Dítě a výchova.

Dítě v úplné rodině.     

            Na sklonku 18. a 19. století byla v rodině citová složka výchovy dětí spíše v pozadí. I mezi manželi hrály city často malou roli. Aby rodina fungovala, nebylo třeba budovat silné citové pouto.

            Rodiče sice dětem zpívali, vyprávěli jim pohádky, ale stále se tradovalo úsloví, že: „Tvrdé vychování dělá zdravé děti.“ Vždyť na dítě se tehdy dívalo jak na majetek. Byla běžná zásada, že: „Rodiče nemají dětem svým svou lásku k nim ukázati…“

            Rodiče tehdy věřili, že: „Metla vyhání děti z pekla, ...“, a tak děti často bili – pohlavkovali je, tloukli je vařečkou, proutkem, řemenem nebo skutečnou metlou. Děti také často stávaly v koutě, klekávaly na hrachu či trávily čas trestu zavřené ve tmavé místnosti.

            Rodiče své děti vedli ke strachu. Děti se bály Boha a jeho trestu, v tom je podporovala církev, bubáka a především svého otce, který v rodině často plnil funkci exekutora. Po návratu z pole nebo ze chléva si vyslechl, čím se děti provinily a přísně je potrestal. V té době děti také svým rodičům vykaly případně onikaly.

            Středem, cílem výchovných zájmů, byli především chlapci, kteří měli být vychováváni přísně a důsledně. Neznamenalo to, že by dívky měly zůstat „ladem“. I ony neměly být „zkaženy přílišnou dobrotou“. V kontrastu s protežováním mužských potomků pak jsou dobové obrázky, na kterých vidíme malé chlapečky oblečené do dívčích šatů a s dlouhými načesanými vlásky.

            Děti často žily v bídě a ve špíně. Pravidelné sobotní koupání, kdy matka ohřála velký kotel vody, který pak musel stačit celé rodině, korespondovalo s tím, že tehdejší literatura dávala rodičům „za příklad“ výchovu založenou na hmotném nedostatku a bídě.

            V chudé rodině, kde matka musela za prací byla děcka matkami opuštěna často na plných šestnáct hodin denně, hlídána starými babičkami, které jim bezzubými dásněmi žvýkaly kůrčičky chleba do „cumle‘.“

            Nevím, jestli se z té doby traduje rčení, že: „Chudoba cti netratí“, ale z dobových lékařských knih je patrno, že děti, které vyrůstaly v podobných podmínkách, měly často plicní tuberkulózu a umíraly již v raném věku. V mnohé vesnické rodině umřelo jedno hezounké děťátko, sotva druhé se narodilo.

            Děti také často umíraly již v raném věku. Důvodem nebyla jen špatná hygiena, ale nedostatečná lékařská péče. Zejména nakažlivé nemoci byly velkým postrachem, mezi lety 1796 a 1802 zemřelo v Čechách 106 400 lidí na černé neštovice. Dětská úmrtnost se snižovala jen pomalu.

Dítě v neúplné rodině.

            Děti na přelomu 18. a 19. století, které žily v rodinách, na tom z našeho dnešního pohledu nebyly nejlépe, ale děti nemanželské, osiřelé a odložené čekal opravdu tvrdý osud. Nikdo jim neřekl jinak než „sirotci nebo parchanti“.

            Z dobových statistik z té doby vyplývá, že v českých zemích na  tisíc porodů připadalo 140 nemanželských dětí. Často šlo o děti, které buď otce měly, nebo jen se jejich rodiče nemohli vzít, protože snoubenci nedostali souhlas od vrchnosti. Aby byl sňatek vůbec povolen, musel mít ženich osvědčení o schopnosti vydělávat s udáním výše výdělku, potvrzení o bydlišti, farář mu musel potvrdit, že prošel náboženskou výukou. Proto se některé děti narodily dříve, než se jejich rodiče mohli nechat oddat. Takové děti pak bývaly legitimovány.

            Nemanželské děti, které vyrůstaly s „puncem“ plodu hříšného svazku, měly často doslova zkažený život. Nedostaly se na studia či do učení. Tolerantnější přístup k nemanželským dětem mívali lidé z dělnického prostředí, kde se tyto „nehody“ udály poměrně často. Na vesnicích ale většinou to byla pro matku katastrofa.

            Sirotci a nalezenci, zejména ti bezprizorní, ke kterým se nikdo „nepřihlásil“, končili v sirotčincích. Často se tam dostávali „šupem“, odvedl je četník. Neputovali sami, od malinka byli ve společnosti tuláků a poběhlic, a tento život na ně někdy čekal i po opuštění sirotčince.

            V sirotčinci se mohli vyučit, sice tam neměli lehký život, ale aspoň jakési zázemí. Někteří sirotci a nalezenci ale časem skončili na ulici. Teprve časem se změnil i postoj společnosti k dětem. Dnes by nás již nenapadlo nechat děti po dlouhé hodiny zavřené doma, ale pro naše předky to byla běžná praxe.

Děti a škola.         

            V té době měly školy poskytnout pouze základní vzdělání, panoval názor, že všeobecně vzdělávací povinnost není totéž co povinná školní docházka. Netrvalo se na pravidelné celoroční docházce, děti chodily do školy převážně v zimě. Učitel je musel naučit za krátkou dobu všemu, co měly předvést při závěrečných vizitačních zkouškách za účasti církevního dozorce.

            Učitel měl podle řádu milovat ctnost, nenávidět neřesti a žít v klidu a počestnosti, aby všem dával dobrý příklad. Teprve třetí bod se vztahoval k výuce. Učitel byl povinen vzdělávat mládež nejen v psaní a počítání, ale i v dobrých mravech a ctnostech.

            Od roku 1869 sice platil nový školský zákon, kde hlavním úkolem bylo vychovat děti k mravnosti a zbožnosti a teprve potom rozvíjet jejich poznání. Vyučovalo se: náboženství, mateřský jazyk, počty, reálie, psaní, zpěv a tělocvik. Děvčata měla navíc ženské práce a nauku o domácím hospodaření.

            Dále se zákon zabýval povinností chodit do školy od dokončeného šestého roku do dokončeného čtrnáctého roku života.     Jaké to však bylo učení? Pro děti vesnické jenom v zimě. Většinou v době po Svatém Martinu do Svatého Jiřího, když se nepásalo a ještě nepotřebovali „školáka“ jinam. Když se líhla první housata, nastával počátek „prázdnin“. Co se naučili za „ty zimy“, to zase na pastvě přes léto zapomněli. V ten čas se škola odbývala všeobecně. Taková byla dětská školní léta.

            Tak bývali za těch časů skoro všichni „školáci“ a bylo by jich i víc, kdyby se škola nedomáhala zákonem návštěvy pilnější.

Rok v našem městečku očima dítěte.

Jaký pak byl asi rok na přelomu 19. a 20. století v Brtnici?

            Byl únor, městečko bylo přikryté sněhovou peřinou, všude leželo plno sněhu. Pro děti - ráj a pro dospělé?  Děti se ale vyřádily a těch klouzaček co bylo. V té době se také chodilo se svíčkami procesím, to byla krása. No a už tu byl masopust, zábavy zase kopec.

            Jaro - k nám přicházelo tak nějak pomaličku. Místy ještě bývaly zamrzlé kaluže a děti už běhaly bosky. Jen uschla zem, tak nastávala „sezóna“ her s fazolemi, nebo se honila obruč a hrály kuličky.

            A to již pomalu nastával velikonoční čas. Kluci běhali s klapačkami, o velikonočním pondělí s pletenou žilou šlehat děvčata i panímámy a koledovat o nějakou tu dobrotu k vajíčku.

            Velká noc - to už byl máj, procesí a litanie po polích – aby byla úroda. Senoseč, koupání, někdy se tou dobou objevili komedianti. Nejhezčí bylo jak chodili po provaze.

            Léto - prázdniny se překulily a byl podzim. Tou dobou měli děti měli důležitý úkol. Začaly se kopat brambory a museli se hlídat, až do klekání. Za to byly pečené brambory u ohníčků na poli. A hlavně – vařila se povidla. Olíznout vařečku, to byla dobrota.

            Podzim - tak nějak to byla i doba pohřbů. Jaké to byly průvody s muzikou a nemuselo se do školy! Začala doba draní peří, to se v seknici sešlo lidí a těch povídaček.

            A byla tu zima - s ní Mikuláš s čertem, hned nato vánoce a koledy; podívaná na Betlémem. Potom Tři králové a o masopustě maškary...

            Tak nějak byl ten rok rozdělen. Po celý ten čas jsou nějaké svátky, náboženské nebo odvozené od přírody. Celý rok je řízen zvyky a celý rok má řád. Kdo jej porušil, nedobře se mu vedlo.