O bubácích a strašidýlkách

            V této části se dozvíte o tom, kdo byly všechny ty milé bytosti o kterých se tak krásně a někdy i strašidelně vyprávělo, když se dralo peří nebo jen tak povídalo večer při svíčce. Jakou úlohy hráli a jakou měli čarovnou moc. Všichni tyto bubáci, strašidýlka a ostatní nadpřirozené bytůstky se pomalu vytrácejí z našeho podvědomí. Připomeňme si          

kdo jsou tyto všechny tyto malé i velké bytosti nadané čarovnou mocí a většinou i schopností učinit se neviditelnými. Konají lidem dobro nebo zlo? Najdeme je v každé kultuře všech národů, ten náš nevyjímaje.         

            Kdysi dávno prý skřítci, víly, polednice, klekánice, vodníci, sudičky, padlí andělé případně strážci mrtvých duší mrtvých, víly a loupežníci tento kraj obývali, možná i nadále obývají. Nechte své představy plynout s příběhy jež jsou tajemstvím zahaleny.

            Samozřejmě že existují. Plní důležité poslání, ochranitelské. V této dimenzi je jim lépe, než kdyby se měli znovu narodit do pozemského života.

 

MOTTO: Konej to, z čeho máš strach, tím ho překonáš a strach zmizí.

            Protože neznalost strachu nahání ještě větší strach je dobré si některé z těchto bytůstek, známých v našich končinách, alespoň stručně přiblížit kdo jsou.

 

Andělé

            Andělé jsou stvořeni z čisté energie, jsou duchovními bytostmi bez reálné podoby. Pro samotnou skutečnost, že sídlí v duchovním světě, je nelze situovat do žádného možného či představitelného místa. Obklopují trůn Boží a neustále zpívají jeho chvalozpěvy. Ale protože Bůh je všudypřítomný, kde můžeme předpokládat, že andělé žijí?           

            Protože se jedná o "živé bytosti" s inteligencí podobnou člověku, zdálo se logické přisoudit jim vzhled a rysy podobné člověku. Další jejich vlastností je schopnost přemisťovat se svobodně a v okamžiku v čase i prostoru. Z tohoto důvodu jim byla přisouzena křídla.

            Andělský kůr se přímo zabývá pomocí lidstvu. Strážní Andělé se nesmějí vměšovat do naší svobodné vůle, ale mohou nás vést na cestu pravdy. Tento andělský řád má na starosti předcházení nehodám a katastrofám.

Baba Jaga

            Tato pohádková bytost žila v lese, ve známé chaloupce na kuří noze. Je popisována jako ošklivou babizna, rozcuchaná, nosatá a dlouhou bradou a se zkaženými zuby. Je s podivem, že s takovým vzhledem založila rodinu – měla totiž syny. Kdo byl jejich otcem není jisté, vzhledem k tomu, že babiznini potomkové jsou ohniví draci, nebyl to zřejmě otec ledajaký.

            Baba Jaga, jak každý ví, nebyla jenom ošklivá, ale i hrozně nebezpečná. Živila se totiž také lidským masem. Baba Jaga vlastnila celou řadu zajímavých kouzelných předmětů, čarovným proutkem počínaje, křišťálovou kouli, kouzelné zrcadlo, živou a mrtvou vodou konče.

            Když později přišla o zaměstnání tak si v našich končinách změnila jméno na Ježibabu, a časem se přestěhovala do chaloupky z perníku.

Bazilišek

            Toto mýtické stvoření se objevuje v legendách jako představitel zla, neřesti a nemoci (případně i ďábla). Pod vlivem jeho pronikavého pohledu, oběť ihned znehybněla a zkameněla, pak byl její osud zpečetěn. Jedině kohout dokázal kdy baziliška vyplašit svým zakokrháním.

            Pokud ho budete chtít někdy přemoct, nezapomeňte si vzít zrcadlo. Tak můžete jeho zbraň obrátit proti němu samému. Dávejte si taky pozor na jeho sliny, které jsou srovnatelné s těmi nejjedovatějšími žíravinami. Nikdo ho však nikdy nespatřil živého.           

            Bazilišek je blízkým příbuzným Draků. Jeho popis kolísá mezi plazí a ptačí podobou. Byl popisován jako drak se zobákem a čtyřmi kohoutími nohami. Jinde zase vypadal jako spojení hada s kohoutem nebo pouze jako obrovský had se světlou skvrnou tvaru korunky na hlavě. Avšak v jednom se všechny popisy shodují, v jeho vraždícím pohledu.

            Bazilišek je netvorem z nejnebezpečnějších, jeho chov v domácích podmínkách není rozhodně doporučený. Zrod baziliškův z mláděte, až do dospělého jedince je zahalen tajemstvím a fámami vyprávěné vyděšenými sedláky.

            Po vsích se říkalo, že bazilišek se zrodí z kulatého vejce bez žloutku sneseného černým kohoutem. Toto vejce musí být sneseno jen je li Sírius na obloze. Spatří li toto vejce těhotná ropucha, zamiluje se do něj a snese u něj své vlastní vajíčka. Poté se o svá mláďata stará. Působením jedu baziliška na skořápce vejce zhynou mláďata ropuchy. Adoptivní matka se však dál stará o baziliščího nalezence. Po prvých projevech života, kdy se bazilišek začíná klubat, se ropucha zděsí svého činu a prchne.

            Prvý dech čerstvě narozeného baziliška jedním úderem rozrazí zem až na pět sáhů hluboko. Spokojený bazilišek se zavrtá do průrvy a snaží se tam dospět. V dospělém stavu nabývá velikosti koně. Chřestíc šupinami se vydává do světa ukojit svůj nekonečný hlad a působit zlo a zmar. Kudy projde, zůstává poušť, pekelný zápach a morová rána. jeho největším potěšením je jedovatě kálet do obecních studní a kazit dobytek na loukách.

            Ve středověku byla rozšířena pověra, že bazilišek, je od přírody nepřejícným a zlým netvorem. Požírá nádherné drahokamy, aby je lidské oko nikdy nemohlo spatřit a potěšit se jejich krásou. Polapen a usmrcen může pak býti zpopelněn. Mnohými destilacemi popela z baziliška se rtutí a jinými ingrediencemi je možno za příznivé konstelace hvězd získat zpět sežrané vzácné kameny.        

Bílá paní

         Bílá paní se zjevovala se v noci a obcházela jako duch všechny zámky a hrady. Nosila na sobě dlouhou bílou řízu a špičatý klobouk s vlajícím závojem. Obvykle vycházela v noci, ale někteří ji spatřili i za bílého dne kopat se v rybníčku. Jinde ji zas vídali v doprovodu černého psa a ohnivého sudu nebo kohouta.

            Za pasem nosila velký svazek klíčů, kterým chřestila, když se jí něco nelíbilo. Ve všech příbězích je však líčena jako dobrý duch, který barvou svých rukaviček věští budoucnost.          Černé rukavičky na jejích rukou znamenaly smrt či onemocnění, červené pak požár. Dobrou zprávu, narození dítěte, křtiny nebo svatbu, přinášely rukavičky bílé. Bílá paní také věděla o mnoha pokladech, poctivého poutníka k nim zavedla, ale chamtivého krutě potrestala.

 

Bludičky
            Bludičky - také se jim říkalo bloudivá světýlka. Byli to malí mužíci a ženy s lucerničkami. Podle lidského mínění to byli dušičky dětí, které zemřely při narození bez pokřtění, tzv. nekřtěňátka, jinde si zase mysleli, že jsou to duchové nepoctivých hospodářů.

            Tancovaly po lukách, v lesích a bažinách. Jedno pravidlo však pro bludičky platilo všude - a to, že se na ně nesmí řvát, křičet, pískat či posmívat se jim. To pak platilo, že i dobrého zavedou do bezedných bažin odkud už není cesty zpátky.

            Věřilo se, že člověka dobrého a upřímného, který je na ně hodný, dovedou k pokladu, zatímco člověka hříšného do bažin a močálů, kde ho čekala smrt utonutím. I když se člověku podařilo z jejich moci dostat, světlušky jej pronásledovaly až domů.

            Nejraději se prý světýlka koukají do oken. Na ochranu před nimi prý nepomáhalo modlení, nýbrž klení.

Bludný kořen

            Bludný kořen je prazvláštní strašidlo, neboť má vskutku originální způsob strašení. Straší právě tím, že se neukazuje. I když ho nikdy nikdo nespatřil, působí lidem neobyčejnou svízel.

            Bývá ukryt ve výmolech odlehlých lesních cest, v listí a jehličí u zapomenutých pěšin, nebo se zaplétá do kořenů stromů u starých rozcestníků. Takhle ukryt čeká na nešťastníka, který ho překročí...ten pak bloudí celé hodiny, dny i týdny.

            Kolik lidí asi doplatilo na bludný kořen životem? Říká se, že jedinou obranou na tento kořen je, když se bloudící člověk přezuje...

Čarodějnice

            Jsou dcery a představitelky Bohyně - ochránkyně přírody pomocí kouzelných zaříkadel.

            O čarodějnicích a čarodějkách můžeme obecně říci, že to jsou ženy zabývající se magii. Pod tímto termínem však najdeme nejrůznější vědmy, kartářky, hádačky budoucnosti a jiné „komerční čarodějnice“, ale také bylinkářky, léčitelky a ženy provozující nejrůznější čarovné rituály. Čarodějnice jsou většinou zlé a svými kouzly škodí, kdežto čarodějky provozují bílou magii čímž pomáhají.

            Jak poznáme pravou čarodějku? Mnoho lidí se chce stát čaroději, ale bohužel mnoho z nich má velmi scestné informace o tom, co čarodějnice skutečně jsou a jak vypadají. Myslíte si, že hrbatá stařena s černou kočkou na zádech mumlá tajemná slova z čarodějné knihy a někoho zaklíná, zatímco voda v kotli se vaří? Omyl, v dnešní době je skoro nepoznáte.

            Pravá čarodějka bývá magická, má uhrančivé oči, oblibu v černých šatech, bývá velmi krásná, všímá si věcí, které my ostatní považujeme za samozřejmé (nová pavoučí síť za rohem domu, nové ptačí hnízdo …), raduje se z bouřky, miluje přírodu, ráda chodí do lesa, kde jsou stromy vysoké a ve volných chvílích pořád něco mumlá (to dělají všechny, ale ta pravá má u toho zapálené svíčky či kadidlo).

            Pálení čarodějnic patří k doposud velmi živým zvykům. Filipojakubská noc z 30.dubna na 1.května bývala jednou z magických nocí, kdy prý měly zlé síly větší moc než jindy. O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, kdy měly zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt četné poklady. Aby se hledající před silami bránil, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu a další předměty. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se této noci říká „Noc čarodějnic“.

Černá paní

            Černá paní se v mnohém podobá paní bílé. Vypadá jako dáma urozeného původu a taktéž nosí u sebe svazek klíčů.

            Narozdíl od bílé paní však chodí v černém. Také ji spíš potkáte v hlubokých lesích nebo poblíž starých zřícenin, než na zámcích a jejich cimbuří. Většinou nenosí dlouhé čepce typické pro její kolegyni. Nebývá zlá, ale když .. jeden neví.

Černý muž

            Byl to dlouhán s šedivým kabátem sahající mu až k patám, jenž měl samou kapsu. Nosil sebou velký pytel s kterým obcházel všechny domy se zlobivými a uřvanými dětmi. Nejvíc spadeno měl na malé ufňukánky, kterých měl plné kapsy. Lidé si jej často pletly s Klekáníčkem.

Čert

            Obyčejný čert se často podobal přitroublým lidem. Faráři v kostelech sice o čertech tvrdili, že umí víc než do pěti počítat, že ví o všem, co se kde šustne a že číhá za každým rohem - a lidé tomu také věřili. Když jim však prošla lecjaká darebačina bez čerta, usoudili, že čert přece jen nebude tak obratný. A začali o něm vyprávět jako o trumpetovi, který je hloupý jak necky.

            O čertech se vymýšleli různé povídačky, při kterých se lidé smáli, až se za břicha popadali. Pomáhaly jim totiž zahnat strach z posmrtného trápení v pekle, který jim naháněli faráři v kazatelnách.

            S čerty to nakonec dopadlo tak, že z nich lidé udělali komické postavičky a někdy i dobré kumpány. A tak se z příšery, která měla každému křesťanovi nahánět strach, stal najednou dobrák od kosti a poctivec.

Démoni       

            Tito předchůdci bohů jsou svým způsobem vzdálenou obdobou titánům antické mythologie. Slovo obr se významem blíží spíše k démonu, protože šlo o bytosti živlů - ohně, ledu a chaosu a představují zpravidla zlo, ačkoli ne vždy. Z obrů vzešli bohové a bohové s nimi vedou neustálý boj.

Diblík

            Diblík byl jeden z domácích bůžků a skřítků. Přináší štěstí, peníze, pomáhá v hospodářství a také chodí krást. Povahu má však zlomyslnou a mstivou.

            Vše nasvědčuje tomu, že strašidlo vzniklo z Posedu, což je rostlina s tlustým kořenem, v němž někteří lidé spatřovali podobu chlapečka.

            Posed podle jedné legendy pochází ze zubů čarodějnice. Zuby jí vybil ďábel, s nímž se čarodějnice jednou porvala. Zuby pak našel uhlíř, který je dal svému synkovi na hraní. Synek je však poztrácel a ze zubů pak vyrostla zrovna tato rostlina. Každého prvního dne v měsíci z kořene vycházel diblík, který pomáhal svému pánovi zvelebovat majetek byl-li na něho hodný.

Divoký lovec

            Když se obloha ztemní a kraj začnou křižovat hromy a blesky, můžete na vysoké skále zahlédnout divokého lovce. Je tedy zřejmé, že jeho místem výskytu jsou horské kraje.

            Sedí nehybně v sedle svého černého oře a hledí dolů do údolí, kde vody ničí úrodu a blesky bijí do chalup. Pokud zrovna neřádí bouře, můžete jej slyšet, jak uprostřed temné noci loví se svými psy v lesích.

            Ač vypadá bezhlavý jezdec nebezpečně, žádné útoky na smrtelníky zaznamenány nebyly. Jednou dokonce zachránil myslivce před úderem blesku. Občas hází lidem do komínů koňské kýty z hojnosti či radosti z vydařeného lovu.

Divoženky

            Lesní panny - divé ženky, divoženky, bosorky, tak se jim různě říkalo.  Tyto zdivočelé panny byly velmi ošklivé, vlasy měly prorostlé červenými žíněmi a rády nosily zelené sukně. Místo chůze často poskakovaly nebo hopsaly. Říkalo se že nohy měly obráceny patou napřed, stejně tak i mluvily pozpátku.

            Lesní panny provozovaly při nocích, zvlášť při svatojánské noci své reje, při kterých tančily po lukách a lesích. Říká se o nich, že nemají duši. Mají uličnickou povahu, ale pokud potkají někoho, kdo strádá anebo je v nouzi, mohou mu pomoci.

            Žily ještě před sto lety, v lesích měly pod zemí rozsáhlé skrýše zařízené podle klasických domácností. Byly to dobré hospodyně. Rády si někdy zatančily, to se pak většinou zatrhla bouřka. Lidem nikdy bezdůvodně neubližovaly.

            Tvrdilo se, že se rády vdávaly za mládence z vesnic.  Ale je to jinak. Svůdné kouzelnice lákaly svým zpěvem, tancem a sliby mládence do svého středu. Běda tomu, kdo se nechal svést. Víly ho utancovaly k smrti a poté na kusy roztrhaly.
            Stejně jako bludičky i ony se velmi rády dívaly lidem do oken. Lidem kradly děti a na jejich místo dosazovaly děti své. To se týkalo zejména svobodných matek.

Divý muž

            Chlupatá mechem porostlá obluda, která na hlavě nosila věnec z kapradí a lesních květů. Měl velice zlotřilou a prohnanou povahu. Dělal v lese pěknou paseku...honil divou zvěř, proměňoval se v různé překážky, aby náhodným poutníkům znepříjemňoval cestu.

            Ačkoliv byl příbuzný divoženek, za manželku si sháněl děvčata z vesnice. Číhal na ni v lese a pak ji unesl do svého doupěte, kde se s ní oženil.

            Nejvíc spadeno měl na myslivce a dřevorubce, těm prováděl ty nejroztodivnější kousky a často prý uměl se proměnit v Bludný kořen.

Domácí oheň

            I když to není typické strašidýlko, je to bytůstka nadpřirozená a tedy patřící sem.

Říkalo se, že domácí oheň někdy chodí po stavení, ale neuškodí, když na něho nikdo nekřičí.
            V jedné vsi viděl hospodář  vyjít ze studené pece zamodralý plamínek. Jen tak blikotal, vyhopsal však po schodech až na půdu. Tam se prošel po seně, a aniž něco zapálil vrátil se zpátky do pece.

Draci

            Ztělesňuje bohu nepřátelské prasíly, které musí být přemoženy (v souvislosti s tím vznikly mýty a pohádky o boji s drakem - sv. Jiří a další hrdinové). V pohádkách vystupuje drak jako strážce pokladu nebo unesené princezny. Ztělesňuje tak těžkosti, které musí být překonány před dosažením cíle.

            Drak je dobromyslné zvíře - symbol mužské přírodní síly.

Druidové

            Druidové jsou strážci starých tradic. Vykladači znamení a lidových tradic rodu. V našich končinách se většinou nevyskytují. V západních zemích jsou zpodobňováni jako dobromyslní stařešinové – učitelé.

Dryády

            Dryáda je duch stromu. Žije uvnitř starých rozložitých stromů v hloubi lesů. Přesto, že je zařazována mezi víly, nejde o stvoření tančící na palouku při měsíčku.

            Dryády střeží les proti vandalům, kteří by ho ničili. Ovládají svá vlastní kouzla, jako například jakýsi druh přemístění. Pokud je strom Dryády zničen, zahyne. Zbarvení kůže dryády osciluje mezi bílou a zelenou. Měří asi tak 150 cm. Vyskytovala se zvláště v hlubokých lesích a s jejich vykácením byly i duše stromů zničeny.

Duch

            Ve starších soupisech nadpřirozených bytostí bývá označován jako stín. Duch se zrodil s představou o duši, která po smrti vyklouzne z těla. Podobá se člověku, z jehož těla odešel a jeho cílem je záhrobí, kde se shromažďují i ostatní duchové.

            Má hlavu, tělo, údy i obrysy šatů - ale je nehmotný. Dokázal projít vším i kam lidské tělo nemohlo.

            Když se objevil v říši živáčků, byl mlčenlivý, avšak někdy dokázal zase úpět a skučet až mráz lezl po zádech. Na tyto duchy se váže nepřeberné množství hrůzostrašných vyprávění.

Dušičky

            Dušičky těch lidí, co si sami vzali život byly podle pověstí odsouzeny k věčnému nošení šedivých mraků plných deště, sněhu a krup jak dokládá nejedna lidová pověst.

            Jejich náklad byl vždy stále těžší a těžší až když už ho dušičky nemohly unést, spustili mrak na zem. Občas ho však tito zlomyslní rošťáci pustili dřív na nějakou obec. Nosit mraky však příslušelo dle některých povídaček i čertům a čarodějnicím.

            K tomuto údělu byli však odsouzeni i různí darebové, co se v nebi spustili do křížku s anděly. Proto když se hnaly mraky lidé na ně zvonívali nebo stříleli.

Elfové

            Přírodní nižší bytosti, jejichž živel je pravděpodobně vzduch. Prosluli jako vynikající umělci a řemeslníci, jejichž práce si cenili i sami bohové, pro které Álfové kovali kouzelné nezničitelné zbraně či překrásné šperky. Někdy bývají v rozdělení rozlišeni od trpaslíků -trollů, ale velmi často nejsou rozlišováni vůbec a mluví se o nich společně jako o skřítcích.

            Mají krásné špičaté uši a jsou nesmrtelní. Na hrdlech nosili zvláštní amulety, které je ochraňovaly před zlem. Jsou i tak velice krásní a někteří prý dokonce lákají pocestné do lesů kde je utancují k smrti v divokém reji nebo zavedou do strží či bažin. Podobně rusalky apod. zjevení. Většinou se však o nich mluví jako o dobrých a lidem neškodících bytostech.

            Největší uplatnění ale nacházejí elfové v povoláních kouzelníků, hraničářů a alchymistů, snad i pro svou lásku k vědění. Zpravidla se příliš dobře nesnášejí s trpaslíky (každá z ras má jiné žebříčky hodnot). Elfové jsou vesměs čestní a spravedliví a jen zřídka se mezi nimi vyskytnou opravdu zlí jedinci.

Elfové stromů

            Stromoví elfové jsou vysocí jako malý člověk, asi metr šedesát a mají křehkou postavu. Charakteristická je pro ně útlá silueta, ať jde o ženu či o muže. K jejich harmonickému zevnějšku patří měkké tahy v obličeji, světlé, jasné oči a lesklé, většinou světlé vlasy. Dlouhé šaty žen mají obvykle zelenou, žlutou nebo bílou barvu. Muži dávají přednost buď přiléhavým kazajkám a kalhotám ze zelené látky podobné sametu, doplněným úzkými špičatými látkovými botami, nebo nosí rovněž dlouhé oděvy.          
            Elfové mladých stromů jsou malí a něžní, jejich velikost odpovídá velikosti stromu. Staré a silné stromy chrání velké a důstojné postavy, které však mohou vypadat podivuhodně mladě v porovnání se stářím stromu. Pomáhají také Dryádám stromů, když si s něčím nevědí rady. Stromoví elfové žijí v mnoha stromech, ale nejvíce milují velká, uzavřená lesní území, kde je lidé neruší. To neznamená, že se nepřiblíží k člověku, který je jim příjemný, to dělají velmi rádi. Pokud si takového člověka oblíbí, nastěhují se i do jeho zahrady. Stromoví elfové mají jemné, mírné zachvívání, které má na člověka uklidňující a harmonizující vliv a které nás, jestliže se mu otevřeme, činí šťastnými. Pouze si nelibují v setkání s hlučnými skupinami výletníků a je pochopitelné, že ani motorové pily zrovna nemilují. ...

Gill

            Pastýř Gill je patronem Rejvízu...to jsou bažiny v Jeseníkách, kterým dominují dvě mechová jezírka. Je otrhaný a má věčně hlad. Občas lze slyšet jeho nešťastné naříkání. Zlý ale není. Stará se o zdejší přírodu a pomáhá dobrým a poctivým lidem.  Často bývá zaměňován s Krakonošem, ale ten bydlí v Krkonoších.

            Mnohokrát se stalo, že zbloudilce vyvedl ze zrádných bažin a zachránil jim tak život. Zlé lidi pak trestá bičíkem.

            Chodí v otrhaných pastýřských šatech. Nosí sebou pastýřský vak, hůl a bičík. Často je vyobrazován s klíčem. Gill má pořád hlad, a tak až ho potkáte vás nejspíš požádá o kousek chleba.

Gnómové

            Gnóm je souhrnný název pro více druhů různých bytostí... Jsou to bytosti země a každá z nich se projevuje trochu jinak. Obvykle jsou vysocí asi jako lidé a tiší. Většinou se vyskytují sami a nejsou nepřátelští, jen uzavření. Jsou velmi důstojní a vážní.Také někteří velmi staří.

Gnómové zahradní

            Pokud máte to štěstí a máte jej ve vlastní zahradě, pak počítejte s tím, že vám nejspíš dá nějakou radu. Váš zahradní gnóm. vám ovšem může s mnoha praktickými záležitostmi. Podobají se trpaslíkům, ale jsou pouze zelení. Chcete-li je přilákat, nebo udržet nezapomeňte na místě nechat misku s vodou a nějaká semínka anebo oříšky. Budou jak pro gnóma, tak pro ptáčky, se kterými se o krmení rozdělí.

 

Goblini sklepní
            Tyto bytosti se vyznačují špatnou náladou jsou-li vyrušeni. Obývají temná zákoutí pod zemí. Mohou být ale velmi užiteční všem, kdo pracují ve sklepě domu a neruší je. Původně to byli domácí duchové.

Had se zlatou korunkou

            Byl hadím králem. Žil v skalnatých stráních a na blatech. Na hlavě nosil korunku stejně jak u lidských císařů a králů. Lidé však bažili po hadích korunkách, tak vzniklo mnoho pověstí, jak se někdo snažil hadího krále ošidit či okrást.

Hastrman

            První zmínky o hastrmanovi neboli vodním muži se datují od 14.století. Toto prastaré strašidlo nikdy nenahánělo tolik hrůzy jako novodobější vodník. Měl pověst vysloužilce a flákače, který si na vrbě kouřil svou fajfku a u dětí byl spíš pro smích.

Hejkal

            Také Hejkal je to příbuzný divého muže, stejně jako on na sebe může brát různé vzezření. Má mnoho podob. Straší jak v podobě lidské tak i zvířecí.
            V podobě lidské se nejčastěji zjevuje jako černý muž anebo střapatý chlapeček. Jiní zase tvrdili, že vypadá jako zvíře s koňskou hlavou a tenkýma nožkama. Sílu však má jako obr.

            Na svou oběť číhává v noci na kraji lesa nebo u cesty na stromě. Na kolemjdoucí pak volá "Hej, hej!" Běda však tomu, kdo se mu ozve zpátky. Hejkal v té chvíli skočí nešťastníkovi na záda a buší do něho tak dlouho, dokud nelehne. Obranou je prý dělat ze sebe mrtvého.

Jezinky

            Byly odrůdou úplně zpustlých divoženek. Zůstala jim ženská tvář avšak měly prasečí tělo a koňské nohy. Žijí v nepřístupných hlubokých lesích . Uspávali lidi a vylupovali jim oči. Chytaly i malé děti, které si vykrmovali v krmnících. Měly velmi zlou povahu.

Ježibaba

            Je to přestárlý exemplář jezinek, od kterých převzala zvyk slídit po malých dětech.

Většinou to byla ne moc atraktivní dáma se skobovitým nosem na němž nikdy nechyběla bradavice. Na svém hrbu nosila černého kocoura a na rameni houkající sovu. Nejen vzezřením, ale i svým i skřehotavým zvukem, působila na všechny dost děsivě.

            Navíc měla povahu zlou a zapšklou, proto není divu, že Mařenka s Jeníčkem sklidili takovou slávu, když poslední exemplář skončil na lopatě v peci ...

Klekánice

Když se v Evropě objevily první zvony, hned našly uplatnění v kostelech. Jejich zvonění mělo lidem připomínat, aby si klekli a pomodlili se. Zvonit se mělo třikrát za den (ráno, v poledne a večer). Jelikož však nebyl stanoven žádný řád pro zvoníky, každý si zvonil jak chtěl a lidi přestalo klekání bavit. Zrodila se tedy klekánice.

Klekánice je strašidlo rodu ženského, stařena zahalená do černých cárů měla za úkol trestat lidi kteří se za klekání nemodlili.

            Moc děsů z ní však nešlo, tak na ní nakonec zbylo jen strašení děti. Sbírá děti, které jsou po „Klekání“ - době která je spojená s večerní hodinou, kdy se zvonilo k motlitbě -  večerním zvonění, ještě pozdě večer venku. Její starší sestra Polednice ji tento neúspěch často předhazuje.           

            Klekánice proto změnila vzhled. Nyní vypadá jako žena v dlouhém hnědém plášti. Zdálky je k nerozeznání od člověka, ale zblízka je poznat, že je to strašidlo, protože má škaredý obličej šedé barvy. Vyskytuje se na vesnicích a výjimečně i ve městě, ale nikdy ji nepotkáme v lese ani jinde v přírodě.

            Klekánice prochází po Klekání několikrát vesnici tam a zpět a kontroluje, jestli není náhodou ještě nějaké dítě venku. Pokud nějaké dítě objeví, sebere ho a zavře do kapličky, nebo kostela. Tam ho nechá až do rána a potom ho za svítání pustí. Nikdy však Klekánice dítěti neublíží, akorát ho straší.

Klekáníček

            Je mužský protějšek klekánice. Klekáníček je malým mužíkem, chodícím občas po kolenou. Patrně proto, že nosil pytel a strkal do něj neposlušné děti.Neposluchy skladoval prý pod zvonicí.

Koňská noha

            Toto strašidlo je velmi nepodařeným strašidlem. Je velké asi jako kočka. Nemá tělo ani hlavu je to jen noha s kopytem, podobná koňské. Pohybuje se skoky a kopy.

            Bývá schované na půdách, kde spí a vyčkává na to až děti začnou zlobit. V tom okamžiku se probudí a začne dupat a tropit nepořádek. Děti občas kopne, stoupne jim na nohu a apod.

            Původně vznikla, aby pomohla rodičům pohlídat a umravnit děti, když zrovna nejsou doma, záhy se koňská noha obrátila proti rodičům. Děti na ní začaly svádět nepořádek, který samy zavinily, a tak se koňská noha přestala zjevovat.

Kordula

            Strašidlo, které vysedávalo na březích rybníka schované v křoví. Po kapsách Kordula nosila mnoho ostrých předmětů. Číhala na ty, kteří si po ráchání v rybníce pořádně neosušily nohy. K takovým se pak v noci vkradla do pokoje a posekala jim kůži na nohou.

Kostlivec

            Kostlivec je strašidlo, které se strašením nemá nejmenší problémy. Kostlivec se skládá z lebky, páteře, žeber, pánve, kloubů... Občas mívá na sobě kusy starého potrhaného oblečení. Spolehlivě vyděsí děti, dospělé i staré. Nemusí hulákat, nemusí dělat nepořádek, stačí když se někomu zjeví.

            Symbolizuje totiž smrt a ta lidi odjakživa děsila. Připomíná co tu z nás nakonec zůstane. Hromádka kostí bez života. Kostlivci často jen pokračují v činnosti, kterou dělali za svého života, nebo se snaží dokončit, to co za života započali.

            Narozdíl od upíru, kteří také opouštějí své hroby, kostlivci nejsou nebezpeční.

Krakonoš

            Méně známým jménem také nazýván jako Rýbrcoul. Je to pán hor, jehož domovinou byly Krkonoše. Mnoho lidí ještě počátkem minulého století putovalo k pramenům Labe s černými kohouty a slepicemi, které házeli do vody jako oběť Rýbrcoulovi.

            Prudké změny počasí, nenadále bouře, mlhy a laviny to vše bylo přisuzováno rozmarům Krakonoše.

            Bral na sebe podobu nejen pařezu, kamene a zajíce, ale i třeba zarostlého poutníka nebo myslivce.

Bylinkářky často chodívali tímto krajem hledat léčivé rostliny. Ty však většinou rostly na těžko přístupných místech o kterých málokdo věděl, z čehož se usoudilo, že tam má Rýbrcoul své zahrádky plné bylinek a kytiček.

            Krakonoš byl duch hor, který vlastnil i mnoho bájných neobjevených pokladů. Za dobré služby odměňoval lidi zlatem. Pečoval o krkonošskou přírodu a těm, kteří ji ničili nebo v ní pytlačili pak dal co proto na ponaučenou.

Kudibal

            Někde si ho představovali jako čertovského klučíka, jinde zas jako hromotluckého chlupatce.

            Kudibal slídil po ženách, jež draly peří v nevhodnou dobu. Jak nějakou takovou vyčíhal, vběhl do světnice, popadl ji a tak s ní trdloval kolem stolu, na němž ležela závěj peří, až se peří rozlítlo do všech koutů. Průvanu se totiž hospodyně při dračkách nejvíc bály.

Lesní panna

            Jmenovaly se lesní ženky, až před nedávnem se jim začalo říkat lesní víly. Jsou to krásné něžné dívky, oděné v bílé či zelené roucho, jež je hebké jako pavučina a vzdušné jako pára stoupající z lesů. Podle jiných pověstí mívají šat z listí. Zlaté či zelené kadeře jim splývaly v bohatých prstencích s ramenou a jedinou ozdobou byl věneček z lesního kvítí anebo ze svatojánských mušek, jež byly vůbec jejich stálými průvodci.

            Lesní panny byly věčně mladé a spanilé, nikomu neubližovaly - jestliže je nikdo nerušil či nedráždil. Když vše v přírodě utichlo, pustili se do tance a tančili celou noc až do východu slunce. Takového odvážlivce, jenž jim pak vstoupil do kruhu a zkazil jim jejich taneční zábavu, pak utancovaly k smrti.

            Dívkám pomáhaly lesní panny upříst len nebo je obdarovaly lesním listím. Podle pověstí měly největší moc o noci Svatojánské.

Meluzína

            Slované si ji představovali jako bílou paní s rozpuštěnými vlasy. Říkalo se, že když skučí tak  pláče a proto se jí sype mouka nebo sůl za okna nebo k plotu, aby se utišila. O Štědrém večeru se v Čechách házela do vzduchu hrst mouky, jako dar pro Meluzínu.

            V době končícího Masopustu navštěvuje Meluzína lidi, chodí po vsích a dohlíží, zda-li jsou přástky ukončeny. Meluzína je ochranitelkou sňatků a dívek, jsou jí posvěceny trávy, žně a len. 

Nemodlenka

            Bubák neskutečně skutečně vyzáblé postavy, bílých tváří, naposled byla spatřena v bílé říze. Do domu pronikala nemodlenka v podobě můry a to za soumraku. Potom i dítě změnila na můru a společně odlétali.

            Nemodlenka je prý církevní bubák, své povinnosti plní dle příkazů katolického faráře.

Nymfy

            Nymfy jsou obdobou našich Rusalek. Žijí u vody, tančí na hladině, nebo kolem vodní plochy. Jsou charakteristické svou světlou až namodralou pokožkou a tmavýma očima. Jejich vlasy mohou být modrozelené, ale i blond až rezavé. Není známo, že by jakkoliv lidem škodily.

 

Ochránci země
            Dnes se vyskytují již jen na Islandu, kde jim jsou zasvěceny některé části půdy a kopce. Na této posvěcené půdě nesmí být zabito žádné zvíře ani zničena jakákoli rostlina. Žádný člověk sem také nesmí přijít s neumytým obličejem. Někteří z ochránců země se chovají jako strážci usedlostí nebo celých vesnic obvykle cestují po elfích stezkách a kontrolují milníky na rozcestích, posvátné stromy a vztyčené kameny.

Palouky víl

            Palouky víl jsou vlastně kola z nejedlých muchomůrek, nejčastěji s červenou hlavičkou a bílou nohou, tak jak je popisuje každá druhá pohádka. Rostou v lese i na travnatých plochách a objevují se především po deštích.

            Podle lidové tradice vytvářejí kruhy s magickým nábojem, v nichž se setkávají víly, skřítci a také čarodějnice. V nočním čase v nich tančí a zpívají.
            Jedna pověra praví, že pokud někdo vstoupí do takového kruhu za úplňku a vysloví nějaké přání, přání se mu vyplní. Jiná pověra říká, že pokud chceme uvidět víly, které jsou neviditelné pro všechny s výjimkou lidí obdařených vnitřním zrakem, musíme o úplňku devětkrát oběhnout jeden takový muchomůrkový kruh. Rozhodně to ale nezkoušejte v předvečer prvního máje anebo o Halloweenu. Víly či skřítci by se mohli cítit ohrožení a mohli by vás odnést do své říše.

Podvržené děti

            Pověsti obvykle popisují podvržené děti jako scvrklé, nevydařené, vlasaté tvory s velkou hlavou. Skřítci anebo divoženky je nechávají v kolébkách výměnou za lidská nemluvňata. Podvržené děti obvykle nerostou (pokud ano, tak mají zpravidla nějakou tělesnou vadu) a neustále pláčou. Skřítci a divoženky si odnášejí lidská nemluvňata do lesů anebo do podzemní říše, kde jsou velmi ceněna.

            Lidová moudrost zná celou řadu způsobů,jak ho trikem donutit k přiznání jeho pravé identity. Příběh o vojáku Vařícím pivo ve výdunku se traduje v různých verzích a znají ho mnohé evropské národy.

            Vypráví se, že: „Po dvacetileté vojenské službě se vysloužilec vrátil domů a naše svého mladšího bratra, víc než dvacetiletého, jak stále ještě leží v kolébce. Vysloužilec vyfoukl vajíčko, výdunek naplnil vodou a začal ji v této podivné nádobce na ohništi ohřívat. Podvrženec se ho z kolébky zeptal, co to dělá, a vysloužilec odpověděl, že vaří pivo. Projev takové hlouposti podvržence velmi pobavil, takže se rozesmál a prohlásil: ,Jak jsem starý, tak jsem za celý svůj život neviděl vojáka, aby vařil pivo výdunku.” Tím se podřekl a vysloužilec ho začal bít bičem, dokud nezmizel. Na jeho místě se objevil dávno ztracený bratr, ze kterého mezitím vyrostl pěkný mladík. V některých verzích příběhu se ale ztracený mladík ze svého návratu neradoval, protože v zemi skřítků žil v květinových loubích a jeho krmí byl nektar. A tak nad svým novým, těžkým údělem farmáře neustále hořekoval. V jiných variantách se motiv vaření piva ve vaječné skořápce vůbec neobjevuje a vysloužilec rovnou začne podvržence bičovat. V tom okamžiku se zjeví elf, který provedl záměnu, a křičí: “Neubližuj mému dítěti, já jsem tvému také neubližoval.” Pak vrátí vyměněné děcko.“

Polednice

            Je mnohem starší než její sestra Klekánice. Pověsti o ní šířili už staří Slované. Polednice je ztělesnění poledního žáru. Je velmi nebezpečná, neboť způsobuje úžeh, na který mohou malé děti i zemřít. Pokud děti nezabila, ukradla je, protože sama měla ošklivé děti a chtěla hezčí. Je však nebezpečná i pro dospělé. Koho se polednice dotkne ten brzy na to zemře. Také se vyprávělo, že šlehá přes nohy toho kdo se ji neukloní...

            U nás měla podobu vzdušné paní, jenž létala vzduchem s vichřicí v patách. Mnohem častěji se ale setkáme s Polednici, která vypadá jako ohyzdná stařena bíle nebo rudě oděná. Mívá i koňská kopyta a sálá z ní neskutečné teplo.

Postelníček

            Od doby povinné školní docházky  se u nás v mnohých rodinách zabydlel tento malý mužíček. Působí zejména tam, kde se ráno u dětí, školou povinných, ozývá různé kňourání „Mně se nechce“. To se potom objevuje  tento bubák jménem Postelníček, který takového pozdního spáče co nechce stávat lechtal stéblem slámy na chodidle tak dlouho, dokud ho z postele nevyhnal.

            Od dob, co nejsou slamníky, používá k lechtání pírko z duchny a nebo si najde v ložnici něco jiného. Je zajímavé to, že není k vidění a dětem jinak neškodí, jen je lechtá a vyhání z postelí.

Prašivec

            Tam, kde je hodně hadů konávají hadi své reje a je nebezpečno potkat hadí procesí. Hadi se plazí ve velkých propletencích a mezi nimi syčí i hadí král. Takto byl popisován ve starších vzkazkách.

            Prašivec byl starým hadím králem, s dvěmi křídly a krásnou zlato, modro-zelenou barvou zářící už do dálky. Avšak takhle se prašivec obyčejně nenarodil.

            Původně to byl normální had, který když zestárl, uchýlil se do skrýše, kde začal tloustnout a také měnit barvu z nezáživné šedé na zlatou. Za hlavou mu mezitím narostly křídla s kterými se pak po sto letech mohl konečně vznést do vzduchu.

Rarášek

            Nazývaný také jako plivník, šetek, špírek nebo zmok. Na svět se líhl z vejce od černé slepice po 9 dnech sezení. Měl vzezření střapatého černého kuřete s velkou hlavou.

            Často se nad ním někdo slitoval a vzal ho do stavení. Byl to však převtělený ďábel. I když svému pánu dávil to nejlepší zrno, které pak mohl dobře zpeněžit nakonec zadávil i jeho.

Rozobabel

            Dnes už padl spíš v zapomnění, ale byl to obr nosící sebou obrovský pytel krup, který sypal tam, kde si umanul.

            Existovali však i tací zaříkávači, kteří dokázali Rozobabelovi rozmluvit, ať svůj pytel vysype někde jinde, kde škody nenapáchá.

            Tito lotři svůj náklad většinou vyráběli pomocí svého ledového dechu, kterým zamrzli nějaké jezírko nebo vodu ve studánce...a led z něj pak rozšlapali nadrobno.

Skrčkové.

            Skrčkové jsou takoví maličcí mužíčkové, kteří mají hlavu na krátkém krčku a třepají jí, smějí se a koulí očkama. K vidění jsou pouze v noci a to jen tehdy, když zahlédneme „něco“ někde v tmavém koutě při cesty. Nejvíce jsou k vidění v noci před svatým Janem. A to prý se musí říci: Pozdrav Pán Bůh, skrčku! a to on zakývá hlavičkou, zajde a je dobře, jinak ale, když se nepozdraví, může skrček něco zlého udělat.

            Pokud si chcete přečíst něco povídaček – Povídačky o Skrčcích.

 

Skřítkové
           
Původně prý rozšířily do našich končin z Irska a tvrdí se o nich, že nebývají vyšší než pár desítek centimetrů. Zpravidla se živí šitím bot a jsou prý velmi bohatí. O svoje peníze se ale obávají, a proto neustále hlídají své hrnce plné zlaťáků. Často je zakopávají na tajných místech, která snadno prozradí barevná záře anebo duha. Kde se konec duhy dotýká země, tam lze nalézt zakopaný poklad skřítků. Z pověstí i pohádek ale víme, že poklady se při sebemenší nepozornosti propadají do země anebo mizí.

            Pokud necháte přes noc na stole nějaké jídlo, skřítci si ho vezmou a přinesou celému domu štěstí. Chcete-li si zajistit štěstí na celý rok, nechte na stole jídlo o Novoroční noci.

Skřítek Permoník

            Patří mezi ty nejznámější. Poznali jste ho podle hustého vousu a velkých svítících očí. Pracovali pod zemí byli to malí horníčci. Patřili mezi dobré bytosti, často pomáhali znaveným havířům nebo je upozorňovali na hrozící nebezpečí.

Skřítek Mužíček

            Nic se o nich nevyprávělo, dochovaly se jen kusé zprávy...ale podobu měl jasnou byl to fousatý mužíček s červenou čepičkou.

Skřítek polní

            Měl zlou povahu a byl to pěkný neřád. Zemědělcům se snažil zničit úrodu, vypadal občas jak hraboš nebo křeček.

Skřítek pozemní

            Narodil se z domácích bůžků, jež měli lidé za duše zemřelých předků a chránil dům od nehod, přinášel štěstí a opatřoval majetek.

            Měl však i ďábelskou povahu.

Sudičky

            Mnoho pověstí vypráví o tom, že život lidí je v rukou tří víl, které rozhodují o jejich zrození, životě i smrti. Takovým říkáme sudičky. První sudička je velmi krásná. Pomáhá nám narodit se. Druhá spořádá na nebi nit našeho života. Na jejím konci svítí hvězda. Třetí sudička rozhoduje o smrti - jednoho dne přistřihne nit života a něčí hvězda spadne a zhasne.

Škrabinožka

            Byla to ošklivá zlá žena s kabelou plnou ostrých břitev, nožů, sekáčků a srpů. V podvečer se vkradla do domu nebo kůlny, kde si v černém koutě vyňala brousek a začala si brousit své nástroje. Číhala tam na děti, které si nemyli zablácené nohy. Ty pak chytla a oškrábala jim bláto po svém.

            Škrabinoha-dědek měl stejnou profesi, byl to však ohyzdný dědek číhající na děti vracející se domů. Oba rádi používali poříz, kterým bláto na nohou strouhali ať to bolelo či ne.

 

Šotci
            Ve Skotsku jsou šotci - skřítkové hospodáříčci považováni za přátelské brachy. Žijí doma s rodinou, a zatímco její členové spí, vykonávají nejrůznější práce. Existují ale dva druhy šotců – hospodáři a nehospodáři.

            Tyto dva druhy se nesnášejí a proto opustili nehospodáři Skotsko a zabydleli se v celé Evropě kde lidem tropí různá alotriata, nejčastěji něco schovávají na ta nejnemožnější místa. Tak vzniklo naše rčení. „Šotek to vzal.“

 

Trollové
            Co do velikosti to jsou buď trpaslíci, nebo obři. Obývají jeskyně v útesech nad mořem a nad horskými úbočími. Často škodí rybářům. Vynikali v mnoha řemeslech - hlavně ve zpracování rud a nerostů všeho druhu - drahých kovů, kamení, železa a pod. Vyrábějí mistrovské a kouzelné zbraně.

            Někdy se též projevují velice škodolibě a dělají si z lidí terče svých zlomyslných legrácek a žertů. Často jsou v mnoha pramenech identičtí s Alfy-Elfy, protože se o nich shodně mluví dohromady jen jako o skřítcích a tak je mnohdy velmi těžké je rozlišovat.

 

Trpaslíci
            Také pidimužík. Jméno trpaslík (ve staré češtině se vyskytoval i název třepaslík či třpaslek) vzniklo ze slov tři - anebo trnož, což znamená tři nohy - a slova pěst. Tudíž je to človíček tři pěsti veliký.

            Vypadají jako malí pidimužíčkové. Na hlavě nosí špičatou čepku zakončenou chocholkou a také mají rádi pestré barvy. Většina trpaslíků je zarostlých dlouhým plnovousem. Pozor nepleťte si ho se sádrovými odlitky na zahrádkách.
            Jsou dobrými kováři a velmi šikovnými pekaři, krejčími a věštci. Mohou se zjevovat a mizet, jak se jim zlíbí, velmi ale milují společnost. Straší dodneška, jenže většinu času tráví pod zemí.

            Obvykle obývají jeskyně a chrání ložiska drahokamů a vzácných kovů. Proto se tak často objevují v dolech a zprávy o jejich existenci lze nalézt v hornickém folkloru snad všude na světě.

            Někdy vám mohou poskytnou ti dobrou radu, avšak jedná-li se o šperky či o drahé kameny, nevyplatí se přílišná důvěra. Pokud si vás trpaslík oblíbí, může vám darovat předmět, který se později promění ze zlatý.      

Upír

            Zprávy a zmínky o upírech se nesly z různých částí světa už v nejrannějších kulturách, kde bylo upírství často spojováno a ďáblem a černou magií.

            U nás se v dávných dobách jmenoval morous podle své příbuzné můry. Rozdíl mezi těma dvěma byl, že zatímco u můry duše vylezla z živého člověka, tak u upíra duše musela opustit mrtvého.

            Mrtvola člověka-upíra se vyznačovala tím, že v hrobě nikdy nesetlela, naopak zůstala zcela zachovalá, jen mírně zčervenalá.

            Byla (nebo je?) to bytost bledé tváře se zapadlýma očima, s vyčnívajícími špičáky a dlouhými nehty. Upírem se stávali většinou sebevrazi nebo lidé napadeni jiným upírem. Většinou vycházeli v noci sát krev dobytku pomocí svých dlouhých špičáků, i když občas nepohrdli ani krkem a hlavně krví mladé nevinné dívenky.

            Před upírem je možno se chránit květy, nebo hlavičkami česneku, svěcenou vodou či krucifixem.

            Naštěstí existuje i zaručený způsob, jak se ho zbavit navždy. Stačí mrtvolu upíra vykopat a jeho srdce proklát dřevěným špičatým kůlem.

Víly

            Víly, někdy zvané rusalky, jsou svůdná stvoření, která mají svůj původ v Evropě. Jsou to půvabné mladé dívky - nebo tak alespoň vypadají. Jejich krása je přímo závratná a dokáže přimět muže k nejrůznějším pošetilostem. Mají dlouhé vlasy, jež jsou tak světlé, že se zdají být bílé. Drobná a nesmírně pohledná stvořeníčka s minimální inteligencí a jsou využívána kouzelníky především k dekoraci.

            Žijí v lesích na pasekách a jsou vybavena jistými kouzelnými schopnostmi k odhánění dravců, mají hašteřivou povahu, ale protože jsou velmi marnivé, zkrotné, májí-li posloužit jako ornament, kde vyniknou její nádherná motýlí křídla. Víla neumí mluvit. Rozmnožuje se kladením vajec. Dokáže vrhat oheň. Pokud se rozčílí, její tvář se protáhne a ztratí svou krásu.

            Stále však nikdo neví co je pravda a co pověst.

Víly horské

            Horské víly jsou také velmi krásné. Oblékají se do jinovatky a modrých a růžových stínů. Bydlí vysoko v horách, kam se nikdo nedostane. Horské víly osévají horská úbočí květinami, hrají si s kamzíky, zastavují laviny a dohlížejí na pastýře a jejich stáda.

Víly rostlinkové

            Každá rostlina má svou vílu, která ji chrání. Když rostlinka onemocní, víla jí dodává sílu k uzdravení. Pokud květinu někdo utrhne, víla zůstane u ní, dokud nezvadne. Víly milují přírodu a chrání její čistotu a krásu. Zjevují se jen lidem s čistým srdcem.

Víly Zoubkové

            Panovala tradice že existuje víla Zoubková, která proměňuje vypadlé zoubky za mince. Děti ale musely spávat na“zoubkovém” polštáři. Ten měl kapsičku, kam je možné uschovat vypadlý dětský zoubek.

            Zoubková víla je bytost s velmi starou minulostí, která měla chránit děti před čaroději. Dříve se totiž věřilo, že čarodějové mohou ublížit dětem, pokud se zmocní jejich ustřižených vlásků anebo vypadlých zoubků.

            Takové obavy byly zcela pochopitelné v dobách, kdy existovala vysoká dětská úmrtnost. Kromě toho se tehdy dodržoval zvyk, že je potřeba uchovávat první odstřižené vlásky dítěte a jeho první vypadlý zoubek, a to po celý zbytek jeho života. Ty se pak ukládaly do rakve zemřelého a měly zajistit, aby jeho duše měla tělo úplné.

Vlkodlak

            U mnoha národů se setkáme s prastarým názorem, že duše člověka na sebe může vzít podobu vlka. Tak se stávalo zejména za úplňku, kdy nastávala dost bolestivá vlkodlačí proměna. Vlkodlaci ve své vlčí podobě jsou pak velmi nebezpeční, běhávají nepříčetně lesem a kolem vesnic a napadají každého, kdo se jim připlete do cesty.

            Měli i tu možnost proměňovat se v jiná zvířata jako v koně, krávu, psa, kočku a slepici. Ve své lidské podobě se však chovali zcela normálně jen občas mívali divné chování, nevysvětlitelná zranění, ospalost po úplňku apod.

Zlá nemoc

            Lidé si dávno představovali, že nemoc je jakási strašidelná bytost či duch, jenž se vloudí do lidského těla a trápí je tak dlouho, dokud je nezahubí. Proto také nemoci zaříkávali.

            Zlou nemoc - Choleru tehdy měli za ducha, létajícího ve vzduchu, který se chytí každého, kdo mu padne do cesty.

            Poprvé byla choroba do Evropy zavlečena roku 1829, a to z Asie. Cholera se podobala nestvůře plížící se ode vsi ke vsi a od města k městu. Žádná vrata jí nebyla dost pevná a ani žádný zámek či závora před ní neobstála. Kosila lidi jako nelítostný žnec jdoucí s naostřenou kosou lánem obilí.

            Ještě před sto lety zněla vidina strašidla cholery věrohodně. Do uší jim zněl šelest kroků pověry, jež je obcházela - neboť lékařská věda nebyla tehdy ještě natolik daleko, aby zapudila všechny přízraky nevědomosti a pověrčivosti.

Závěr      

            Jsme na konci přehledu – povídání o těch nejroztodivnějších tvorech jak je známe z pohádek, povídaček jak si je vytvořila liská představivost. Vím, že tento přehled není kompletní, že řada z nich ještě čeká, až bude připomenuta. Proto se obracím i na vás, pokud máte povědomí o nějakém takovém místním stvoření, prosím napište. 

            V naší nedávné historii zaujímaly důležité místo a není vhodné na ně zapomenout, zejména v dnešní době, kdy jsou všichni tito více nebo méně „milí tvorové“ vytlačováni novými „příšerami“.

            Výhledově lze předpokládat, že toto Povídání bude doplněno o nějakou tu krátkou lidovou zkazku, pověru, povídačku, ... tak, aby byla možnost se s nimi blíže seznámit a uchovat část lidové tradice našich předků.

                                                                                                                      Ježek Brtnický