěsta, která vykročí z kostela levou nohou.

 

V jižní Evropě měli krásný zvyk. V chudých oblastech, kde lidé neměli na svatbu peníze, se muž a žena vzali za ruce a společně přeskočili koště. Považovalo se to za rovné sňatku a komunita i církev (!) je brali jako manžele.

Zvyk odnést nevěstu do domu, kde byla připravena o panenství, vychází ze zvyku, z dobyvačného chování, kdy muž bacil ženu do hlavy, chytil ji za vlasy, vlekl ji za sebou, aby ji pak zplenil. Později se nevěsta zdráhala, muž předváděl sílu a mužnost-pokud možno civilizovaným způsobem. Pokud nevěsta vyklouzla ženichovi z náruče dřív, než s ní překročil práh, považovalo se to za špatné znamení. V domě už mohli klidně upadnout. Taková nehoda mohla být dokonce důvodem k zrušení sňatku.

Pověry k těhotenství.

Aby mohla žena otěhotnět  je třeba spálit kůže z lišky, pokud možno rezavé na prach a ten s vínem dát ženě vypít ráno po probuzení.

Aby mohla žena otěhotnět, je třeba spálit králičí kůži na popel, zamíchat ho do sklenky s vínem a podat ji ženě ráno po probuzení. O devět dnů později prý může při styku s manželem otěhotnět.

Nedaří-li se ženě dlouho otěhotnět, přesto, že ona i její manžel jsou zdraví, měla by vyzkoušet následující postup. Musí vzít párek holubů, zaříznout je, vyjmout jim mozky – pokud jsou ještě teplé. Pak se měla důkladně vykoupat, zasunout si holubí mozky do pochvy a patou levé nohy je tam hodinu tlačit. Pokud prý pak bude mít styk s manželem, okamžitě otěhotní.

Neplodná žena si měla vzít vosk ze svěcených svíček, udělat z něho kalíšek, do něho dát sedm kapek menstruační krve a kalíšek zformovat do uzavřené koule. Potom se musí sama o půlnoci vypravit ven a zakopat kouli mezi kořeny ovocného stromu. O sedm týdnů později otěhotní. Ale odnese to strom. Uschne a už nikdy nebude dávat ovoce.

Pokud žena chce otěhotnět, nesmí nosit žádné stříbrné ozdoby, protože prý stříbro brání početí.

Pověry k zjištění pohlaví potomků.

Doporučovalo se ženu nečekaně vybídnout, aby ukázala ruce. Jestliže ukáže dlaně hřbetem nahoru, čeká chlapce. Pokud naopak, bude to děvčátko.

Nejspolehlivější je hodit nečekaně těhotné ženě na hlavu hrst soli. A potom na ni začít mluvit. Pokud začala hovořit o chlapci, čekala syna, pokud o dívce, narodí se dcera.

Pohlaví budoucího potomka žena zjišťovala i tak, když nakapala v devátém měsíci těhotenství do misky s vodou pár kapek svého mléka. Pokus mléko kleslo ke dnu, bude to chlapeček. Vnášelo-li se na hladině, mohla očekávat holčičku.

Věřilo se, že pokud žena chce zjistit, zda porodí chlapce nebo holčičku, musí se vymočit do dřevěné misky a do ní vložit silnou jehlu. Po dni se do misky podívá. Pokud se sraženina shlukla kolem jehly jako pilíř, věděla, že bude mít chlapce. Jestliže se sraženina usadila na dně misky, mohla očekávat holčičku.

Pověry  o smrti.

Bílý kůň věští jen ve snách smrt. Zdá-li se někomu o bílém koni, zemře jistě někdo z příbuzných.

Černý brouk, který ti přelézá přes botu je zajisté znamení smrti.

Havran,který letí po naší levé straně a kráká bývá znamením blízké smrti.

Chybějící prst na stínu v noci za měsíčního úsvitu znamená smrt blízkého přítele.

Jdou-li neb jedou-li svatebčané do kostela na oddavky a potkají-li pohřeb, zlé to pro ně, znamení. Smrt prý je na blízku.

Jdou-li s novorozeňátkem ke křtu a potkají-li pohřeb, do dne a do roka novo-rozeňátko nevydrží.

Jestli myrta kvete aneb jestli náhle opadává, znamenají úkazy tyto blízkou smrt v rodině.

Jestli něco v noci na okno zatluče a není-li tam nikdo, jest to znamení smrti, jako když blízko měsíce nalézá se hvězdička.

Kdo ve snách houby sbírá, může být jist, že někdo z přátel nás brzy opustí.

Když černá slepice snese vejce se dvěma žloutky! Tu je teprve smrt jistá.

Když se po odchodu kněze od nemocného zhasne svíce, pozorují domácí bedlivě kouř, z ní vycházející; táhne-li kouř ke dveřím, nemocný jistě zemře; stoupá-li však do výšky, pozdraví se.

Když ve mlýně začne pojednou kolo vrzat a pískat, jakoby někdo kvílel, zemře někdo v dědině.

Kvetoucí jabloň na podzim znamená též smrt.

Má-li někdo zemřít, tedy u truhláře, který rakev pro zemřelého má dělat, počnou hoblíky pojednou se hýbat, sebou házet, a u hrobaře, jenž má hrob kopat, pohybují se a tlukou motyky, ryčky a lopaty.

Myje-li se kdo, když zvoní někomu umíráčkem, tedy brzy zemře.

Nůžky,které spadnou na zem a zůstanou trčet v podlaze toť znamení smrti.

Pes,který vyje před tvým domem vyje, neboť smrtku viděl.

Praskne-li sklo obrazu, zrcadla aneb tabule stolu, zlé to též znamení.

Přilétne-li v noci sýček na střechu anebo na okno a začne houkat, zmocní se všech domácích ihned smrtelný strach. Každý, ať mladý nebo starý, křižuje se svatým křížem aneb pokropí se svěcenou vodou. Houkání jeho jest jistou věštbou, že někdo v domě brzy zemře. A nalézá-li se v domě takovém nemocný, ví se jistě, že dlouho nevydrží.

Slyšíme-li někde ve stěně aneb za stěnou aneb za obrazem ťukání podobné hodinkám, zemře někdo v rodině. Lidé tomu říkají „hodinky úmrtí".

Smrt věští také krtek, jestliže ryje někde pod prahem ve statku aneb na hřbitově na hrobě některého z našeho příbuzenstva. Tu prý někdo z rodiny aneb z přátel našich jistě zemře.

Smrt věští tyto sny: Zdá-li se nám, že vozíme hnůj, že nám vypadl zub, že vypadla ve světnici stěna, že jsme viděli kalnou vodu, že jsme byli ve sklepě mezi samými koláči, že k nám některý známý ne-božtík přišel a nám oznámil, že si pro nás přijde, a že jsme máchali bílé prádlo a že nám odplavalo.

Spadne-li obraz aneb.kříž se stěny, jest to znamením smrti.

Straka prorokuje smrt, usadí-li se někde na stromě blíže statku a dá-li se do krákorání.

Udeří blesk přímo do domu, zvěstuje jistotně smrt.
Uvidíte sami sebe ve snu, nebudem dlouho žít.
Uvidíte něco rudého na povrchu Měsíce, ze života se radovat dlouho nemůžem.
Vidět mravence v zimě toho roku smrt nás navštíví.
Vlétne červenka oknem do pokoje přináší smrt.
Uslyšíte tři zaklepání a nikdo není za dveřmi – to klepala smrtka.
Umírá-li kdo, tedy ten, na němž zrak umírajícího utkví, nejdříve že všech přítomných zemře.

Vidět švába na neobvyklém místě je jako by smrtka byla tam.

V případě, že člověk zahlédne v noci za měsíčního svitu svůj stín bez pravé ruky, je to špatné znamení a rodinu opustí mužský člen, kterého má dotyčný rád. A co když na stínu chybí levá ruka? To je znamením smrti ženské osoby v rodině.

Vyje-li pod oknem aneb v okolí nemocného pes, jest smrt na blízku, neboť pes cítí umrlčinu z daleka.

Zakokrhá-li černá slepice na dvoře, zlé to je znamení, a někdo z domácích jistě zemře.

Zdá-li se nám o svatbách, smrt v příbuzenstvu můžeme jistě očekávat.

Zdá-li se nám v zimě o kvetoucí lípě aneb o dlouhém dříví, jež ve snách bud měříme nebo počítáme, smrt máme na blízku.

Zhasne-li při oddavkách na oltáři svíce, jeden z nových manželů brzy zemře, a to ten, na jehož straně svíce byla zhasla.

Pověry o kočkách.

Černé kočky se využívali k hledání pokladů. Přijdete-li ke křižovatce několika cest a vypustíte černou kočku, pak vás zcela jistě dovede k pokladu…

Dívka, která má ráda kočky a chová je, se nikdy nevdá a bude do smrti pannou.

Jedna americká pověra praví, že pokud se stěhujete, pak dejte kočku dovnitř oknem a ne dveřmi. Přinese to štěstí do nového obydlí…

Kočka narozena v květnu prý přiláká do domu hady, byla tedy usmrcena nebo odsouzena žít divoce

Kočka se nesmí prodat, v opačném případě neloví.

Kočka vždy dopadne na všechny čtyři - to je velký omyl! Kočka se může velmi vážně zranit především při pádu z nízkých výšek, nemá totiž dostatek času k vyrovnání páteře pro bezpečný dopad.

Kočky jsou falešné opak je pravdou. Jsou velmi věrné, a pokud si vás vyberou za svého vůdce smečky, jsou vám bezmezně oddané. Je ovšem pravdou, že pouze vám, ostatní členy domácnosti kočka respektuje, ale přátelsky se s nimi stýká, pouze pokud ona sama chce.

Kočky nemají rády vodu - tvrzení je pravdivé jen částečně. Voda je nepříjemná pouze pro kočku, která na ni není zvyklá. Naučíme-li kočku styku s vodou, bude ji milovat, protože je vynikajícím plavcem.

Kočky ve svých ocasech měly též moc přivolat bouřku, takže se námořníci starali o to, aby kočky byly vždy nakrmené a spokojené.

Náhodné zatoulání kočky k mrtvému člověku znamenalo její smrt.

Námořníci měli kočky jako barometry událostí příštích. Chystali-li se na plavbu, na palubě nesměla chybět kočka. Byla-li veselá a hravá, očekávala se dobrá plavba. Byla-li kočka plačtivá a mňoukavá, pak to znamenalo trable.

Štěstí nosí kočky trojbarevné, tzv. trojky a jsou-li narozené v máji, tedy v květnu, pak je to konstelace naprosto špičková.

Tradovalo se, někdy v 17. století, že kočka nesmí být v přítomnosti mrtvého člověka, protože jej promění v upíra.

V Pensylvánii dávali holandští přistěhovalci čerstvým novomanželům do kolébky kočku, která měla zaručit plodnost a hojnost dětí.

Ve Francii trhají bílé chlupy z černých koček, protože pokud se poštěstí a kočka vás přitom neškrábne, pak je to mimořádně účinný talisman štěstí.

Pověry o perlách.

Existuje i víra, že perly jsou schopny vracet život. Tato víra vychází ze severského mýtu o Baldorovi, který zemřel. Slzy jeho matky mu navrátily život. Ve vodě se měnily v perly.

Když perla ztratí jas, předpovídá blížící se smrt.

Když změní perly barvu? To je varování před nemocemi a nebezpečím.

Mnozí Indové jsou přesvědčeni, že pokud žena nosí v pupíku perlu, její muž jí bude navždy milovat.

Perly v noci svítí (jako oko kočky) a dává pozor na lidi na moři.

Pověry o noži.

K noži se váže mnoho pověr. Patří k osobním a často nákladným předmětům. Navíc je to důležitý nástroj, který člověk používá při jídle, práci a někdy i v boji. A protože svým tvarem připomíná kříž, je v mnoha zemích i důležitým amuletem.

Když po jídle zůstane na stole ležet zkřížená vidlička s nožem, je to znamení nevyhnutelné hádky.

Mnozí farmáři jsou přesvědčeni, že nůž nesmí zůstat přes noc ležet na stole. Věří, že by následující den mohlo zemřít některé ze zvířat.

Nůž se také nemá brousit za soumraku, můžeme tím vyvolat vážné finanční i tělesné potíže.

Nůž zabodnutý do předních dveří chrání dům před uhranutím a ďáblem.

Nůž zabodnutý v kolébce prý chrání dítě před smůlou.

Platí obecné pravidlo, že nebezpečné předměty není dobré křížit, protože jde o obdobu ukřižování, nikoli kříže, který slouží jako amulet.

Pokud člověk zahlédne ďábla nebo čarodějnici, doporučuje se po nich hodit nůž, aby je zahnal.

Pokud nůž spadne a nezabodne se, můžete v budoucnosti očekávat nějakou nepříjemnost.

Pokud nůž upadne a zabodne se, znamená to, že přichází nějaký host.

Pokud nůž upadne na zem, je to znamení štěstí.

Protože nůž je ostrý a nebezpečný, není vhodné ho dávat darem. Pokud se tak stane, obdarovaný musí okamžitě dárci na revanš věnovat nějaké peníze nebo drobnost, nemusí to být nic cenného. Vhodné je při tom vyslovit nějaké přání. Například se říkávalo: „Ať naše láska (nebo přátelství) zůstane stále pevná i před ostřím nože.“

Pověry o soli.

Lidem se zdálo, že krystaly soli jsou z vody a ve vodě zase mizící, vznikají zázrakem. Sůl lidé považovali za "posvátnou". Kdysi byla sůl velmi vzácná. A v mnoha zemích ji považovali za tak cennou, že na její těžbu měl monopol pouze král nebo jiný vládce.

Když je někde rozsypaná sůl, tak to znamená, že je nablízku ďábel a strážný anděl přiměl člověka aby ji rozsypal. Strážný anděl, který chrání člověka, stojí za jeho pravým ramenem a ďábel číhá za levým. Proto bylo nutné hodit přes levé rameno špetku soli a ďábla tak oslepit.

Lidé dříve věřili, že sůl je obranou proti jedům. Pravděpodobně má svůj původ ve zvyku vládců sypat do jídla malé množství jedu, aby si proti němu vypěstovali odolnost a nikdo je nemohl otrávit. Obvykle míchali jed se solí a tak vzniklo rčení: „Špetka soli denně zamezí změně vladaře.“

Pokud se špetka soli nasype miminku na jazyk, bude mít před sebou dlouhý a šťastný život ve zdraví.

Pokud uvítáme důležité a milé hosty chlebem a solí, tak si nás oblíbí.

Rozsypaná sůl je ale také znamením blížící se hádky, asi proto, že bývala kdysi tak drahá. „Hádka s manželem začíná vždy rozsypanou solí.“

Sůl chrání člověka proti ďáblu.

Sůl rozsypaná na prahu domu brání ďáblu a jeho pomocníkům proniknout dovnitř. Když je na zemi rozsypaná sůl, ďábel dovnitř nevkročí, bojí se, že by zanechal stopy.

V jednom muslimském přísloví se říká: „Rozsypali mezi nás sůl.“ Což znamená, že na lid byl uvalen závazek poplatků.

V Severní Americe věří, že sůl přináší smutek, protože k jejímu spláchnutí je potřeba velké množství slz. Proto je zvykem hodit trochu soli do ohně nebo na sporák, aby se vysušily slzy smutku.

Výraz „sůl země“ znamená výkvět lidstva.

Pověry o cibuli.

Cibule nás nutí k slzení a podle jedné pověry může kapesník nasáklý cibulovými slzami sloužit jako amulet.

Cibulová šťáva vtíraná do kštice prý zamezí vypadávání vlasů.

Pojídání syrové cibule povzbuzovalo odvahu a zvyšovalo sílu bojovníků.

Při horečkách a zánětech se má cibule rozkrojit na dvě poloviny a každou položit na noc na jednu stranu postele.

Sen o cibuli představuje dobré znamení.

V Evropě se podle cibulových slupek předpovídá počasí.

Ve starověkých kulturách se cibuli připisovala magická moc díky spirituální struktuře jejích vrstev. Proto se některé sliby skládaly s cibulí v ruce. Díky tomu byla také cibule považována za symbol oddanosti a vyrovnanosti.

Pověry o česneku.

Bojovníci si měli potírat před bitvou tělo česnekovou pastou.

Česnek je nejvíce znám jako účinná zbraň proti upírům. Člověka proti nim spolehlivě ochrání (zvláště v noci) věnec z česnekových paliček kolem krku.

Stroužek česneku pomáhá při bolestech zubů, léčí žaludeční problémy, vrací chuť k jídlu (rozetřený na dásních), zamezuje nočnímu pomočování u dětí a obnovuje mužnou sílu.

Ve starověkém Římě byli přesvědčeni, že česnek dodává odvahu. Římští vojáci žvýkali před bitvou česnek a podle svědectví jednoho z historiků nepřítele zahnal už pouhý závan jejich dechu.

Vůně česneku zahání ďábla.

Pověry o ruce.

Dítěti se nemají umýt ruce před jeho prvními narozeninami. Jinak jako dospělí zůstanou bez peněz.

Chladné dlaně znamenají vřelé srdce.

Chybějící prst na stínu v noci za měsíčního úsvitu znamená smrt blízkého přítele.

Jedna z nejrozšířenějších tvrdí, že pokus člověka svrbí pravá ruka, může očekávat mnoho peněz, nebo se mu začne dařit. Pokud ho svědí levá, nevyhne se finanční ztrátě.

Pokud si muž a žena potřásají rukama a ruce se jim zkříží, znamená to blízkou svatbu.

Potřesení levou rukou je špatným znamením. Nehledě na to, že v mnoha zemích je podání levé ruky považováno za neslušné, až urážlivé.

Při umývání rukou v míse nesmí dva lidé použít stejnou vodu. Jinak se bouřlivě pohádají. Voda se musí po každém umytí vylít a dalšímu připravit nová.

Smůlu můžete zažehnat drbáním ruky o kus dřeva.

V případě, že člověk zahlédne v noci za měsíčního svitu svůj stín bez pravé ruky, je to špatné znamení a rodinu opustí mužský člen, kterého má dotyčný rád. A co když na stínu chybí levá ruka? To je znamením smrti ženské osoby v rodině.

Vlhké dlaně svědčí o citlivé povaze.

Zlodějské pověry.

Pokud se přetrhl provaz na zločincem odsouzeným k oběšení, bylo to znamení, že je nevinný.

Pro štěstí u sebe mívali zloději většinou malý předmět ze své první úspěšné loupeže.

Před vykradením kasy na ni zloději kladli drobné mince nebo po místnosti rozhazovali mák, aby byl lup co největší.

Za nešťastný byl u zlodějů považován den, kdy spáchali svůj první zločin.

Zloději věřili, že pokud se na místě krádeže vykálí, nikdo je nechytí.

Pověry o štěstí.

Abyste něco nezakřikli nebo nepřivolali, zaklepejte na dřevo nebo na zuby (zuby jsou prý bezpečnější, protože neshoří).

Divný pes, který tě pronásleduje domů.

Chcete-li mít štěstí, hoďte špetku soli za záda nebo si natrhejte čtyřlístky.

Kdo počítá penízky při přibývajícím Měsíci, ten je rozmnoží.

Kdo položí dítěti pod polštář nůž ve formě srpu, uchrání dítě před čarodějnými kouzly.

Kdo šije při měsíčním světle,šije si rubáš.

Když člověk spatří srpek nového Měsíce přes pravé rameno,bude mít štěstí.

Komu zasvítí úplněk nejprve přes levé rameno, toho potká neštěstí.

Kýchnout třikrát před snídaní.

Něco pěkného se přihodí, pokud ve vaší blízkosti bílý holub 3x zavrká.

Pokud dvě ženy nalévají kávu nebo čaj ze stejné konvice,bude jedna nebo obě ještě ten rok v jiném stavu

Pokud ti upadne lžička, očekávej hosty. Pokud ti upadne vidlička,návštěvníkem bude žena, pokud ti upadne nůž, navštíví tě muž. Vždy bude však návštěva pro tvé štěstí.

Pokud uvidíte "padat hvězdu" něco si v duchu přejte. Padající hvězda vám to splní.

Potkat tutéž osobu(náhodně) dvakrát, když jsi venku kvůli obchodu- to je velmi šťastné znamení.

Přibít koňskou podkovu na dveře tak, aby konce směřovaly nahoru.

Racek, který odpočívá na lodi, se kterou cestuješ přinesl ti štěstí.

Rozlít nápoj, když nabízíš chléb.

Sebrat na ulici tužku.

Sen o cibuli představuje dobré znamení.

Spatřit nebo mít bílého ptáka po své pravici.

Spatřit ptáky přilétat. Čím letí výše - tím lépe.

Štěstí přináší i střepy a pavouci.

Uvidět holuba, červenku, vlaštovku nebo datla.

Vypadlou řasu hoďte za záda, splní se vám přání.

Vysypat krabičku zápalek.

Pověry o neštěstí.

Černá kočka, která před vám přeběhne cestu, přináší smůlu.

Když před naléváním zapomeneme dát na konvici s kávou či čajem poklici, znamená to, že přijde někdo cizí se špatnými zprávami.

Lidé dřív toho názoru že ke kýchání žárlí zlý duch.Proto se kýchajícímu přálo ,,Pomáhej Pánbůh"Pokud zničeho nic kýchneš zamysli se třeba nad tím jestli proti tobě nekují nic zlého.

Mít paví peří před domem (toto je velmi nešťastné znamení těžké nemoci).

Nechat štědrovečerní výzdobu v domě i po tříkrálovém večeru.

Netopýr, který vletěl do domu a hned nevyletí.

Pokud rozbiješ hrníček, můžeš očekávat, že tentýž den rozbiješ ještě dva (do třetice všeho dobrého i zlého).Jedinou ochranou je ulomit hlavičky u dvou zápalek.

Potkat náhodně hrobníka mimo hřbitov.

Přinést domů nebo odnést v noci vejce (lhostejno čí).

Přítomnost ďábla nebo čarodějnici prý poznáme podle víření vzduchu, které se blíží k domu.

Ptáci, kteří letí pryč od tebe odnesou tvé štěstí.

Racek, který si čistí peří naproti tobě.Toto znamení přináší velké neštěstí až smrt.

Rozbít doma zrcadlo, to je sedm let neštěstí.

Rozbité zrcadlo vás připraví na sedm let o štěstí.

Upustit deštník.

Uvidět nebo mít tmavého ptáka či ptáky po své levici.

Vstát levou nohou napřed.

Myslivecké pověry.

Myslivcům byla odedávna připisována čarovná moc. Jejich takřka neustálý pobyt v lesním šeru a tichu vzbuzoval v lidech představy o jejich kouzelné moci a spojení s tajemnými silami. Říkalo se, že prý myslivci v lese trhají čarovné byliny, že kule do zbraní lijí zvláštním způsobem a zvěř je prý poslouchá na slovo. Dokonce se proslýchalo, že mají myslivci spolky s ďáblem a možná proto si lidé představovali čerta jako myslivce.
Když přišel někdo nový do mysliveckého učení, dal si mistr pozor na to, co jeho učeň zastřelil jako první. Trefil-li čtyřnohé zvíře, znamenalo to, že zůstane u myslivců dlouho. Zastřelil-li ale ptáka, tvrdilo se, že mysliveckou službu brzy opustí.
Kdo chtěl na hon jít a dobrou mušku mít, hrábl třikrát ručnicí pod práh u dveří pro hlínu. Na ní pak třikrát plivl, sliny s hlínou zadělal jako těsto a potom s ní potřel ručnici.
Myslivcům a rybářům, kteří šli na lov, nepřál nikdo zdaru, protože se věřilo, že by se jim pak lov nevydařil.

Na den svatého Filipa, do východu slunce se mělo zastřelit nějaké domácí zvíře a jeho krví vytřít ručnici. Poté octem pomazat nábojnici nebo kuli a sobě nos. Toho, kdo tak učinil, se v myslivosti drželo štěstí.

Pokud měl někdo za to, že je jeho ručnice začarovaná, měl potřít hlaveň zastřeleného zvířete.

Pro dobrou mušku se mělo vzít jeřabinového listí, dobrý kyselý ocet a trocha vody ze tří studnic, to vše dobře svařit a poté s tím vymýt ručnici.

Pytláci se neodvažovali vystřelit na myslivce, protože věřili, že by se kulka od myslivce odrazila a zasáhla střelce.

Pověry a zvířata.

            Dříve, dokud venkovský lid míval dovoleno dobytek pást v lesích velkostatku, všímal si zvířat více než teď a různé výjevy z jejich života vykládal si svým způsobem. Naši předkové byli mnohem více spojeni s přírodou a bedlivě si všímali koloběhu ročních období a chování zvířat běhemnich. Své poznatky si předávali formou ústního podání, jehož  jádrem jsou různé mýty a pověry.

 

Bělořit

O tomto ptáčku lidé tvrdí, že je dopoledne ptákem a odpoledne žábou.

Jeden švec to viděl. Chytal pod skálou ptáky na studánku a viděl, jak bělořit zaletěl ke studánce, když však po chvíli se přiblížil, aby sebral ptáka, o němž se domníval, že už jistě musí viset na lepových proutcích na studánce políčených, seděla na lepu veliká žába.

Lidem obecným bývá tento ptáček nazýván „kameníček“, protože se zdržuje na skalách a mladé mívá třeba i v hromadě kamení.

 

 

 

Brkoslav

Objeví-li se brkoslavové, znamená to tuhou zimu.

Lidé často také někde tvrdí, že objevení se brkoslavů znamená vojnu a nemoci.

Najdeme je pouze v zimě a to nejčastěji v početných hejnech. Živí se v sadech opadanými jablky nebo si pochutnává na bobulkách jmelí, ochmelu či kaliny, jejichž semena pak díky rychlému metabolismu šíří dále po krajině.
Tohoto ptáka zná málokdo. Přitáhnou-li ale k nám v zimě jsou k rozpoznání snadno. K nám však nepřilétají každou zimu.

 

 

 

 

Čáp

Čáp byl pokládán za výjimečného tvora odedávna. Pro mnohé je symbolem štěstí a radosti.

Čáp bílý podle pověry přináší do rodin děťátka.

V jiném kraji zase děti věří, že čáp nosí děti, které vytahuje z bahna.

Odtáhnou-li čápové brzy, bude brzy zima, podobně jako časný jejich přílet na jaře věští brzké teplé počasí.

Mnoho čápů - mokrý rok.

Kdo na jaře spatří čápa jako první o poví to ostatním o jeho příletu , zaslouží si odměnu.

Lidé věří, že kde se čáp uhnízdí, je v tom domě štěstí.

Někteří tvrdí, že blesk do domu neudeří, a požár nevypukne v domě kde hnízdí čáp.

V některých krajinách je čáp vítaným hostem a dostává se mu zde všemožné ochrany. Hospodáři dávají mu na střechu kolo od vozu, aby si v něm udělali hnízdo.

Čáp prý dobře ví, která chalupa je zasvěcena takové zkáze.

Zkazit hnízdo čápa je hříchem.

Na podzim se prý čápové shromáždí na nějaké louce a drží sněm, na němž se radí o nastávající pouti na jih, také drží soud nad některým provinilcem, kterého mají v kruhu mezi sebou. Klapají při tom všichni zobáky, pojednou se na odsouzence vrhnou a ubodají ho svými ostrými zobáky.

Na sv. Řehoře letí čáp přes moře, žába hubu otevře a šelma sedlák, který neoře.

Dlouhé nohy čápa jsou označením pro dlouhonohého člověka, z toho úsloví: "Má nohy jako čáp", "vykračuje si jako čáp" a pod.

Čejka
Čejku si lidé pojmenovali podle jejího hlasu „kníhou“. Někde ji nazývají také „starou děvkou“ a bájí o ní, že je zakletou starou děvečkou, která zemřela jako stará panna, a teď stále hledá ženicha. Dobře jest znám její způsob, jak dovede člověka odlákat od svého hnízda. Před lety sbírávala se její vejce k jídlu.

Když se čejka vznáší nad polem, jen „ knihy! knihy! “ zní kolem: „s knihami pod paží spěcháš, leč zhusta je nečteny necháš.“

Je prorokem jara, objevuje se dosti záhy na lukách a pastvištích.

 

 

 

 

Červenka
Někde také červenku nazývají čermáčkem.

Když na jaře červenky v lese zpívají, bude už stálé jarní počasí.

Před deštěm opouštějí les a přilétají do zahrad nebo se ukrývají v dutých stromech.

O červeném hrdélku červenky bájí lid, že přiletěla na kříž, když na něm pněl Spasitel a ze soucitu snažila se ho od kříže odpoutati, při tom se pokrvácela a na památku zůstalo jí červené hrdélko.

O tomto ptáčku se dá říct, že je lidu obecnému znám neboť se snadno ochočil.

Platí za ptáka velmi zvědavého a přítulného a před vydáním zemského zákona na ochranu ptactva byla hojně chována v klecích s plátěnou stříškou a proto na jarním a podzimním tahu hojně lapána. Hospodáři ji nechávali volně poletovat po světnicích, aby vychytala mouchy a vysbírala různý v příbytku se zdržující hmyz.



Datel
Datel byl pro lid obecný pták tajemný. Části jeho těla se často užívalo k tajným prostředkům.

Dnes je datel v našich lesích vzácným, ale býval tu dosti hojným. O datlu se mnohé pověry vypravují.

Jak známo hnízdí v dutině stromu, do níž si otvor sám vytesá. Ucpe-li se mu tento otvor klínem, postará se datel o to, aby mláďata jeho v dutině nezhynula. Odletí a přinese nějakou bylinu, kterou se dotkne klínu v otvoru do hnízda a klín hned z díry vyletí. Datel potom tu kouzelnou bylinu pustí na zem. Kdo se této byliny zmocní, může pomocí její otevříti i přístup ke všem skrytým pokladům. Ovšem musí se vše toto provésti jen s hnízdem, v němž jsou mláďata, kdyby tam byla jen vejce, datel by čarovné byliny nepřinesl.

Datel klepá zobákem na větve stromů, aby se přesvědčil, neskrývá-li se v nich hmyz, který by mu posloužil za potravu. Někdy prý však toto klepání provádí také ze zlomyslnosti. Zavádí pocestné svým klepáním z cesty hlouběji do lesa, pocestní se domnívají, že klepání pochází od pracujících dřevařů a zajdou tak hluboko do lesa, kde potom zabloudí.

O červené čepičce, kterou datel nosí na hlavě se  vypravuje následující pověst: „Když si ptáci zvolili orla za krále, byli někteří s volbou spokojeni, jiní nespokojeni. Mezi nespokojenci byl také datel a pronesl něco velmi urážlivého o orlovi. Za to klofl ho král ptáků do hlavy, až krvácel. Od té doby nosí datel červenou čepičku na památku své prostořekosti.“

Datlem nazývá lid jen datla černého, ostatním datlům říká strakapouni.

Domácí dobytek
I k domácímu dobytku se podařilo najít dost pověr. V lidových úslovích má každé dobytče svůj význam.

„Kráva“ bývala přezdívkou pro dospívající a neobratnou dívku.

„Mlsná koza“ je nelichotivý název pro mlsnou ženskou. Koza je jinak znakem chudoby, v které krajině lze spatřit hojně pasoucích se koz, tam je bída, lid tu nemá tolik píce, aby mohl živit krávu.

Dobytek na pastvě prorokuje déšť nebo bouřku, když se nechce pásti, silně vypařuje a líže si nohy.

Hospodář když si obstaral železnou figurku domácího zvířete a na svátek světce (6. listopadu) ji položil na oltář zasvěcený tomuto světci, tak byl domácí dobytek ochráněn před nemocemi.

I černá kráva bílé mléko dává.

Kam beran, tam i všechny ovce.

Kdo si cizí dobytče prohlíží, musí říci „Požehnej Pán Bůh!“", aby dobytek „neuřkl“. Má totiž některý člověk takové „uhrančivé“ oči, že může dobytek i lidi uřknouti čili uhranouti, totiž ublížiti pohledem tak, že to způsobí nemoc nebo smrt.

Když se koza okozlila, nese jí hospodyně „do kouta“ kousek chleba, kousek cukru, rozinky, mandle, sušené švestky a p. Koza je mlsná a chce míti po porodních bolestech něco lepšího, jinak mohla by zdechnouti.

Ovce a beran jsou zvířata, která všecko snesou. „Držel jako beran“ říká se o člověku, který si nechal všechno líbit.

Roznemůže-li se dobytče, udělá se z provazu tak zvané „katí oko“, jímž se dobytek protáhne, to ničí účinek uhranutí.

Rychlý kůň nejdříve se unaví.

Syp koni obroku, půjde s tebou do skoku.

Táhne jako kůň, pracuje jako kůň, má sílu jako kůň - jsou známá rčení.

Učinil kozla zahradníkem

Vepř je známým vzorem nečistoty a lenosti. Slovo prase je nejhnusnější nadávkou.

Vůl je dobrák a hlupák, proto také nadávkou, ovce je symbolem trpělivosti, kůň bujnosti a síly.

Had
Všecky hady lid obecný považoval za jedovaté. I slepýše měl za hada, a proto ho také zabije, kde ho vidí. Málokdo však dříve věděl, jakým způsobem může had člověku ublížit. Někteří lidé si mysleli, že jazyk, vlastně tykadlo hada, je žihadlo, kterým had uštkne. Jiný zase zaručeně věděli, že had má žihadlo v ocase jako vosa. O uštknutí říká lid, že had „štípl“.  Všeobecně se tradovala pověra, že:“ Do sv. Jiří žádný had jedu nemá.“

Uštknutí hada se lidé báli ze všech poranění nejvíce. Jako prostředek proti uštknutí doporučuje lidové léčení zahrabat uštknutý úd do hnoje.

Některý had má prý takovou moc, že podívá-li se na člověka, tak ho tak omámí, že se nemůže hnouti. Strnulost se dá spíše vysvětlit leknutím ze strachu.

Had má tuhý život a přerazíme-li ho, je prý živ až do slunce západu.

Ubitý had má se pověsiti na strom, kdyby se nechal ležeti na zemi, přišel by opět k sobě.

Had je lidu obecnému znám jako vzor úskočnosti a zákeřnosti.

O kterém člověku se řekne, že je had, nebo jako had, znamená to vždy, že je třeba se ho zříci.

Kdo se dovede z každé kalamity vykroutit, je hladký jako had.

Věřilo se obecně v pověru, že jestliže myslivec nemohl trefiti zvěř, tak měl zaručeně ručnici „zkaženou“ kouzlem. Proti tomu byl neomylný prostředek -  nabíti do hlavně hada a vystřeliti ho.

V krajinách, kde bývalo hojnost hadů, bývali muži, kteří se zaměstnávali jejich „lapáním“, říkali jim „hadaři“. K jakému účelu hady lapali?  Nejspíše k tajným prostředkům, neboť hadů užívalo se hojně k čárům a dodnes lid připisuje hadům kouzelnou moc.

Součást různých lektvarů byl prášek z hada, či šupinky z hadí kůže ….

Také hadí hlavy užívalo se ke kouzlům.

Hodí-li se zabitý had do mraveniště, oberou z něho mravenci všecko maso a zůstane z něho jen kostra, té se dosud užívá k čárům.

Někdy usadí se had v stavení, takový přináší štěstí a nesmí se zabíti. Říká se mu domovníček neb hospodáříček.

V jistém stavení měli hada domovníčka. Jednou dvouletá dceruška hospodářova sedíc na prahu, jedla z misky mléko, v němž měla nadrobený chléb. Matka spatřila, že pod prahem vyplazil se had a pil dítěti mléko z misky. Holčička ho chvíli nechala, ale potom udeřivši ho lžicí po hlavě, řekla: „Papej také chlebíček, nejen pořád mlíčko“. Had prý si toho pokárání dal líbiti a dítěti neublížil.

S hady je nutno vycházet vždy dobře. Dodnes se prý udržuje pověra, že když jdou děti sbírat jahody, položí několik jahod nebo borůvek za sebe buď na pěšinu nebo na kámen. Jsou pro hada, aby si je sebral a dětí nepronásledoval.

Někdy snese slepice vejce s měkkou skořápkou, tomu se říkalo „povrhel“. Někde lidé ale věří, že je to vejce hadí, které snesl do slepičího kotce.

Jinde sice vědí, že je to nedokonale vyvinuté slepičí vejce, ale přesto mu říkají „ hadí vejce“.

Král hadů má na hlavě zlatou korunku. Prostře-li se před něj bílý, nepraný šátek, had položí sám na něj korunku, ale šťastný dobyvatel zlaté korunky musí ji rychle do šátku zabaliti a rychle prchati, neboť had sebou tluče tak, až se zpřeráží na kusy, a jed z něho stříká na všechny strany. Pověra o hadí korunce má nejspíše základ v tom, že užovka obecná má za hlavou dvě světle žluté poloměsícové skvrny. Ty se ve vodě, ve které užovka často loví, lesknou jako zlaté.

Husa
Hodně povědomostí má lid obecný lid o huse domácí.

Když se nasazuje husa na vejce, dívají se hospodyně do kalendáře, jaké je právě "znamení". Pátrají totiž, v jakém souhvězdí se právě naše země nachází. Na štíra, raka nebo ryby nesmí se husa nasaditi, protože housata by lovila ve vodě pijavky, žrala dešťovky a taková housata buď hynou nemocemi nebo špatně rostou. Nejlépe je nasaditi husu na "znamení" střelce, váh nebo býka.

Dají-li se housata od dvou hus pod jednu, musí se jim vyškubnouti trocha chmýří a všecka housata se dýmem ze spáleného chmýří nakouří, taková se pak vzájemně neštípají a snášejí se, jako by byla od husy jediné.

Často objevuje se husa v příslovích:

O Martině husa nejlépe zpívá. Lepší husa v hrsti nežli slavík na střeše.

Husa platí za ptáka hloupého a slovo husa nebo hloupá husa je pro ženskou nadávku.

A divoké husy? Ty zná lid obecný jen z jarních a podzimních tahů a pranostik…

Podzimní tah hus znamená brzkou zimu.

Divoké husy na odletu, konec již babímu létu.

Chocholouš
Je hnědobíle skvrnitý, má nápadnou špičatou chocholku a kratší ocas. Vyskytuje se na málo využívaných plochách. Hnízdo staví na zemi z trávy a listí, měkce ho vystýlá. Hnízdí 2x za rok. Živí se hmyzem a červy, v zimě i rostlinnou potravou. V dřívějších dobách byl tento ptáček znám pod jménem „trpilka“. Lid prostý naznačoval zajisté tímto názvem, že chocholouš přetrpí u nás i nejtužší zimu a strádá pak nedostatkem.

Lidu je prorokem tuhé zimy, přitahuje-li záhy na podzim ke stavení a ozývá se svým smutným opiskováním.

Zvěstuje zároveň brzkou změnu zimního počasí, odtahuje-li před jarem od vesnice do polí nebo na pastviště, kde se obyčejně hnízdí.

 

Jelen
Jelen - nejnádhernější zvěř našich lesů. Lid obecný - tedy v obcích žijící -  k jelenu zaslouženě obrací svou pozornost. Vesničané poblíž lesa žijící si o jelenu mnohé věci vypravují. Městský lid znával jelena ovšem jen z vyobrazení. Lid obecný ví, že jelen shazuje parohy, je ale velmi zajímavé, jak si toto shazování představuje. Mnohé staré „kalendáře“ uvádějí například toto:

Dokud nosili sedláci kožené kalhoty, bývaly nejváženější koženky z kůže jelení a říkalo se jim „zvířecí“. Daly se nejlépe práti, ožlutiti a také nejdéle vydržely.

Jelen stále po lese běhá a od toho běhání dostane mnohdy souchotiny a kašle jako člověk. Takový nemocný jelen najde si pak bylinu zvanou „veronika“ (rozrazil lékařský) a sežere ji. Kdyby měl byť už jen polovinu plic, naroste mu scházející polovina. Proto tato bylina je také dobrá pro lidi s prsními chorobami.

Jelení lůj je dobrý na bolesti, protože chladí. Lze ho i za dnešních dnů (roku 1916) koupiti v lékárně.

Jelení pahor obsahuje líh, který pomáhá proti psotníku dětí. Líh tento lze koupiti v lékárnách. Dostane-li dítě záchvat psotníku, natře se tímto líhem pod nosem a kolem pupku a záchvat hned zmizí. Není-li honem po ruce lahvička s jelením líhem, může se páliti kus jeleního parohu a dáti ten čmoud nemocnému dítěti čichati.

Jeleni v době říje spolu zápasí, zápasí-li však dva jeleni spolu mimo říji, bude do dvacetičtyř hodin pršeti.

V době říje je jelen zlý a napadá lidi jdoucí lesem. Zejména napadá ženy, když mají právě čmýru.

Za starodávna přivazovali pytláka na jelena a pouštěli ho do lesa, aby jelen odsouzeného usmýkal.

Že by jelen shazoval paroží pravidelně, nikdo nevěří. Proč by to dělal? Jelenu se dají do parohů červi, až mu konečně paroh dole přehryží a on upadne, nebo si ho jelen urazí, jak běhá houštinami. Kdo uražený (shozený) paroh najde, bude mít štěstí.

Ještěrka
Lidé považovali ještěrku za jedovatou, ale štítí se jí i ten, kdo ví, že jedovatou není. Vypravuje se o ní, že je stálou průvodkyní jedovaté zmije, a spícího člověka vystříhá před uštknutím snažíc se ho zbudit tím, že ho šimrá v obličeji. Ještěra - slepýše počítá lid k hadům a říká mu buď „slepák“ nebo „slepičák“. O ještěrce je také pověra, že spícímu člověku vleze otevřenými ústy do žaludku a užírá mu ho tak dlouho, dokud nešťastník neumře. Někde také věří, že ještěrka vypíjí ptákům vejce.

Ještěrčí jazyk je zlý, pomlouvačný.

Ještěrka je příkladem lstivosti, proto také úsloví "plemeno ještěrčí".

Jinak je ještěrka také příkladem mrštnosti. Holka jako ještěrka je mrštná a obratná.

Když se ještěrky vyhřívají na kamenech, bude stále hezké počasí. 

Jezevec
Přes to, že jezevec byl a dodnes je u nás dosti vzácným, ví náš lid o jezevci, čili jak říká o „jezovci“ poměrně mnoho. Podle tvaru těla by se mohlo zdát, že je jezevec je malý příbuzný medvědu. Jezevec je noční zvíře, Jezevec má slabý zrak, o něco lepší sluch a vynikající čich. Základ stravy tvoří dešťovky, které doplňuje larvami, žábami, ptáky a jejich vajíčky, zdechlinami a plody. Je to prostě gurmán.

Dřívějších dobách byl jezevec ceněným artiklem. Věřilo se, že kdo se maže jeho sádlem, vyléčí si souchotiny. Toho sádla muselo být z jednoho ubohého jezevečka s hezkou pruhovanou hlavičkou docela dost, vždyť například dospělý samec může před zimou vážit až 18 kilogramů.

Obecně se vědělo, že jezevec přespává zimu, a okolnost, že za tohoto dlouhého spánku nezhyne hladem, si vysvětloval lid tak, že prý jezevec spí ve svém brlohu schoulený do kotouče, hlavu má na břiše mezi zadními běhy a odtud prý cucá své sádlo, a tak vydrží do jara.

Jezevců rozeznává lid dva druhy, podobně jako ježků, prasečí a psí, dle toho, má-li mordu tupou nebo špičatou jako prasečí rypák. Zvěřina prasečího jezevce chutná jako maso vepřové, maso psího jezevce páchne prý psinou. Rozdíl, pokud ho lid spatřuje na mordě jezevce, zakládá se zajisté na optickém klamu, neboť jezevec má na hlavě směrem k čenichu bílé pruhy, jsou-li užší nebo širší propůjčují mordě jeho různého vzhledu.

Povaha jezevce byla také lidu prostému dostatečně známa:“Jezevec je samotářem, lenochem a mrzoutem“. O líném člověku, který sedí doma, říká se, že se zavrtal jako jezevec.

Jezevčí sádlo je prostonárodním lékem. Užívá se ho k rozhánění otoků a hojení otevřených ran i pohmožděnin.

Jezevčí sádlo lze koupiti dodnes (roku 1916) v lékárně, ovšem bývá místo něho nejčastěji prodáno obyčejné sádlo vepřové, které má stejný účinek. (Víra tvá tě uzdravila.)

Donedávna myslivci, když ulovili jezevce, uspořádali pak "jezevčí hody", dělala se jezevčí jelita a p.

Ježek

Lid venkovský rozeznával ježky dvojí. Ježek byl podle rypáčku prasečí a psí. Maso má chutné, z toho prasečího je chutnější, ale jedí je jen světoběžníci, šlejfíři a komedianti. Ježek zimu přespává, ale lid o něm bájí, že si dělá na zimu zásoby potravy. Za tím účelem vyleze na podzim na strom, shazuje odtud na zem jablka nebo hrušky, potom se na zemi po nich válí, napíchá si je na ostny a odnese si je do brlohu. Bajka tato povstala patrně z toho, že někdo viděl ježka, jak si na podzim tímto způsobem odnášel do brlohu suché lupení.

Kůži ježčí dávají si za ňadra kojící ženy, když chtějí sající nemluvně odstaviti.

Najde-li někdo ježka nedaleko stavení, je přesvědčen, že sem ježek přišel, aby kradl vejce slepicím z kotce.

Také v bajkách a pohádkách přichází ježek často, a bývá tu líčen jako hrdina s dobrými vlastnostmi a povahy šlechetné, která hájí dobro a bojuje proti zlu.

V domácnostech ježky chovají lidé, aby jim v světnici vychytal rusy a šváby.

Kachna divoká    
Kachnou nazývali lidé všechny druhy kachen. Tak i malou čírku považovali za mladou kachnu. Kachna divoká odvádí prý kachny domácí, když se k ní na rybníce přidruží a takové zdivočilé kachny domácí prý na podzim s divokými odtáhnou a druhého roku jsou už přepeřené jako kachny divoké. Zvěřina kachny divoké považuje se za méně chutnou než maso kachny domácí. Také peří prý je více tuhé a špatně se dere.

Jdou-li divoké kachny z vody na sucho, přijde bouřka.

Před deštěm hlasitě káchají.

Jsou-li na podzim tučné, bude tuhá zima. Totéž tvrdí lidé o ostatní vodní zvěři pernaté.

Kočka

O kočce jsme již něco málo uvedli na začátku. Kolem tohoto domácího zvířete opředeno je mnoho pověr. Je to zapříčiněno tím, že kočka je zvíře noční a vede samotářský život. Lidé věřili, že v noci chodí kočky do čar, že provozují kouzla nebo jim napomáhají. Zpravidla to bývají černé kočky, ta stará kočka je prý sama už čarodějnicí. V určité době odbývají kočky sněmy. K těm sejdou se kočky z celého okolí. K pověsti o kočičích sněmech zavdalo zajisté příčinu jich páření. Různých částí těla kočky užívalo se za stara jako prostředků léčivých a také ke kouzlům a čarování. Dodnes lid věří, že kočičí pečeně je dobrá proti některým nemocem. Čerstvě staženou a ještě teplou kůži kočky přikládají si na prsa lidé s plicními chorobami, vytahuje prý nemoc.

Černá kočka, když se jí zlíbí, přede ti v duši medové teplo a když se jí znudí, mrskne po tobě prackou samoty... 

Černá kočka je zvlášť nebezpečná pro děti a staré lidi, především ve spánku. Je to proto, že aby se kočka mohla stát čarodějnicí, musí získat lidskou duši. Dělá to tak, že ukradne dech.

Doporučuje se lidem ,kteří se bojí aby se pomazlili s kočkou.

Existuje také pověra, že pokud máte v domě černou kočku, nečeká vás štěstí v lásce.

Když se kočka myje a podívá se potom na některé dítě, dostane toto dítě co nejdříve bití.

Když vám přes cestu přeběhne černá kočka znamená to neštěstí nebo smůlu, ale když vám přeběhne bílá kočka přes cestu přináší to štěstí.

Když vám zkříží cestu černá kočka, je možné, že jste se střetli s démonem nebo zlou čarodějnicí.

Kočka je jinak obrazem lsti a falše. Říká se "falešný jako kočka" nebo zkrátka "je to falešná kočka".

Líže-li si kočka tlapky, bude brzy pršet.

Před bouřkou si kočka hladí slechy a má jiskřící se oči.

V mnohých končinách ale znamená návštěva černé kočky na dvorku dobré znamení. To se ale mění ve špatné, pokud se kočka rozhodne na dvorku zůstat.


Králíček
Tomuto něžnému ptáčkovi se říká "zlatohlávek", protože má na hlavě žlutý proužek. Vypravuje o něm tutéž pověst jako o střízlíkovi, že se schoval pod křídlo orlovi při závodech, kdo má býti králem ptáků, a potom, když orel už únavou nemohl výše, zlatohlávek vyletěl ještě nad něho. Povídá se o tomto ptáčkovi, že je tak důvěřivý, že se dá chytit pouhou rukou. Jinak znají králíčka jen lidé pracující v lese, „drvaři a kladaři“, ostatní znají ho spíše jen podle hlasu, kterým se v zimě ozývá, když shání nuznou potravu, a zaslechne-li ho někdo v zimě popiskovat v zahradě nebo na pokraji lesa, řekne, že je sýkorka. Svou maličkostí ujde tento ptáček pozornosti většiny lidí. Je to náš nejmenší ptáček.

 

 

Krtek
Dříve (a i dnes) lidé neměli krtka rádi, protože dělá krtiny. Většinou lidé soudí, že krtek podžírá rostlinám kořínky, i když je známo, že se živí hmyzem.

Krtky lapali „krtičkáři“. Dostávali od hospodáře šesták za každého lapeného krtka a kůžičky prodávali.

Krtek je znakem podrývačné a tajné práce. Říká se „ryje jako krtek“, kdo proti někomu pracuje lstivě a potají.

Sádlo krtičí je dobré na bolavé oči.

 

 

Kukačka
Svým tajemným a skrytým způsobem života se kukačka jeví lidu ptákem podivným a zvláštním a proto opředena je četnými pověstmi. Protože má kukačka na spodu těla právě takové zbarvení jako krahujec, věří lid, že kukačka je dopoledne kukačkou a odpoledne krahujcem. K pověře této svádí okolnost, že kukající je samec vábící samice a kuká zpravidla v hodinách ranních a dopoledních, při čemž táhne také z jednoho lesa do druhého, a někdy zakuká i v letu nad otevřenou krajinou. Odpoledne pak obyčejně kukačka se neozývá, slídíc po potravě, a samice hledí v té době podložiti svoje vejce do cizího hnízda. O tomto podkládání vajec tvrdí lid, že prý kukačka napřed zničí vejce v hnízdě cizího ptáka, než tam své vejce vloží. Své vejce snese na zem někde v houští a v zobáku dopraví je do hnízda. Také prý odpoledne, když je krahujcem, sežere hnízdoše jiných ptáků, aby její mládě mohlo celé to hnízdo zaujmouti a opanovati. Poněvadž kukačky odtáhnou v podletí právě tak strytě, jako byly na jaře přitáhly, vypravuje si lid různé domněnky o jejich zmizení.

Hlas tohoto ptáka, který volá vlastní své jméno, je každému milý, protože když se kukačka ozve, je jisto, že jarní počasí bude už trvalé.

Kdo prvně na jaře zaslechne kukačku, počítá, kolikrát se mu ozve, neboť mu svým kukáním naznačuje, kolik roků bude ještě živ.

Kdo slyší kukačku a má u sebe peníze, bude při penězích celý rok, zejména bude toho roku míti hojně peněz, kdo zaslechne kukačku a ona ozvala se s trojnásobným ozevem "ku-ku", což činí zřídka kdy. Naopak zas, koho kukačka "okuká" bez peněz, bude míti celý rok bídu.

Když ještě chodívali dráteníci, tak říkali: „Lepší jedna kukaranda, nežli sto skřivanů.“ (Jaro je natrvalo tu.)

Když se na lesních listnatých stromech objeví mladé, svěží zelené lupení, ozve se tu také známé volání kukačky „ku-ku“.

Kukačka nemocným lidem oznamuje, že minula doba pro ně nebezpečná.

Kukačka vzorem bázlivosti a proto pro zbabělce bývalo běžnou nadávka „bojaclivá jak kukaranda“.

Lidé neduživí a nemocní se také těší, až uslyší kukati kukačku. Bývá jim totiž nejhůře v přechodné době, když zima ustupuje jaru a počasí všelijak se mění.

Mladí manželé podle kukání počítají, kolik budou míti dětí. Bývá z toho na jaře dosti veselosti, protože kukačka kuká někdy třeba čtvrt hodiny v jednom kuse.

Po tureckých vojnách se u nás rozšířila pověst, že:“Kukačka je sestra vojína padlého v boji proti Turkům. Teď prý proměněna v kukačku poletuje hledajíc bratra a volá ho žalostivým kukáním“. Plačtivý nářek žen se proto někde nazýval „kukáním“.

Kuna

O kuně tvrdí lid totéž co o kočce, že se totiž protáhne každou dírou, kterou prostrčí hlavu. Kožešina kuní nemá u lidí zvláštní ceny, čepice z tchořoviny nebo z králičiny je tak vážená jako z kuniny.

Kdo něco pečlivě ukrývá, o tom se říká, že to schovává jako před kunou.

Kuna je krvežíznivec a lakomec.

Kuna je také chytrá, proto kdo něco chytře nastrojil, o tom se říká, že to měl nalíčené jako na kunu.

Kuna je známý zloděj drůbeže, proto, kdo krade, je jako kuna.

Kuna vplíží se do každého kurníku, proto drzý člověk počíná si jako kuna.

Přezdívkou "to je kuna" obmyslil lid lichváře.

Ztratí-li se někomu slepice, říká se žertovně, že ji vzala kuna, t. j. že ji někdo ukradl.

 

Lelek
Ačkoliv je lelek pták noční a vede jinak život skrytý, je lidu dostatečně znám jako „Lelek kozodoj“, takto znělo původní jméno našeho lelka.

Rozšířená byla pověra, že lelek přiletí ke koze na pastvě, usedne jí na vemeno a saje mléko, odtud jeho příjmí "kozodoj". Příčinou pověry stal se patrně jeho až pod oči rozeklaný zobák a okolnost, že lapá hmyz a okolo dobytka poletoval, když se pásal celé noci v lese. V lese prý meká jako kozle a to činí proto, aby svedl z pravé cesty. Člověk domnívá se, že se zaběhlo do lesa kozle a teď žalostně mečí, hledá zbloudilce a zabloudí sám.

Velmi obyčejné je rčení "chytati lelky" nebo "lelkovati", značí zaháleti, okouněti, nedělati nic.

 

 

Liška
Náš lid nehledí na lišku jako na zvíře zlé. Štěkání lišky nazývá lid „skolením“. Liščí sádlo má moc léčivou, ale masa liščího nikdo nepožívá. Uvařené liščí plíce pomáhají od úbytí (souchotin).

O lišce se také vypravuje, že ví o pokladech skrytých v zemi a ve skalách, protože na ně přijde, když si hrabe brlohy.

Kdo ošidí chytrého člověka, o tom se praví, že přelstil starého lišáka, a poraditi se s liškou, značí něco dobře provésti.

Když si dítě vytrhne zub, hodí ho přes hlavu od sebe a řekne: „Liško, tu máš kostěný a dej mi za něj železný!“

Lidé se zrzavými vlasy mají „hlavu jako liška“.

Liščí spády značí se jako tajné cesty.

Liška je lidu vzorem chytrosti a prohnanosti.

Liška nosí děti z lesa, ale o tom, kde je bere, nepovídá lid ničeho.

O nevycíděných botách se říká, „že jsou zrzavé jako liška“.

Přijíti někomu na jeho liščí spád, značí, objeviti jeho tajné záměry a prozraditi je.

Říká se o chytrém člověku, že je liška, lišák, liškou podšitý a p.

Říká se sice, chce-li se dítěti naznačiti, že za jisté příležitosti nebylo ještě na světě, „tenkrát jsi byl ještě na houbách v lese“, snad to tedy souvisí s tím, že liška přináší děti, které před narozením sbírají po lese houby.

Skolí-li (štěká-li)liška v létě, bude pršet.

Způsob liščího lovu lid obecný zná, a chce-li naznačiti plížení, říká „krade se jako liška“.

 

Netopýr
Toto nevinné zvíře je lidem na venkově neprávem nenáviděno. Skrytý a tajemný způsob života netopýra je příčinou, že lid ho málo zná a bájí o něm věci nemožné. Je málo lidí, kteří netopýra důkladně znají, většina se ho štítí, že prý je prašivý. Tvrdí o netopýru, že je půl myši a půl ptáka. Mnoho bajek koluje také o tom, jak netopýr přichází na svět a je málo lidí, kteří vědí, že samice i v letu nosí mládě na svých prsou, až dovede samo létat.

Také je netopýr předmětem různých pověr, a ještě více býval jím v středověku, kdy se ho užívalo k různým čárům a tajným prostředkům. Lidé netopýry odjakživa spojovali s ďáblem, čarodějnicemi a silami zla a temnot. Díky tomu, jak netopýr spí (visí hlavou dolů), vznikla pověra, že ďábel a jeho přisluhovači odpočívají v podobě netopýrů. Ti v noci ožívají jako síly temnot, což ďáblovi vyhovuje. Kouzelná moc se připisovala krvi netopýrů a částem jejich těla. Proč? Asi proto, že netopýr je teplokrevný savec s podobou ptáka. Snad neexistuje žádný čarodějný lektvar, který by neobsahoval něco z netopýra.

Čarodějnice využívají netopýří krev k tomu, aby mohly létat.

Jedna z pověr praví, že vyschlý netopýr nošený na těle je účinným amuletem k udržení lásky.

Když netopýr vletí do místnosti nebo se zaplete člověku do vlasů, zahnat ho může jen blesk a dunění hromu.

Létá-li večer hojně netopýrů, bude zítra krásný den.

Lidé věřili, že člověk pronásledovaný duchem musí najít chlup černé kočky, hodit ho přes levé rameno a třikrát plivnout. Duch se změní v netopýra a zmizí ve tmě.

Někde se věří, že netopýr přináší neštěstí do stavení, v němž se zdržuje. Lapnou-li v takovém stavení netopýra, přibijí ho živého na vrata, tím je nepříznivé kouzlo odčiněno.

Netopýr se hodí do lektvarů lásky a k léčení nemocných koní.

Netopýři jsou prý zbytky po duších mrtvých, takže netopýr u domu čeká na další duši.

Netopýři se prý zmocňují duší mrtvých, takže místo, kde přebývají netopýři, může to být i dům, je zmítané neklidem duchů.

Obecně platí o netopýrech pověra: „Když vidíš, jak se netopýři vznášení a vracejí se zpátky na k zemi, věz, že se blíží hodina duchů, hodina, kdy se síly temnot zmocňují lidských duší.“

Platí pověra, že netopýr ochrání stavení před škodami způsobenými extrémním počasím.

Snad každý zná pověru, že se netopýři zaplétají do vlasů žen, které trápí svědomí, a snaží se je dovléct k čarodějnici nebo ďáblovi.Tady je pravděpodobně prazáklad strachu z těchto zvířat.

Také se ovšem tvrdí, že když večer poletuje a spatří prostovlasou ženskou, že prý se jí zamotá do vlasů. Pověra tato je všeobecně rozšířena, a proto žádná žena nebo dívka na vesnici nejde večer ze stavení bez šátku na hlavě.

Věřilo se, že člověk, který si omyje oči a tvář v netopýří krvi, bude i v noci vidět jako kočka.

Věřilo se, že vyschlý netopýr (podle některých stačí vyschlé netopýří srdce) ochrání vojáka před zraněním v bitvě a během bojů dokáže zastavit krvácení.

Vyschlé netopýří srdce je cenným amuletem pro hazardní hráče. (Hazardní hry jsou v ďáblově působnosti.)

Za dne zdržuje se netopýr na půdách nebo v komíně a okouše prý tu maso nebo slaninu zavěšené v komíně k udění nebo už uzené a uschované na půdě. Ovšem slaninu nebo šunku ohryže myš nebo kočka, ale svede se to na netopýra a nevinný tvor se příležitostně zabije za cizí hřích.

Pes
U našich předků, jako u jiných národů byl pes zvířetem opovrženým, a to se mnohde uchovalo až do naší doby. Pro psa je všechno dobré. Maso psí je velmi zdravé, proto prý světoběžníci jedí psy, aby nestonali. Sádlo psí je dobré užívati pro plicní choroby, i souchotiny prý vyléčí. Kdo nosí boty z psí kůže, nebude míti bolesti v nohou. Věrnost, oddanost a obětavost psa jsou sice příslovečnými, přes to však bývá pes za to málo odměňován.

„Zkusí jako pes“, je známé úsloví pro velké utrpení.

Býti na psu“ nebo „Býti ve psí“ znamená, že něco je ve velmi špatném stavu, nebo že je někdo už na mizině.

Čichem pozná pes ihned člověka zlého nebo dobrého, proto prý na někoho štěká a na někoho ne. Podle toho lze tedy snadno rozeznati, kdo se k nám blíží se zlým úmyslem nebo dobrým úmyslem.

Je-li v zimě velká nepohoda, říká se, že:“ Člověk by ani psa nevyhnal.“

Kdo chce psa bíti, vždycky si hůl najde.

Kdo si ničeho nedopřeje, je živ jako pes.

Mezi lidmi byla známa také pověra, že:“Pes vidí v noci věci, jichž člověk viděti nemůže.“

Mnoho psů, zajícova smrt.

O člověku zlém se praví, že: „Je vzteklý jako pes“.

O člověku, který křičí a nadává, říká se, že:“Štěká jako pes“.

O každé špatné věci se tvrdí, že: „Tahle by byla jen pro psa“.

Pes je obrazem věrnosti, úsloví „věrný jako pes“ značí vrchol oddanosti.

Pes psa nikdy nekouše.

Pes také hlídá skryté poklady v zříceninách hradů.

Psí počasí je nepohoda.

Psí povahu má, kdo si dá všechno líbit.

Psího hlasu bůh neslyší.

Psovské jednání je jednání otrocké.

Slovo „pes“ samo je opovržlivou nadávkou dodnes, jako za stara bývalo.

Vyje-li pes, znamená to, že někdo v domě umře, nebo že se v tom domě přihodí nějaké neštěstí.

Zalézá-li pes v noci bojácně do boudy, tedy prý vidí strašidla, jež jsou pro člověka neviditelná.

Život jako pes uvázaný u boudy vede, kdo je osamocený a opuštěný.

Skřivan
Skřivan je velmi milý pták, každý se na jeho příchod těší, neboť přináší jaro, a staré babičky a lidé neduživí přejí si, aby ještě slyšeli skřivánka. O původu jeho vypravuje legenda, že ho stvořil Spasitel z hrsti hlíny, aby osamělý oráč měl v poli také nějakého pěvce. Před vydáním zákona na ochranu ptactva lapali se skřivani hojně k jídlu a také se chovali v klecích k vůli zpěvu. Klec pro skřivana musela býti dlouhá a nízká, aby se pták mohl probíhat, a měla plátěnou stříšku, aby si nerozbil hlavu, protože má ve zvyku vyletovat, když chce zpívat. Dávali mu do klece hroudu, na kterou skřivan usedal, když zpíval. I když se jedná o jednoho z našich nejběžnějších pěvců, je známý především pro svůj vytrvalý zpěv, přednášený ve vysokých výškách nad poli a loukami

Drží-li se skřivani na jaře dlouho v hejnu, přijde ještě nová zima.

Lidové pořekadlo praví, že na Hromnice musí skřivan vrznout, kdyby měl zmrznout, a kdo o Hromnicích slyší skřivana zpívati, bude šťasten. Druhého února u nás ovšem ještě skřivan nebývá, ale slyší lidé chocholouše, který si někde na střeše sluncem vyhřáté prozpěvuje, a myslí, že je to skřivan.

Některého roku dostaví se sněhové přeháňky, t. zv. nová zima, když už skřivani jsou v párkách a tu se opět skřivani srazí v hejno na tak dlouho, dokud nepohoda trvá.

Případnější je pořekadlo: "Na svatého Matěje pije skřivan z koleje." V té době dostavují se první jarní oblevy.

Zpívá-li záhy na jaře skřivan ve výšce, bude úrodný rok, zpívá-li však na zemi, bude neúroda.

Slepice domácí
Nedoscíplá slepice“ je přezdívka pro stonavého člověka.

Jenom vejce snešená na zelený čtvrtek může si hospodář vzíti, ostatní po celý rok patří hospodyni.

Když se nasazuje kvočna na vejce, má se to státi, když jde měsíc nahoru (když ho přibývá), aby se kuřata dobře vyvedla a bylo jich hojně.

Když se slepice za deště ukrývají, nebude déšť dlouho trvati, jestliže však i za deště vybíhají z kurníku a promoklé hledají potravu, bude dlouho pršeti. Podobně znamená dlouhé trvání deště, hledají-li potravu dlouho do večera. Zmoklá slepice působí dojmem komickým, proto říká se o člověku, který se pojednou ocitl ve stísněné náladě, že vypadá jako zmoklá slepice.

Kohoutiti se, rozkohoutiti se, značí tolik, jako rozzlobiti se.

Kohoutova bojovnost je známou vlastností a říká se proto o člověku svárlivém, že je jako kohout.

Kokrhá-li kohout večer, bude ráno pršeti.

Kuře nebo kuřátko je označení pro malé a hezké dítě.

O dvou svářících se lidech se tvrdí, že si počínají jako dva kohouti na společném smetišti.

Pečlivost kvočny o kuřata je příslovečnou a proto pečlivá matka je jako kvočna.

Sežere-li slepice jeřabiny nebo oříšky z lípy, přestane nésti.

Slepice, která kokrhá jako kohout, musí se zabíti, rotože je prorokem smrti nebo alespoň nějakého neštěstí.

Vejce z kotce (kukaně) má vybírati vždycky hospodyně, vybírá-li je hospodář, slepice nenesou.

Sojka
Obecně se má, že sojka je pták který je lstivý, chytrý a zlodějský. Seje lesy a v lese na člověka pokřikuje. Prozradí tak hajnému každého lesního zloděje nebo pytláka. Opatrný hajný, slyší-li v lese křičet sojky, ví, že se v tom místě děje něco nepatřičného. Když tam rychle potichu dojde, obyčejně přistihne škůdce při činu. Bělo-modro-černá pírka ze sojčího křídla jsou oblíbenu ozdobou klobouků nejen venkovských hochů. Je takéznámo, že sojka plení ptačí hnízda a v zimě krade veverce z její zásobárny.

 

 

 

 

Sova
Sovy jsou prostému vesnickému lidu odporné. Houkání sovy je jim odporné a v bázlivých budí hrůzu. O užitečnosti sov nevěděli dřív téměř nic, a proto je pronásledovali. O hubení není možné mluvit, protože náleží k velmi řídkým případům, aby někdo spatřil sovu za dne.  U starých Řeků byla sova znakem moudrosti, náš lid nic takového o ní neví, naopak štítí se jí. Jsou i místa, kde lidé věřili, že byla sova jedovatá. Soví hlavy se však s oblibou užívalo k dekoračním účelům, vyřezává se na hlavice hůlek na „mokváčky“ dřevěných dýmek a p. Velké oči, a plochá „tvář“ dodávají tomuto ptáku podivně lidskou podobu. Velký dojem dotváří její houkání a skřeky, které často znějí jako lidský hlas. Když se sovy v noci neslyšně snášely ze svých úkrytů ve stromech, bývaly ztotožňovány ze zlými duchy. Sovy byly od pradávna spojovány s čarodějnicemi. Římané říkali sově strix a stejným jménem nazývali i čarodějnice. Tajemný jejich noční způsob života byl příčinou, že se jich užívalo k různým kouzlům. Ze starých pověr udrželo se jich mnoho na naše časy.

Nejznámější je pověra o sýčkovi, že usedá na chalupu, v níž má někdo umříti a volá: "Půjď! Půjď!" Jako proroka smrti lid tedy sýčka nenávidí.

Podobně objeví-li se v krajině mnoho sov, je to předzvěstí, že tu krajinu stihne nějaké neštěstí.

Slovo "sova" je přezdívka pro toho, kdo v noci bdí a pracuje.

Také pověst o Hejhálkovi, který voláním "hejhá" zavádí lidi v lese, aby zbloudili, povstala z houkání výra nebo kalouse.

Úsloví "kouká jako vejr" nebo "vejrá" upomíná na veliká světla výrova.

V mnohých krajinách panuje dosud pověra, že se lapená sova přibije (jako netolýr) živá na vrata, aby bylo odvráceno neštěstí, které sova svou přítomností tomu příbytku zvěstuje.

V noci se lid sovy bojí, ač nikdo neví proč.

Výr je příčinou pověstí, že se v některém lese objevoval mužíček s ohnivýma očima.

Stehlík
Stehlík je všem dobře znám jednak pro své pestré zbarvení. Zdržuje se na blízku vesnic, kde vybírá semena bodláku. Je prý Němec, protože volá své jméno německy „Stieglitz“. Lidé dříve dělili stehlíky na pěti a šestiperáky, podle počtu žlutých pírek v křídle. O stehlíkovi se vypravuje pěkná legenda, která je sice původu německého, ale mezi českým lidem velmi rozšířena. Původně prý Bůh stvořil všecky ptáky stejné šedé barvy. Poněvadž by je však lidé nebyli rozeznali, nařídil jednomu ze svých andělů, aby ptáky nabarvil různými barvami. Dostavili se k barvení všichni ptáci, jenom stehlík scházel. Dostavil se pozdě, když už anděl byl s prací hotov a omlouval své opozdění tím, že prý viděl, jak sedlákovi roste v pšenici bodlák a vybíral tedy jeho semena, aby sedlákovi usnadnil práci. Na to mu anděl omeškání prominul, a nabarvil ho zbytky barev, proto je stehlík tak pestrý. Pro příjemný zpěv choval se dříve stehlík hojně v kleci a lapal se na rohatiny při podzimním přeletování. Podobá prý se zpěv jeho zpěvu kanářímu.

 

Straka
Podobně jako sojka je i straka ptákem zlodějským. Znám je také její obyčej schovávat lesklé věci. Pestré věci často bývají přirovnávány k strace. Stračí peří bývá hledáno k hotovení chocholů na vojenské klobouky a k ozdobování dámských klobouků.

„Krade jako straka“ je běžným lidovým úslovím.

Maluje straky na vrbě.

Objeví-li se u stavení straka, krásný to pták, bývá často chována ochočená.

Straka je prorokem neštěstí.

Strnad
Strnad je lidu ptákem milým, protože velmi záhy z jara ozývá se svým jednotvárným zpěvem a staří lidé se těší, že brzy nastane jaro, protože se strnadi už ozývají.

Srážejí-li se strnadi na podzim v hejna, bude tuhá zima.

Zima bude dlouho trvat, dokud se strnadi zdržují u stavení.

 

 

 

 

 

Střízlík
Lidé tohoto drobného ptáčka nazývali králíčkem, protože když ptáci volili krále a ustanoveno bylo, že jim bude, kdo vyletí do nejvyšší výšky, střízlík schoval se orlovi pod křídlo, a když tento už výše nemohl, vyletěl střízlík ještě nad něho. Spor potom rozhodnut v ten smysl, aby orel zval se králem ptáků a střízlík králíčkem.

Střízlík je lidem příkladem maličkosti, drobnosti a nepatrnosti. O malém a slabém člověku se říká, že je střízlík nebo že je jako střízlík.

Vletí-li střízlík do světnice, znamená to smrt.

Zpívá-li střízlík, bude tuhá zima.

 

Volavka
Volavka je pro náš vesnický lid pták málo známý, jenom lidé, bydlící kolem vody, na níž se volavky zdržují, znají tohoto ptáka lépe. Kdysi bývala volavka u nás dosti hojná. Volavka táhnoucí vysoko ve vzduchu bývá vždy považována za čápa. Rybáři znají volavku jako škůdce ryb.

Před deštěm volavky vytahují z vody do polí a zde jedna druhou honí.

V lidovém rčení přichází volavka jako přezdívka pro člověka, který jiného k něčemu svádí nebo láká.

Také obchodní reklamu již dříve označoval lid prostý: „To je jen taková volavka“.

 

Vrána
Lid nerozlišuje havrana polního a vránu černou, co je černé, je u lidí vranou, co je šedivé, je šedivkou. Z mladých vran je chutná polévka. Vránu označuje lid také slovem „krkavec“, ale skutečného krkavce nezná, za to zná jeho vlastnosti a v mnoha pověrách se objevují. Vrány lidé nemilují a považují je za proroky neštěstí.

Táhne-li hejno vran s krákotem, volají děti: „K nám, k nám!“ Děti totiž věří, že vrána nosí děti.

„Černý jako havran“ říká se o člověku černohlavém.

„Krkavčí matka“ je ta, která svých dětí nemiluje a trýzní je.

Je-li mnoho vran, bude v zimě hojnost sněhu.

Krkavec je také přezdívka pro člověka lakomého nebo nenasytného.

Nalezeným vraním brkem stírají se bradavice.

Objeví-li se na podzim množství vran v hejnu, bude tuhá zima, podobně zůstávají-li na jaře vrány dlouho v hejnu, nenastane jaro ještě tak brzy.

Sedá-li vrána na střechu, někdo se v tom domě oběsí.

Slovo vrána je přezdívkou pro člověka, který se všemu diví.

V havrana bývají zaklety neposlušné děti.

Vlaštovka
Vlaštovka se těší u venkovského lidu veliké oblibě, proto ji lid jmenuje zdrobnělým jménem „vlaštovička“ nebo „laštovička“". Považuje se za štěstí, kde se vlaštovka pod střechou uhnízdí, aby hnízdo nespadlo, podkládají je prkénkem přibitým na zdi. Na jaře přiletí napřed jedna vlaštovka jako ubytovatelka a hlavní tah dostaví se později, až se ještě více oteplí, proto se říká: „Jedna vlaštovka jara nedělá“.

Kdo by vlaštovku zabil, bude do smrti nešťastný, podobně stavení, na němž hnízdo vlaštovčí bylo zlomyslně zničeno, bude stále navštěvováno neštěstím.

Létají-li vlaštovky nízko, bude co nejdříve pršet, naopak zase, létají-li i za deště ve výši, bude hnedle po dešti. Toto chování si lidé vysvětlovali tím, že před deštěm tlak vzduchu sehnal hmyz do spodních vrstev, kde vlaštovky jsou pak nuceny provádět svůj lov.

V polovině září vlaštovky odtahují a sem vztahuje se úsloví: „O Marie narození vlaštovek již tu není.“

Velmi vítaná je vlaštovka, zbuduje-li si hnízdo v chlévě, za tou příčinou nechá se jí do chléva otevřené okénko, jestliže se dvéře na noc zavírají.

Věří se namnoze ještě, že vlaštovky netáhnou za moře, nýbrž že přezimují v dutých stromech nebo ve skalních rozsedlinách stuleny v chomáče po způsobu netopýrů. Ve víře utvrzuje je také okolnost že se někdy ve vsi objeví vlaštovka ještě v říjnu. To je ubohá samička, která přišla domácí kočkou o první hnízdění a vyhnízdila podruhé pozdě v létě a dlouho do podzimu dokrmuje mláďata. Po vylítání tyto opozdilé vlaštovky hned odtáhnou, ale nedospělá mláďata patrně zahynou na tahu, lid však věří, že to byly vlaštovky, které dosud do lesa nezatáhly, aby tu vyhledaly skrýš k přezimování a učiní tak teprve později.

Věří se také, že stavení, na němž vlaštovky hnízdí, nebude postiženo požárem a do chléva, v němž je vlaštovčí hnízdo, nemají čarodějnice přístupu.

Vystěhuje-li se vlaštovka ze stavení, umře hospodář.

Známo je, že vlaštovka je prorokyní povětrnosti a poselkyní jara.

Vlk
Na vlka se zachovalo mnoho vzpomínek z dob, kdy býval v Čechách obyčejným zjevem. Má pověst zlého zvířete, vlčí povaha je povaha zlá. V starých pověrách byl vlk znám jako vlkodlak. Člověk, který byl vlkodlakem, vyběhl ze vsi, převalil se řez přelízku a proměnil se ve vlka. Číhal pak v lesích a při odlehlých cestách na osamělé chodce, jimž vyskakoval na záda a sál jim z krku krev. Takový vlk-člověk poznal se podle srostlého obočí. Po smrti byl stále jen vlkodlakem, proto se hrob jeho probil kůlem, aby nemohl z hrobu vystupovat a napadat lidi. V rostlinopise slovo „vlčí“ znamená tolik jako divoký, planý. Neužitečné výhony stromu říkají nejen sadaři „vlky“. Ve středověku užívalo se různých částí těla vlka na př. zubů, srdce, žluči, chlupu, výmětů k „tajnému umění“ - k čárům.

„Shání jako vlk“ a „hltá jako vlk“ jsou známá úsloví.

Rozpustilé děti byly nazývány se vlčata.

Vlčice je zlá matka, zejména zlá macecha.

Zvlčit je tolik jako zdivočit.

Zajíc
Zajíc je z volně žijících zvířat našim lidem nejznámější. Proč má zajíc tlapky porostlé srstí a pes lysé, o tom vypravuje se bájka. Cestovali spolu pes a zajíc a noclehujíce v širém poli, rozdělali si oheň. Když pes usnul, šibal zajíc vzal oharek a opálil psu tlapky. Pes probudivší se bolestí, pustil se za zajícem a od těch dob ho pronásleduje, aby mu to darebáctví oplatil. Ačkoliv ho dospělí všemožně pronásledují jako zvíře škodlivé, zůstal doposud miláčkem dětí. Hoši hrají si na zajíce posedávajíce na bobek a oběma rukama napodobujíce stříhání slechy. Dívky hrají si na "zajíčka", točíce se dokola kolem dívky sedící na bobku a zpívajíce: "Co, zajíčku, co je ti, že nemůžeš skákati?" A nutí zajíčka, aby vyskočil a ubíhal, načež ho chytají, a která ho chytí, dělá potom zajíčka. Zaječí sádlo je prostonárodním lékem. Chová se v domácnostech jako neomylný prostředek k hojení otevřených ran. Někdo k témuž účelu nakládá do hrnce se zaječím sádlem teké listy jitrocele, které se pak na bolák přikládají namazané zaječím sádlem.

Kdo chce se něčemu vyhnout, o tom se praví, že má zaječí úmysl.

Letošní mladíci dívají se na podzim na první sníh udiveně, říká se proto o člověku, který se něčemu diví, že se na to dívá jako mladý zajíc na nový sníh.

Lidem je zajíc znám jako bázlivec, proto se o bázlivém člověku říká: „To je zajíc“.

Mladí zajíci jsou také nezkušení a bývají proto na podzim nejsnáze odstřeleni, praví se proto o nezkušeném člověku, že je to ještě „mladý zajíc“.

Mnohý člověk raději se vrátí, než by pokračoval v cestě, přeběhne-li mu zajíc přes cestu.

Přeběhne-li dospělému zajíc přes cestu, znamená to neštěstí nebo alespoň nezdar podniku, k vůli němuž se cesta koná.

Také chtí-li kojence odstavivi, dávají si za ňadra zaječí kůži, aby se toho dítě leklo a po prsu už netoužilo.

Těhotná žena nesmí spatřiti zajíce s hlavou. „Shlédla“ by se a dítě by mělo rozpoltěný hořejší pysk, jako má zajíc.

Teplou, čerstvě staženou zaječí kůži přikládají si kojící ženy na prsy, aby se jim nepodebraly.

Úsloví „vzíti do zaječích“ znamená utéct.

Ve společnosti shromážděné při poslední leči v místním hostinci vytasili se někteří lovci také s mysliveckou latinou, zejména jistý lesní tvrdil, že mu zajíci chodí až do světnice. Když někteří přítomní nedůvěřivě kroutili hlavami, řekl přítomný farář: „Vždyť pan fořt se jmenuje Zajíc a má těch zajíčat vlastního pěstění plnou chalupu.“

Zajíce nazývají někde také Vaňkem, proto rčení „šel se poradit s Vaňkem“ znamená prchnout - utéct.

Žába
Žába platí za zvíře prašivé, t. j. takové, které je nebezpečno vzíti do holé ruky. Mnoho lidí považuje žábu za jedovatou. Hlavně "ropucha" čili zemská žába je jedovatá. věří, že žáby spadnou s deštěm. Pověra tato je velmi rozšířena. Po teplém letním dešti vylézají mladé ropuchy a skáčí po silnicích a po cestách a lid se domnívá, že spadly s oblohy. Různých ingrediencí ze žáby užívalo se k čarování, zejména kostra její, pod jménem "žabí háček", hrála mezi tajnými prostředky důležitou úlohu.

Jeden člověk viděl na břehu rybníka velikou, bachratou žábu a řekl jí žertem: "Až se, žábo, budeš žabit, já ti přijdu babit." Žába si pak skutečně pro něho přišla, když měla míti mladé. Ale člověk ten slibu nedodržel a když potom v létě brodil koně v rybníce, utopil ho vodník s jedním koněm. Ta veliká žába byla vodníkova žena.

Kde se usídlí ropucha ve sklepě, znamená to štěstí.

Když se na jaře ozvou žáby, je jisto, že počasí už zůstane stálé.

Kvákají-li večer žáby, bude zítra hezký den. Lid

Některá žába má "uhrančivé" oči, t. j. podívá-li se na člověka, udělá se mu špatně - žába ho "uhranula".

O tlustém člověku se říká, že vypadá jako ropucha, o nehezkém platí úsloví, že má hubu jako ropucha.

Pořekadlo praví, že na sv. Řehoře žába hubu otevře, t. j. začne ponejprv kvákati.

Také vodníka představuje si lid se žabími nohami.

Vodní žába (skokan) čistí vodu, proto spatří-li venkovan ve studánce žábu, je přesvědčen, že je tu voda zdravá, žába by se v ní jinak nezdržovala.

Žába je zvíře bázlivé. Malým dívkám přezdívá se "žába", nebo "žabka".

Žábu rosničku chovají ve sklenici, aby prorokovala, jaké bude počasí.

Žluna
Žlunu nazývají mnohde „zeleným datlem“. Lidé ji spíše znají podle jejího volání, než od vidění. Žluna je plaché stvoření, které v lese spíše než uvidíme, uslyšíme. Na jaře se totiž přidává svým hlasitým zpěvem k ostatnímu ptactvu. Vyznačuje se také „bubnováním“ typickým pro většinu datlovitých, kdy tluče zobákem do větve, která zvuk opakuje a zesílí.

Ozývá-li se hlasitě před jarem, bude dlouho zima. Říká se, že: „žluna zpívá na dlouhou zimu“.

Klepá-li žluna silně do stromů, bude co nejdříve pršet.

Strom, v kterém se žluna uhnízdí, hospodář šetří všemožně, protože tu zpravidla také jiní drobnější a hmyzožraví ptáci mají hnízda v děrách od žluny do kmene vytesaných.

Že žluna klepá jen na nemocné stromy, to vesničtí chudí dobře vědí a kdo chodí do lesa krást dříví, pamatuje si strom, na kterém bývá žlunu vidět, protože z něho bude brzy souš, která se pak může ukradnout.

Na podzim přitahuje žluna do vesnických zahrad a zkouší na ovocných stromech, nejsou-li nakaženy hmyzem, ale lid se domnívá, že tu paběrkuje ovoce.

 

 

Pověry a hmyz.
Všechno co není savcem, ptákem, hadem nebo žábou, je pro lidi broukem či červem, zkrátka hmyzem. Červem nazývají se všechno, co není broukem. Larvy much jsou červi, housenky molů jsou červi co se dávají do peří a do šatů, larva potemníka je moučný červ. Někteří staří lidé nazývají i housenky červy. Často říkali, že: “Dali se mi do zelí červi“. Larvy brouků a housenky žijící v kmenech stromů nazývají obecně „ten červ ze dřeva“. Venkovský lid má velmi malé vědomosti přírodopisné, ač by právě on jich potřeboval nejvíce, proto také málo kdo ví, jak se hmyz rozmnožuje. Vši a štěnice dělají se z nečistoty, blechy se líhnou z prachu, červi dělají se ze sýra nebo masa, housenky se dělají, když je vlhko a teplo. Pavouci jsou „prašiví“ a každý se jich štítí. Ale přesto některý hmyz tvoří výjimku. 

Mravenci
Brouk zlatohlávek klade vajíčka do mraveniště a jeho larva tu žije krmena mravenci. Zakukluje se v blátivém obalu a kuličky tyto hledají se jako proroctví. Otevře-li se kulička a je v ní už vyvinutý brouk, znamená to štěstí, je-li tam ještě larva, znamená to neštěstí.

Má-li býti pěkné počasí, vynášejí mravenci kukly ven z mraveniště, nastane-li mezi dnem změna, vnášejí je dovnitř mraveniště.

Mravenčí líh je starým lidovým lékem.. Nachytají se mravenci do láhve, v níž je trocha cukru a nalije se pak na ně líh. Je to mazání proti revmatismu.

Nanesou-li mravenci přes léto veliké mraveniště, bude tuhá zima.

Od mraveniště mají mravenci vyběhanou dráhu, na níž se jich stále husté množství pohybuje. Vede-li taková dráha přes cestu nebo přes silnici, má ji chodec překročiti, když k ní přijde, kdyby do ní stoupl a některého mravence zašlápl, měl by hřích.

Píchání v rukou se vyhojí, drží-li se ruka nad rozhrabaným mraveništěm, aby ta pára z něho šla na ruku.

Pryskyřice, kterou mravenci nanesou do mraveniště, zove se kadidlem a slouží k nakuřování nádchy.

Usadí-li se mravenci v chalupě, není to dobrým znamením.

Můra

Můra patři do magického hmyzu.

K můrám se váže zajímavá pověra:“Záleží n barvě můry. Bílé můry jsou hodní duchové a přinášejí štěstí a útěchu. Šedá můra symbolizuje nerozhodnost.Černá znamená neštěstí a jsou to zlé duchové.

 

 

Pavouk

Mnoho lidí pavouky nemá rádo a mají z nich fobii. Tito tvorové jsou hrdiny mnoha pověr a kupodivu v nich hrají pozitivní úlohu.

Pavouci smíchaní se sirupem zahánějí horečku.

A nejznámější druh pavouka - křižák s tipickým křížem na svém těle. Přináší opravdu velké štěstí.

Dodnes prý platí pověra,že když jde po lese a najednou ucítíte na obličeji něco lepkavého a jemného - Pavučina. Znamená to , že potkáte opravdového přítele na život a na smrt.

Když máte pavouka v domě přináší to štěstí a neměli byste je zabíjet to zase přináší smůlu.

Pavouci smíchaní se sirupem prý zahánějí horečku.

Pokud uvidíš pavouka sbíhajícího po pavučině, věští ti to dlouhou cestu.

Pokud uvidíte pavouka sbíhajícího po pavučině věští to dlouhou cestu.