Dětské hry. 

 

Děti se bavily hrami s míčem, obručí, káčou, o závod se hrály kuličky. Ke starým hrám patří i hry „na honěnou“, „na slepou bábu“, „na řemesla“, i „škatule, hejbejte se“. Poněkud problematickou dětskou zábavou bylo chytání ptáků, žab, motýlů nebo brouků, které děti zapřahaly do papírových kočárků.   

„Zle vedlo se chroustům...uvazovali se na niť za nožičku, navlékali se na větrník z brku urobený, ucvrnkávaly se jim hlavičky...“

            Jedny z nejoblíbenějších jarních her byly hry s kuličkami. Podle archeologických nálezů si už ve starém Římě děti cvrnkaly s mramorovými kuličkami. Dříve se prodávaly nejčastěji hliněné, různých barev, v látkovém pytlíku - „hliněnky“. Dostaly se téměř v každém koloniálu. Za daleko cennější byly považovány skleněnky, nebo dokonce duhovky. A jak se s nimi hrálo?

           

Házení do důlku.

            V zemi se vyhloubil patou důlek. Hráči se předem domluvili, o kolik kuliček budou hrát. Aby se hra obešla bez hádek, měl hráč své kuličky vždy v jedné barvě.
            Každý si připravil dohodnutý počet kuliček a ze stanovené vzdálenosti, označené podélnou čárou, hodil podle vylosovaného pořadí své kuličky, jednu po druhé směrem co nejblíže k důlku nebo ještě lépe přímo do důlku. Platilo i odražení hozené kuličky kuličkou soupeřovou. Pokud hráči kulička upadla za čáru hodu, nepovažovalo se to za platný hod a hráč ji mohl sebrat a házet znovu. Po doházení se přeměřila vzdálenost kuliček od okraje důlku, která určovala pořadí hráčů při hlavní hře. První hrál ten, kdo měl některou ze svých kuliček nejblíže důlku, nebo dokonce v něm. Při rovnosti se rozstřel opakoval.

Cvrnkání kuliček.

            Cvrnkání bylo buď pokračování házení, nebo samostatná hra. Při samostatné hře se dohodnutý počet kuliček vhodil přes důlek a začínal ten,kdo měl nejvíce kuliček v důlku, nebo kdo měl kuličku nejblíže.

            Cvrnkalo se zapřením ukazováčku za palec, nebo opačně, zapřením palce za ukazovák. Jakékoliv jiné postrkování bylo zakázáno a muselo být velice přísně hlídáno. Hráč začal cvrnkat kuličky podle svého uvážení, tedy i ty, které až do rozstřelu nebyly jeho a všechny, které dostal během své hry do důlku se staly jeho vlastnictvím. Jakmile se některou do důlku netrefil, ve hře pokračoval další hráč. Hrálo se tak dlouho, dokud nebyly všechny kuličky v důlku. Ideální pro hru byl hladký terén s minimem nerovností, např. udusaná zem.

Honění obruče.

            Honění obruče je dětská hra ještě z doby, kdy byly žebřiňáky s obručemi na kolech. Takových obručí bylo k nalezení vždy dost. Hra spočívá v běhu za kutálející se kovovou obručí, kterou běžec popohání hůlkou. Cílem je nasměrovat obruč podle svého přání a udržet ji co nejdéle v pohybu.

 

Hra na Babu.

            Velmi oblíbenou hrou našeho dětství bývala hra na Babu. Hrávali ji děti věku předškolního i školáci. Jak se to hraje?

Jeden má Babu a honí ty druhé. U něčeho musí být rada – místo, kde se baba nedá předávat, místo pro rady a oddych. Ten kdo dostane poslední Babu a již nepředá má Posledu a musí jít s ním spát. Ještě se také na radě určilo kam se nesmí. To podle toho kde se hrála – na cestu, na stráň, do sadu, do lesa ...

            No a Posledníček, prý to byl takový malý fousatý skřítek, dědeček s deštníčkem a tvrďáskem, kterého mohl vidět jen ten, kdo ho měl poslední, prý... Neškodil, neubližoval dětem, naopak rozdával jim medové karamely. Byl tělesným Posledou toho, komu zůstal a spával s ním v postýlce v nohách...Zato dospělým prováděl drobné roztodivné žertíky, většinou takové malé zlomyslnosti, co si děti přáli. Aspoň tak to říkali ti, co jim Posleda zbyl.  A to bylo v dětských očích to nejkrásnější, to se potom druhý a další den krásně poslouchali ty historky o tom, co se komu stalo.