Doposud bylo povídání o historii dospělých. V této
kapitole se dozvíte něco málo o tom, jak byly děti vychovávány, jaký k nim
měly rodiče a společnost přístup.
Připomeneme si jednoduché dětské hádanky, které děti
učily poznávat okolní svět. Jak byly jednoduché a přitom poučné. Zkusme si je
jen tak pro zábavu také rozlousknout. Nejsou jako ty dnešní, jako je například:
„Je to zelené a točí se to. Co je to? No přece žába v mixéru.“ To
nepotřebuje další komentář.
Jaké měli děti na přelomu 18. a 19. století hračky,
s čím si hrály vesnické chudé děti? Není složité udělat takovou jednoducho
hračku a možná, že i dnes si s ní dítě vyhraje víc než s moderní
technickou.
Nezapomeneme ani na jejich hry, i o těch si něco málo
připomeneme.
Jakou úlohy asi hráli všichni tyto bubáci, strašidýlka a
ostatní nadpřirozené bytůstky se pomalu vytrácejí z našeho podvědomí, o
kterých se tak krásně a někdy i strašidelně vyprávělo a na peci poslouchalo,
když se dralo peří nebo jen tak povídalo večer při svíčce.
Děti na přelomu 18. a 19. století, které žily v rodinách, na tom z našeho dnešního pohledu nebyly nejlépe a v rodině citová složka výchovy dětí spíše v pozadí.
Děti rodičů chudých, hlavně na venkově, neměli možnost, aby si hráli s hračkami jinde vyrobené, ty byly drahé. Rodiče jim pořizovali hračky lacinější, z materiálu, který mají po ruce v domácnosti.
Jedny z nejoblíbenějších jarních her byly hry
s kuličkami. Podle archeologických nálezů si už ve starém Římě děti
cvrnkaly s mramorovými kuličkami
Lid prostý nebyl v dobách našich
předků moc sečtělý. Knih bylo málo a drahé. Velkou oblibu, mezi dětmi a
maminkami, měly prosté jednoduché hádanky. Byly ze života a odrazovalo se
v nich lidové moudro. Malé děti se tak učili poznávat svět kolem sebe.
Kdysi
dávno prý skřítci, víly, polednice,
klekánice, vodníci, sudičky, padlí
andělé, případně strážci duší mrtvých, víly a loupežníci tento
kraj obývali, možná i nadále obývají. Nechte své představy plynout s příběhy
jež jsou tajemstvím zahaleny.